Svět truchlí. Zemřel oblíbený papež František. Krátce před jeho smrtí se na knižních pultech objevila kniha „Život. Moje cesta dějinami“, kterou papež František sepsal společně s Fabiem Marchesem Ragonou, vatikánským korespondentem televize Mediaset. Společně procházejí významnými událostmi, které formovaly dějiny, ale i přemýšlení a víru Jorge Maria Bergoglia, tedy později papeže Františka. Knihu česky vydalo nakladatelství Práh a server newstream.cz z ní nabízí exkluzivní ukázku. Papež František v ní vzpomíná na to, jak sledoval přistání Apolla 11 na Měsíci, což i pro něj byla dějinná událost. Nicméně jeho samotného již zanedlouho čekala mnohem důležitější chvíle…

Navzdory pozdní hodině se v Colegio Máximo de san José stále svítí. Obrovská cihlová budova ze třicátých let, obklopená třiceti šesti hektary zeleně, v San Miguel, padesát kilometrů severozápadně od centra Buenos Aires, hostí seminaristy Tovaryšstva Ježíšova, studenty filozofie a teologie. Sešli se při zvláštní příležitosti, kterou odvysílá televize.

Je dvacet dva hodin, neděle 20. července 1969. Venku panuje velká zima, proto potkáte jen málo lidí. Někdo je doma a užívá si tu podívanou v křesle vedle kamen, jiní jsou na návštěvě u přátel nebo v baru, který má ještě otevřeno.

Televizní místnost jezuitského ústavu je velmi prostá. Celkem asi čtyřicet sedadel, krucifix na bílé stěně, obrovské zelené záclony až k podlaze. A uprostřed stojí na vyvýšeném místě středně velká televize. Místa k sezení už jsou obsazená, rektor studentům dovolil zůstat vzhůru, aby mohli sledovat historický přímý přenos přistání na Měsíci. Ale topení, jako každý den v tu dobu, je už vypnuté.

V tom sále je i mladý Jorge. Televize, jeden z téměř dvou milionů fungujících přístrojů v Argentině, je naladěna na třináctý kanál. Program Telenoche vyslal slavnou hlasatelku Móniku Cahen D’Anversovou do Spojených států do Kennedyho vesmírného centra NASA na mys Canaveral na Floridě, odkud vzlétla raketa Saturn V mise Apollo 11. Na její palubě jsou astronauti Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins. Je to historická událost pro celý svět a pro Argentinu tím víc, protože země ji poprvé vysílá přímým přenosem, prostřednictvím zcela nové satelitní stanice instalované ve městě Balcarce, malém osamoceném místě obklopeném zelení na jihovýchod od hlavního města.

Ručičky na hodinách už ukazují dvacet dva hodin padesát minut, emoce z toho, že jsme účastni toho historického okamžiku a můžeme říci „já jsem tam byl“, nedává nikomu spát, velkým ani malým, i když dvaatřicetiletý Jorge Mario Bergoglio by se v tu dobu nejraději zavřel v pokoji a šel brzo spát. Za necelých pět měsíců bude konečně vysvěcen na kněze a večer by chtěl být v klidu a na modlitbách, aby se připravil na tu velkou událost svého života. Právě v době předcházející vysvěcení, ve chvíli velkého duchovního vypětí, sepsal vlastní rukou vyznání víry. Musí ještě odpovědět na několik dopisů, mimo jiné svému bývalému žákovi z koleje v Santa Fe, na nočním stolku má knihu básní Friedricha Hölderlina a musí si přečíst pár poznámek. A ráno rád vstává velmi brzy.

Ale vidět, jak člověk vkročí na Měsíc, je příležitost, která se nebude opakovat. Ne náhodou hlavní noviny země, které se toho rána objevily ve stáncích, mají na první straně palcové titulky věnované přistání na Měsíci. Mezi seminaristy, i mezi těmi nejupovídanějšími, panuje naprosté ticho. Všichni mlčí a sledují slova korespondentky ve Spojených státech a komentář řečníka ve studiu v Buenos Aires.

František byl papež pro moderní dobu. Přetrvá v církvi jeho odkaz?

Leaders

Papež František byl výraznou hlavou katolické církve a jeho odkaz přesahuje hranice náboženského světa. Církev posunul kupředu v komunikaci, institucionálním fungování i duchovním životě. Reforma však ještě zdaleka není hotová. Kardinálové musejí najít někoho, kdo na jeho odkaz naváže.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Papež František vzpomíná

Byla to opravdu nezapomenutelná noc! Všichni jsme seděli před obrazovkou v televizní místnosti a sledovali obrazy přicházející z takové dálky. Opravdu jsme si to setkání nemohli nechat ujít, navíc protože jsme měli to štěstí, že na koleji byla televize, což byl v té době téměř luxus. Přestože to byl černobílý přenos, kvalita obrazu byla dost dobrá. Sledovali jsme s napětím, jak Neil Armstrong kráčí po prašném povrchu. Redaktor argentinské televize simultánně překládal z angličtiny komentář americké televize CBS, která živé vysílání zajišťovala. A v jednu chvíli byla skutečně převedena do španělštiny věta, která pak vešla do dějin: „Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“ Takové emoce!

Někteří chlapci zapnuli televizi už ve tři odpoledne, kdy přímý přenos začal. Vysílání pokračovalo až dlouho do noci jako nepřetržitý maraton od raného odpoledne. Stačí si uvědomit, že Armstrong vstoupil na půdu Měsíce pouhých šest hodin po přistání, když v Argentině bylo téměř dvacet tři hodin. Všichni to sledovali se zatajeným dechem.

Já jsem naopak měl ten den spoustu práce, takže jsem do sálu přišel kolem desáté večer, když už se přistání blížilo. Ve chvíli, kdy astronaut vkročil na Měsíc, a krátce poté, když s kolegou Aldrinem zabodli do měsíční půdy americkou vlajku, jsme všichni zůstali stát s pusou dokořán a sledovali jsme čas, abychom si tu chvíli pamatovali navždy. Bylo to naprosto neuvěřitelné!

Navíc předchozí dny byly v Argentině poznamenané ostrými polemikami, protože nějaká chyba na satelitu zabránila 16. července startu rakety do vesmíru jako začátek mise Apollo 11. A toho večera panovalo „velké očekávání, ale také strach, že by mohl být přímý přenos přerušen v nejlepším. Tak jako všude jinde ani na koleji nechyběli šťouralové, kteří během přímého přenosu začali trochu ironicky říkat: „Snad tomu nevěříte, to je všechno vylhané, jenom scény natočené na divadle!“ Rozvinula se i diskuse o tom, co by technologický pokrok vůbec mohl udělat a co ne. Naštěstí jeden z představených okamžitě do diskuse zasáhl a umlčel toho, kdo to říkal. Ta vzrušující chvíle byla příliš důležitá na to, aby ji někdo takhle zničil. Nicméně myslím, že toho večera jsme všichni pochopili, že svět se nějak změní.

Základní je pokrok, musíme jít stále kupředu, ale v souladu se schopností lidských bytostí jej zvládnout. Pokud nejde o soulad, promění se pokrok v něco nelidského, co se zvládnout nedá. Stávalo se to tehdy a stává se to i dnes, například s umělou inteligencí, která je stále více přítomna v životě nás všech a jež, pokud je použita nesprávným nebo kriminálním způsobem, může znamenat velké nebezpečí. Mám na mysli všechny fake news, které jsou podepřené falešnými důkazy, umně vytvořenými pomocí nových technologických nástrojů. K těmto novým skutečnostem je nutno přistupovat eticky. Ne náhodou jsem v minulosti mluvil o algoretice, novém studijním oboru užitečném pro zkoumání interakčních procesů mezi lidmi a stroji, abychom se ujistili, že vždy probíhají v rámci respektování člověka.

Při pohledu na snímky člověka na Měsíci jsme žasli a v tom lidském společenství jsme se cítili být malí ve srovnání s velikostí toho, co se dělo. A budeme-li přemýšlet o prostoru, bude to totéž: jsme jen malá kapka v nekonečnosti vesmíru. Pokud v budoucnosti vyjde najevo, že jsou v něm někde i jiné formy života, bude to jen proto, že tomu Bůh tak chtěl! Existence a srozumitelnost vesmíru nejsou plodem chaosu nebo náhody, ale božské moudrosti, stále přítomné, jak čteme v knize Přísloví v kapitole 8, verš 22 „na začátku jeho činnosti, před jakýmkoli z jeho děl“.

V hledání pravdy vždy musíme vytrvat, přijímat s pokorou všechny nové vědecké objevy a neopakovat chyby minulosti. Na cestě k hranicím poznání mohou mít lidé stejnou zkušenost jako Pán a ta dokáže naše srdce naplnit. Naším majákem jsou zásady sociální doktríny církve, které nám nabízejí rozhodující příspěvek: spravedlnost, lidskou důstojnost, subsidiaritu a solidaritu. Naopak není správné, když se nové technologické nebo vědecké objevy používají k jiným účelům.

Zamysleme se nad využitím nových technologií ve válkách nebo nad využitím těchto nových poznatků k vytváření embryí ve zkumavkách a jejich následnému potlačení, k tomu, jak se ujímá v praxi pronájem dělohy, což je nehumánní a stále rozšířenější praktika, která ohrožuje důstojnost mužů a žen, kdy se s dětmi zachází jako se zbožím.

V tomto ohledu musíme vždy bránit lidský život, od početí až po smrt. Nikdy nepřestanu říkat, že potrat je vražda, trestný čin, jinými slovy to nelze vyjádřit. Znamená to odhodit, odstranit lidský život, který na tom nenese žádnou vinu. Je to porážka pro ty, kteří to praktikují, i pro ty, kdo se za ně postaví a stávají se jejich spolupachateli jako nájemní zabijáci, nájemní vrazi! Už nikdy potraty, prosím. Jejich odmítnutí je vždy nutné hájit a prosazovat jako otázku svědomí. Jak pomoci těmto ženám? Tím, že jim budeme nablízku a budeme k nim vstřícní, aby neskončily u drastické volby potratu, což rozhodně není řešení jejich problémů. Je třeba, aby lidé pochopili, že život je posvátný dar, který jsme dostali od Boha, a není možné jej zahodit. Dokud mohu mluvit, budu to stále hlásat, ve svých projevech a v homiliích od toho dávného roku 1969, kdy se mi dostalo kněžského vysvěcení a kdy člověk přistál na Měsíci.

Každý mluví o Apollu

Po tom historickém večeru celý svět o ničem jiném nemluví. Přistání na Měsíci je aktuální téma, Amerika oslavuje Armstronga a Aldrina spolu s kolegou Michaelem Collinsem, pilotem velitelského modulu Columbia Apolla 11. Jsou novými hrdiny. Děti začínají snít o tom, že budou jako oni, rozhlas a televize vysílají zvláštní vydání s komentáři a rozbory situace, kde se mísí různé teorie, včetně spikleneckých.

Po přistání na Měsíci se oči celého světa upínají k návratu vesmírných mužů, kteří pobyli asi dvě a půl hodiny na povrchu Měsíce, mimo kosmickou loď. Jorge je zvědavý, co tomu řekne jeho rodina, a tak pozítří ráno telefonuje mamince a babičce, aby se dozvěděl, jestli se dívaly na přímý přenos. I ony byly u televize. Dojalo je to a stále tomu nemohou uvěřit.

Takové pocity prožívala i řada spolužáků mladého Bergoglia. Na vysoké škole se této události věnuje velká pozornost. Rektor vyvěsil na jedné z nástěnek text poselství, jež pronesl papež Pavel VI. předchozího večera z hvězdárny v Castel Gandolfo. Papež Montini poté, co se podíval na Měsíc z dalekohledu, sledoval přímý televizní přenos spolu s otcem Danielem O’Connellem, rektorem vatikánské astronomické observatoře.

„Zde k vám, astronauté, promlouvá ze své observatoře v Castel Gandolfo u Říma papež Pavel VI. Svou úctu, pozdrav a požehnání vám posílám, dobyvatelé Měsíce, bledého světla našich nocí a našich snů! Dopravte tam, za naší živé účasti, hlas ducha, chvalozpěv na Boha, našeho Stvořitele a našeho Otce.“

V refektáři se během oběda ozývají komentáře ke slovům papeže a k tomu, co bylo vidět v televizi. Už se nemluví o fotbalu a nevedou se ani žádné filozofické nebo teologické spory. V centru pozornosti je americké dobývání vesmíru a reakce církve a celého světa včetně Sovětského svazu.

„Jorge, ty bys letěl na Měsíc?“ ptá se žertem Andrés, který sedí vedle něj a podává mu talíř s tortellini v masovém vývaru.

„Hm, to ne, mně je dobře tady! Za pár měsíců mám něco moc důležitého, víš?“ odpoví mu Bergoglio s úsměvem na rtech.

„Náš Jorge se konečně stane knězem! Ale kdoví, kam tě pošlou vykonat třetí zkoušku před tím věčným povoláním!“ dodává další student Francisco, který sedí naproti.

„To bude vědět Pán! Pojďme se teď zamyslet nad Měsícem, to je zajímavější téma…,“ ukončí hovor Jorge a nalije vodu svému spolubesedníkovi.

Jorge čeká na vysvěcení

Opravdu se o ničem jiném nemluvilo. A to trvalo celé měsíce. Součástí mé přípravy na kněžské svěcení byla samozřejmě modlitba před svatostánkem, kterou jsem prožíval jako bezpodmínečné odevzdání se Pánu, ale také stále pokračující hovory a zprávy o nové vesmírné hranici, kterou vytyčili Američané.

Po návratu na Zemi byli tři astronauti drženi v karanténě a pamatuji si, že po skončení tohoto období, v polovině srpna, se jim dostalo pocty od prezidenta Nixona a v New Yorku, Chicagu a Los Angeles je oslavovaly průvody v ulicích. V polovině října 1969 jeli i do Vatikánu a byli přijati papežem.

Slova, která Pavel VI. toho dne pronesl, mě velmi zasáhla, protože řekl, a obrátil se přitom na astronauty, že člověk má přirozenou tendenci prozkoumávat neznámé a poznávat tajemství, ale také se toho bojí. A dodal, že oni byli schopni ten strach překonat, a tak lidem umožnili udělat další krok k lepšímu poznání vesmíru.

Musím přiznat, že i já jsem zřejmě podvědomě měl trochu strach v těch dnech, protože na mě čekalo něco důležitého: kněžství. Nevěděl jsem, co se potom bude dít, a tak jsem měl strach. Je to lidské! A tak se slovy Pavla VI. na mysli jsem o strachu jako takovém hodně přemýšlel a připomínal si, že Ježíš vždy říkal svým následovníkům, aby neměli strach. Pokud stojíme při Bohu a milujeme své bratry a sestry, pak zvítězí láska. Cit, který, jak si můžeme přečíst v Janově evangeliu, všechny strachy zažene.

Zamysleme se nad velkými náboženstvími: neučí strachu nebo rozdělení. Učí harmonii, jednotě, toleranci. Strach naopak lidské vztahy paralyzuje, ohrožuje důvěru, podněcuje nedůvěru vůči druhému, vůči neznámému či odlišnému. Někdo by na to mohl říci: „Ale co s tím mohu dělat? Mám strach, je to silnější než já!“ A tak musíme požádat o dar Ducha svatého, který nás zbavuje strachu a otevírá srdce. Dá nám sílu překonat ty nejtěžší situace, včetně neznámých. Stačí opravdu málo a nebude nám dobře, protože zůstaneme v zajetí svých obav, zablokuje nás to, protože čekáme, že se stane něco hrozného.

A pak, po období, kdy jsem se intenzivně modlil a děkoval Pánu za ten dar, který brzy dostanu, konečně nastal den svěcení. Bylo to 13. prosince roku 1969, čtyři dny před mými třiatřicátými narozeninami. V koleji byli na mši všichni moji sourozenci, maminka po skončení obřadu poklekla a požádala mě o požehnání a teta Rosa se na mě dívala očima plnýma lásky a radosti. Tatínek už bohužel nežil, odešel roku 1961, po třech infarktech. První dostal, když byl na stadionu s mým bratrem Albertem, a další dva v následujících dnech. Nebyl tam ani don Enrico Pozzoli, i ten nás bohužel opustil ve stejném roce jako tatínek. Pro mě to byly toho roku dvě nesmírné ztráty.

Pokud jde o babičku, ta byla přesvědčena, že se toho dne nedožije, a tak mi dva roky předtím napsala velmi krásný dopis, částečně italsky a částečně kastilsky, v němž popsala, jak mi má být v den svěcení předána spolu s jejím darem krabička se vším, co je potřebné k pomazání nemocných. Ale nakonec na mém svěcení byla osobně! Ten krátký dopis stále pečlivě uchovávám, spolu s její závětí a jednou básní Nina Cosgyho Rassa Nostrana, založenou v mém breviáři, který otvírám každé ráno.

video

Z platu farářky bych si v Praze nezaplatila ani nájem, říká farářka Martina Viktorie Kopecká

Leaders

Eva Čerešňáková, autorka, moderátorka, bývalá modelka a Česká vicemiss v novém formátu pořadu VIP Eva Talks na Newstream.cz zpovídá české celebrity. První návštěvnicí ve studiu je farářka Československé církve husitské, Martina Viktorie Kopecká. Ta s Evou hovořila o své práci, StarDance i své sexuální orientaci.

Michal Nosek

Přečíst článek

video

VIP Eva Talks: Biologie a víra jdou ruku v ruce, říká Marek Orko Vácha

Enjoy

Moderátorka Eva Čerešňáková v pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá celebrity. Do vánočního speciálu přijal pozvání katolický kněz a vědec Marek Orko Vácha. „Nejdůležitější jsou drobné dobré skutky,“ říká kněz.

Michal Nosek

Přečíst článek