Patří k nejuznávanějším tuzemským umělcům doma i v zahraničí. Vděčí za to svému rozpoznatelnénu stylu i náročným tématům, kterým se věnuje. Nejnověji to potvrdil mimořádnou výstavou v DSC Gallery, kde vystavoval spolu s Adamem Štechem, v polovině září pak svou tvorbu představoval v Berlíně na prestižním Art Fair for Modern & Contemporary Art Positions Berlin. Na obou akcích přitom spolupracoval s kurátorskou hvězdou Domenicem de Chirico. Jeho cesta k úspěchu však nebyla snadná ani přímočará, jak připomíná v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB, z něhož přinášíme ukázku.

Vaše tvorba je nezaměnitelná tematicky i formou, ale také těmi netradičně jasnými barvami. Jaké speciální barvy vlastně používáte, že je máte úplně jiné než ostatní?

Ale přitom používám úplně stejné barvy jako všichni ostatní. Je to standardní olej, jen ho používám trochu jinak. Chci, aby to co nejvíc zářilo, aby barvy byly intenzivní. To vzniká jejich mícháním, což je takové tajemství koloristy.

Podívejte se na tvorbu Lubomíra Typlta

Takže žádná vlastní krev jako tajná přísada?

Ne, je to naprostý standard.

Vaše tvorba vzbuzuje velmi silné emoce, což není jen můj subjektivní pohled. Vlastně by mě zajímalo, co vaše vlastní tvorba vzbuzuje ve vás?

To je i můj záměr, aby byl obraz naložen energií. Ostatně když sám nemám energii, tak ani nemaluju. Myslím, že je důležité, aby se divák střetával s obrazem, který na něj něco sálá. Mohou to být informace, nebo třeba energie jako u mě. Je to i určitá nelíbeznost, která jej nenechá v klidu. Sám vyhledávám takové obrazy, které člověka znervózní.

Vychází podzimní Newstream CLUB. S Radimem Paříkem, Christinou Meinl nebo Lubomírem Typltem

Leaders

Jak zůstat relevantní i v nadcházejících letech? Jak se udržet v kondici a jak vytvářet dlouhodobou hodnotu? Nejdůležitější témata současnosti pohledem řady významných osobností českého byznysu, veřejného dění i umění nabízí podzimní magazín Newstream CLUB. Radim Pařík vysvětluje, proč je vyjednávání novou dovedností pro 21. století a Christina Meinl, dědička slavného kávového impéria připomíná, jak je v byznysu důležité neustále se adaptovat.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Například?

Když se třeba díváte na Goyu, svět, který je v těch dílech zobrazovaný, je mi hodně blízký. Nebo díla Otta Dixe, George Grosze. Jejich obrazy vás nepohladí. Nevyhledávám to, co hlásal Henri Mattise, že obraz by měl být lenoškou, na níž člověk spočine.

Tak tím vaše obrazy skutečně nejsou. Na druhou stranu třeba u mě konkrétně je ten vjem až tak silný, že se stává bariérou. Vy máte velmi silnou a širokou komunitu sběratelů. Jak oni právě tuto sílu vnímají?

Do určité míry jsem si své sběratele vychoval a jsou to lidé, kteří při mně stáli v době, kdy se nic neprodávalo. Ale já se vlastně ani nedivím, že si mé obrazy hledaly cestu ke sběratelům složitě, když jde vlastně o ataky na diváka. Třeba mé první obrazy, které byly zaznamenáníhodné, nabízely motivy mrtvých koček. To byl pro lidi šok. Ale ne laciný šok. Chtěl jsem ukázat, že obraz je médium, které má stále co říct. A jde o to, co malíř divákovi sděluje.

Výstava Lubomíra Typlta a Adama Štecha v DSC Gallery

Co tedy sdělujete vy?

Reaguju na to, jak vnímám společnost. A moje obrazy jsou do určité míry kritické vůči společnosti. Takže ta informace, kterou divákovi nabízíme, není úplně pozitivní.

Mluvil jste o světě, který lze navštěvovat prostřednictvím děl Franciska Goyi. Mohl byste přiblížit svět, který obrazy, ale třeba i texty pro skupinu WWW a básněmi nabízíte vy?

Použil bych slova jednoho fanouška WWW i mé malířské práce, který řekl přesně to, co si o tom myslím také. Že v textech i obrazech zpodobuju latentní násilí. Myslím, že s podobným principem zacházel například Franz Kafka. Je to do jisté míry zakořeněné v našem středoevropském prostoru, což vychází z toho, jak jsme historicky vystavováni mocenskému násilí okolních států. My neútočíme, bráníme se. To se dostává do struktury myšlení každého z nás. Jsme citliví na to, když na nás někdo útočí. Já to tak mám také. Je mi nepříjemné jakékoli narušení osobního ochranného valu. Proto umím jít za popisnost. Nikdy jsem nenamaloval obraz, kde by jedna figura fyzicky napadla druhou, ale mezi těmi figurami cítíme určitou hierarchii, odevzdanost, a to už nás zneklidňuje. Moje práce jako výtvarníka je hledat takovou řeč těla, že vám to dojde.

Miliardář Leon Tsoukernik: Peníze nemají žádnou hodnotu. Kupovat umění na investici mě nezajímá

Leaders

O Leonu Tsoukernikovi je v poslední době hodně slyšet. Prodal svůj většinový podíl v hráčském impériu, chystá novou synagogu v Mariánských Lázních a dál rozšiřuje svou nevšední sbírku umění. Co nevšední, fantastickou, opulentní, neskutečně hodnotnou. V dnešních cenách jistě v mnohamiliardové. Právě její část, konkrétně tři desítky obrazů, představuje galerie Magnus Art v sídle J&T Banky. Jsou tu tři díla Emila Filly, jedna Toyen, Čapek, dva Zrzaví, Šíma, ale také obří dílo Damiena Hirsta nebo krásné obrazy Vasila Kandinského či Augusta Renoira. „Mám asi dva tisíce uměleckých děl. Nikdy nenakupuju na spekulaci,“ říká bývalý obchodník se starožitnostmi, pokerový hráč, zakladatel obřího kasina a dnes hlavně sběratel umění Tsoukernik.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Ačkoli chápu, jak to myslíte, přesto se zeptám vlastně obráceně. Nebýváte konfrontován s tím, že jste to právě vy, kdo je nositelem toho násilí? Přeci jen autor bývá často s dílem takto jednoduše spojován.

Ne, to by byl úplně zcestný výklad. Já se pro tyto motivy rozhodl někdy v roce 1996, když jsem byl ještě hodně mladý, bylo mi 21 let. To je doba, kdy se zorientováváte. Moje první tvorba byla neškodná. Zabývala se geometrickou abstrakcí, ty obrazy byly de facto krásné. A všichni ty obrazy chválili. V tu chvíli jsem si řekl, že tudy cesta nevede, protože všichni umělci, kteří prošli sítem času, vyvolávali negativní reakce společnosti. Když vás společnost přijímá, ve skutečnosti vás chválí za to, že jste neškodný. Neříkáte nic nového, co by ta společnost ještě nevěděla. Pro mě byli cenní vždy ti umělci, kteří uměli společnost nabourat. Proto třeba nacisté vzali všechny důležité umělce a označili je za škůdce. A na piedestal si pak postavili to, co nikomu nevadilo. Krásné árijské muže, krásné árijské ženy. A společnost, která chtěla táhnout za jeden provaz, najednou neměla žádné překážky. Stejně to pak dělali komunisté socialistickým realismem.

A dneska?

Také tu je určitá bezzubost. Ale nechci to dotahovat k nějakým závěrům.

Jak těžké byly jeho začátky na UMPRUM a později na AVU. Proč se podle Lubomíra Typlta v totalitách prosazuje zejména kýč? A kdy si definitivně uvědomil, že se jako umělec skutečně prosadí? Profilový rozhovor s jedním z klíčových umělců dneška si můžete přečíst v magazínu Newstream CLUB. Ten můžete objednat zde.

Lubomír Typlt

K výtvarnému umění jej přivedla matka Jana Typltová (1940), povoláním zdravotní sestra, která měla malování a kreslení jako svůj životní koníček. Kreslit se učila mimo jiné u sochaře Ladislava Zívra. Jeho otec Ladislav Typlt byl vyučeným kovářem a dřevorubcem (1942–2011). Výtvarné vzdělání zahájil na Výtvarné škole Václava Hollara, poté nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor ilustrace u profesora Jiřího Šalamouna. V prvním ročníku na vysoké škole se stal členem skupiny WWW. V roce 1997 přešel na FAVU v Brně do ateliéru Jiřího Načeradského, o rok později pak zahájil studia na Kunstakademii v Düsseldorfu jako hostující student oboru malířství. První velkou výstavu měl v galerii Václava Špály v roce 2001. Od poloviny nultých let pak působil v Berlíně, zároveň začal slavit úspěchy – a to jak na hudební, tak výtvarné scéně. V současnosti patří k nejvyhledávanějším tuzemským umělcům mezi sběrateli.

Tisíc let stará soška gazely se prodala za 125 milionů

Filantropie

Více než tisíc let stará bronzová soška gazely s arabským nápisem byla ve středu vydražena za 4,2 milionu britských liber (přibližně 125 milionů korun) v londýnské aukční síni Sotheby's. Dokonale zachovaná soška byla v nabídce aukce islámského a indického umění, napsal server The National. Kupec je anonymní.

ČTK

Přečíst článek

Sběratelka umění Nicole Stava: Nákup děl žijících umělců vnímám jako podporu jejich tvorby

Enjoy

Nicole Stava se narodila a vyrůstala ve Švýcarsku v rodině českých emigrantů. Už ve 23 letech začala pracovat jako zástupkyně renomované aukční síně Christie’s v České republice, pak si otevřela vlastní konzultační praxi. Zároveň pečuje o rodinnou sbírku a zámek v Bechyni. Rozhovor s úspěšnou sběratelkou a kurátorkou najdete v tištěném magazínu Newstream CLUB. Zde je ukázka z něj.

Petra Nehasilová

Přečíst článek