Další díl reportáže z Madagaskaru, kam se dostanete z Prahy za 10 hodin letadlem s Čedokem, vás zavede do pralesa za lemury, k posvátným stromům i do místa, kde se destilují základní ingredience těch nejslavnějších parfémů světa. Dozvíte se, proč jezdil na ostrov slavný spisovatel Gerald Durrell, kde je schovaný báječný hotýlek a jak se nakupuje vanilka. 

Hotýlek na konci světa…

„Posledních pár minut a obří ryba, kterou dnes ráno ulovili místní rybáři z nedaleké vesničky, získá křupavou grilovanou kůrčičku. Ještě přendat z hrnce kokosovou rýži, na pánvi dosmažit kraby, dochutit saláty a mohu servírovat,“ říká si v duchu spokojeně půvabná Solange s cihlově oranžovým turbanem a bíle namalovanými květy na obličeji. Kraluje v kuchyni miniaturního hotýlku s restaurací Ti-Punch v zapomenuté zátoce na úbočí nejvyšší hory ostrova Nosy Be na severním cípu Madagaskaru. 

První díl reportáže z Madagaskaru čtěte zde

V zátočině, která působí jako přesně takové místo, kde by se asi tak mohl zachránit legendární trosečník Robinson Crusoe. Tedy místo někde na konci světa, kde je božský klid a nikdo vás tu hledat nebude. Možná i proto sem do tohoto zapadlého koutku světa před osmi lety přišel rozšafný minihoteliér pan Didier. Narodil se sice před více jak půl stoletím ve francouzském Bordeaux, ale už téměř třicítku let pobývá na ostrově Nosy Be. Čím více je tady s námi v přírodě, tím se mi zdá šťastnější, usmívá se jeho malgašská manželka Solange, která mu se vším kolem hotýlku už řadu let pomáhá.

O pár desítek metrů dál od restaurace Ti-Punch, na břehu porostlém podivuhodnou obojživelnou vegetací zvanou mangrovy, na pláži zpívá a tančí sbor mladých dívek z nedaleké vesničky. S náhrdelníky z purpurových bugenvileí a v bělostných lambách omotaných kolem boků se vlní podle tónů rytmické malgašské písně. Chichotají se při zpěvu a vítají hosty. Načasované to je dokonale. Je pravé poledne a my vyskakujeme z malé motorové lodi do mělké pobřežní vody. Tak akorát, abychom stihli oběd, který Solange pro nás právě finišuje. Tak akorát, abychom si mohli konečně na chvíli odpočinout ve stínu na plážových lehátkách hotýlku pana Didiera. Už jsme toho dnes od sedmé ráno stihli docela hodně, a ještě toho máme docela dost před sebou. Ale vezměme to popořádku. 

Proč je Madagaskar tak jedinečný

Ráno pro nás začíná bleskovou snídaní a už běžíme za naším průvodcem Hermannem k minibusu. Nadupaný program, který sestavila cestovní kancelář Čedok, vypadá lákavě jako ostatně všechny naše madagaskarské dny, na kterých se podílela. Hodinový přejezd přes celý ostrov do hlavního města Helle-Ville, kde je přístav, ubíhá ale rychle díky vyprávění Hermanna o rostlinách a zvířatech, která existují jedině na Madagaskaru.

Na tomto ostrově se totiž utvořil evolučně zcela unikátní mikrosvět poté, co se od prakontinentu Gondwana před desítkami milionů let postupně odpojily kontinenty Jižní Amerika, Afrika, a nakonec i Indie. A od té se pak odloučil i ostrov Madagaskar. Jeho fauna a flora se proto mohla od té doby vyvíjet po svém. 

Žhářství kvůli parfému…

A nejenže zde žijí zvířata, která nenajdeme nikde jinde na světě, ale řada z nich žije jen v malých vymezených oblastech ostrova, třeba jen v jednom lesíku. Ty se přitom neustále zmenšují s tím, jak místní farmáři vypalují původní lesy, aby si mohli založit skromná políčka pro rýži, banánovníky, vzácnou vanilku nebo pro omamně vonící všudypřítomné stromoví ylang-ylang, který je základem nejslavnějšího parfému světa Chanel No.5.  

Bohužel vypalování zdejší krajiny ale není nic neobvyklého. I za těch několik málo dnů strávených na ostrově jsem při zpátečních cestách viděla ve tmě na kopcích ohně. „Odlesňování a vypalování je sice u nás zakázané, ale lidé to stejně dělají, protože se to ani moc nekontroluje. Farmáři říkají, že zasadí na své plantáži zase nové stromy a palmy. Tím, že zmizí původní prales, ale zmizí i domov pro živočichy, kteří jinde žít neumí, protože se nestihnou přizpůsobit novému prostředí. Navíc ani mnoho z nich před ohněm utéct nemůže, jako třeba želvy,“ vysvětluje s rozladěným výrazem Hermann. 

Nejohroženější druhy…

O záchranu mnoha zdejších zvířecích druhů, kterým hrozilo a hrozí vyhubení, proto v minulosti intenzivně usiloval britský spisovatel a přírodovědec Gerald Durrell. Kvůli tomu podnikl na ostrov několik expedic, aby získal exempláře pro svou malou zoo na ostrově Jersey, kde se systematicky věnují rozmnožování a záchraně ohrožených druhů zvířat. Asi nejvíce chtěl Durrell pro svou zoo v devadesátých letech dvacátého století získat malého lemura aye-aye česky nazývaného ksukol ocasatý. Má dlouhé prstíky jako ostatní lemuři, ale jeden z nich je obzvláště dlouhý a malgašové mu i kvůli tomu přisuzují magickou moc zvěstovatele smrti, a proto ho zabíjejí, jak ho uvidí.  

Kvůli záchraně vymírajících druhů Durrell pro Madagaskar proškolil také řadu místních lidí, aby se stejné činnosti mohli pak jako odborníci věnovat i přímo ve své původní zemi, kde tyto vymírající druhy zvířat žijí. „Mezi ty nejvíce ohrožené patří vedle madagaskarského orla a aye-aye i lemur šedý, papoušek vaza, některé druhy chameleonů nebo například i želvy yniphora či vzácní křečci skákaví,“ dodává Hermann ve chvíli, kdy vjíždíme do hlavního města ostrova, kterému se říká Hell-Ville. A v zápětí už hned vypráví o zdejší historii. 

Zašlá koloniální sláva

Největší město na ostrově Nosy Be své jméno získalo po admirálovi Anne Chrétienovi Louise de Hellovi, který roku 1839 podepsal se sakalavskou královnou Tsiomeko smlouvu k ochraně ostrova. S anglickým slovem hell, které znamená peklo, tak prý nemá nic společného, směje se průvodce a ukazuje nám přízemní budovy regionálních ministerstev, domy v charakteristickém koloniálním stylu i nejstarší kostel a mešitu ve městě. Cesta se prodlužuje nejen kvůli výmolům a opravám silnic, ale i díky koloritu místní dopravy.

Automobil tu musí dovedně kličkovat mezi dodávkami a automobilovými veterány z roku raz dva. Vyhýbá se povozům s hrbatými krávami zebu, bezpočtu lokálních taxi vozítek tuk-tuk, cyklistům s krabicemi, školákům v uniformách i malgašským dámám, které nosí vodu, nákupy i jiné obří náklady vznešeným způsobem na hlavách. Jízda městem tedy rozhodně není nudnou záležitostí.

Jak kupovat vanilku

V samém centru města projíždíme kolem velké tržnice viditelně kypící životem. Stavíme se tu jen na chvilku. Aspoň pořídit místní delikátní růžový pepř a prvotřídní vanilku. Ta se sice prodává na každém rohu, ale jak upozorňuje Hermann, ne každou stojí za to koupit. Ta dobrá by měla mít dlouhé lusky a být vláčná. Také se prý vyplatí kupovat ji v co největším balení, protože tím si zlevníte cenu. I tak je to ale nákup za desítky či spíše stovky euro což může být v přepočtu i několik set tisíc v místní měně Ariary.

REPORTÁŽ: Turisté se vracejí do Las Vegas, a to je problém

Money

Světová metropole hazardu se po covidovém kolapsu opět plní. Jenže chybí ti nejbonitnější návštěvníci a stejně tak zaměstnanci. To hotelům na slavném, neony posetém Stripu znemožňuje vyrovnat se s náporem návštěvníků.

Zdeněk Pečený

Přečíst článek

Hermann nás zavede doprostřed tržnice do krámku plného koření a pomáhá nám s výběrem správných lusků i se smlouváním. Viditelně jde smlouvat více u místního rumu, většiny koření, košíků, pestrobarevných látek či tvorby zdejších umělců. U drahé vanilky ale cena příliš neklesá a moc se o ni nesmlouvá. Ne nadarmo je to jedna z komodit, která v některých letech překonává i cenu stříbra a její cenu ovlivňují cyklóny a další přírodní katastrofy, které ničí úrodu. Pokud vanilku získáte výrazně levněji, je pravděpodobné, že s ní něco je. Může být starší, vyschlá či jinak méně kvalitní nebo kradená. Dobré je také vědět, že oficiálně z Madagaskaru smíte odvézt jen sto gramů vanilky. 

Bez průvodce do pralesa nelez...

V tržnici jsme se nezdrželi déle než deset či patnáct minut a už letíme motorovým člunem z přístavu hlavního města do pralesa v přírodní rezervaci Lokobe. Rozléhá se na jihu na úpatí nejvyšší hory ostrova Mont Lokobe. Do rezervace se vstupuje po úzké stezce přímo z malé zátočiny, kde nás čekají dva mladíci. „V našich rezervacích vás musí vždy podle pravidel Madagaskaru provázet místní průvodci,“ vysvětluje Hermann a uzavírá náš malý průvod při výšlapu po strmé stezce. 

Reportáž: Na Hurghadu zapomeňte. Skutečný Egypt lze ještě najít u pobřeží Středozemního moře

Enjoy

Češi dosud detailně prozkoumávali Egypt hlavně u pobřeží Rudého moře. Nově, je to jen pár týdnů, se přímým letem z Prahy dostanou i do města Marsa Matruh na pobřeží Středozemního moře. Co tam najdou?

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Starší ze dvou průvodců má podrobné znalosti o místní fauně a floře a umí anglicky. Druhý je stopař a v pralese mu neunikne ani miniaturní chameleon světa Brookesia nana, který je zhruba tak dlouhý a silný jako obyčejná sirka. Kdyby nám ho neukázal, šlápli bychom na něj asi všichni i ti, co mají dobré oči. Tak je to malinký tvor. Nedávno prý ale vědci odhalili ještě menšího chameleona... 

Hned opodál roste strom se žlutým barvivem pod kůrou. Místní ženy si s tou hmotou malují obličeje kvůli ochraně před sluncem. A ještě o kus dál stojí obří strom albízie, z něhož se vyrábějí lodě, pro jeho jedinečnou vlastnost odolávat vodě i pro podivný tvar vysokých placatých kořenů.

Při procházce pralesem se nejprve skoro nic neděje. Ve stínu vysokých stromů je pro člověka neznalého místní fauny docela těžké cokoliv na začátku zahlédnout. Naštěstí průvodce ukáže tu na malého chameleona, jindy na spícího lemura, který ne, a ne se vzbudit. Nebo se nám snaží ukázat pozoruhodného ploskorepa listoocasého. Tvora, kterého nevidíte ani, když vám ho průvodce vytrvale ukazuje klackem. Tak dokonalé má mimikry. Po chvilce jej přece jen zahlédneme. Připomíná malinkého krokodýla dokonale přilepeného na větev. Vyfotit tohoto plaza normální technikou se nedá, když se nehýbe, není prostě vidět. 

Jak vystupujeme po stezce výš najednou se nad námi v korunách stoletých stromů začíná odehrávat rodinné drama místních lemurů tmavých. Vřeští a skáčou plavně z větve na větev. Mládě se drží matky jako klíště a my zadržujeme dech. Vypadá to, že to ale mají dobře nacvičené a nespadnou ani z té nejmenší větve. Provází nás takto až na samý kraj pralesa a pak zmizí. V křoví na konci stezky se plazí jeden z jejich hlavních predátorů. Je to pestrobarevný několikametrový Tree Boa, český hroznýš madagaskarský, který je velmi podobný slavnějšímu hroznýši královskému. Bát se jej nemusíme. Prý jedí jen lemury, a navíc jsou to škrtiči, takže když jsme daleko, nic nám podle průvodců nehrozí. 

REPORTÁŽ: Jel jsem do Řecka a stejnou chybu už neudělám

Enjoy

„Super jídlo a pohostinní lidé,“ vyskočí na mě, když otevřu nějakého turistického průvodce o jakémkoliv řeckém ostrově. Dovolím si nesouhlasit. Strávil jsem týden projížděním řeckého ostrova Rhodos ve snaze nalézt nějaké pohostinné lidi. Viděl jsem vše od velmi chladné obsluhy, přes naprosto apatickou (nejčastěji) až po tu agresivní, když se vám něco nelíbí.

Zdeněk Pečený

Přečíst článek

Kouzelný strom je více než zebu 

Od pralesa nás znovu odváží přes záliv motorová loď. Nejede dlouho, jen pár minut k malé rybářské vesničce, kde stojí, a tak trochu i leží, posvátný baobab. Než nás Hermann ke stromu přivede, musíme si u zdejších obyvatel vypůjčit pestrobarevné lamby a omotat si je kolem boků. K takovému stromu se nechodí přece jen tak. Má to docela dost pravidel. Jako ostatně všechno v malgašské kultuře. 

Tento posvátný baobab tu kdysi podle vyprávění Hermanna zasadil mladík, který přišel žádat rodiče své vyvolené a neměl žádného zebu. Normálně totiž mladík musí mít nejen své vlastní krávy zebu, ale musí prokázat to, že je umí i ukrást, aby si zasloužil svou vyvolenou a potvrdil tak, že ji dokáže uživit. Místo zebu rodičům nevěsty ale tehdy prý netradičně nabídl právě baobab, který je magický jako všechny baobaby. Nejde ho ani snadno zabít a navíc je i mnohonásobně užitečný. No a tato pověst baobabů mu tenkrát prý pomohla a svatba byla.

Malgaši si také vypráví legendu o podivném tvaru těchto stromů. Podle ní se kdysi objevil na zemi baobab už jako jeden z prvních stromů. Teprve až pak se objevila štíhlá palma, které baobab záviděl její půvab a štíhlost. Dalšímu – plamennému stromu – záviděl krásné květy a fíkovníku sladké plody. A jeho ustavičný nářek rozzlobil bohy tak, že ho vytrhli ze země a zasadili ho větvemi dolů a kořeny nahoru, aby už baobab nemuseli poslouchat. Takto typické a z dálky dobře viditelné baoby „hlavou dolů” se dají nalézt například ve slavné aleji baobabů na západním pobřeží Madagaskaru.

REPORTÁŽ: Na severu Egypta vzniká nová Dubaj. Tamní vláda hledá investory i v Česku

Reality

Až šedesát tisíc nových bytových jednotek, univerzita, opera a desítky kilometrů procházkových okruhů mají vzniknout do roku 2030 na egyptském pobřeží Středozemního moře. Poblíž míst, kde zuřila druhá světová válka, vzniká nové město. Developerský projekt New El Alamein City egyptské vlády chce přitáhnout pozornost zahraničních investorů.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Destilérka a Lemuří země

Od baobabu jedeme na oběd k Solange a Didierovi, o nichž už jsem psala na začátku. Z manželské dvojice hoteliérů vyzařuje klid a radost z jejich malé živnosti. Není to sice čtyřhvězdičkový hotel, ale je tu krásně a jídlo bylo skvostné tak, že jsme jej ani nestihli vyfotit.

Po krátkém odpočinku a kávové mikrokonverzaci s Didierem a jeho paní vyrážíme na další část programu. Jedeme si prohlédnout, jak se vyrábí esenciální oleje z květin, kterými voní celý ostrov. Také proto se Nosy Be někdy nazývá Ostrov vůní. 

Destilérek je zde více než stovka. Ta, která je součástí místní lemuří zoo, tu stojí už více jak sto třicet let. Ve velké tovární hale s měděnými kotli z roku 1889 tu vyrábí oleje i v bio kvalitě. Nekoupit si tady v krámku alespoň pár kousků z místní produkce by byl hřích. Je tu velký výběr i u nás méně častých esenciálních olejů a jsou za výrazně lepší cenu než u nás. 

Předposlední bodem dnešního programu je procházka lemuří zoo, kde žijí krotcí lemuři, kteří přijdou i na zavolání a klidně vám budou jíst z ruky. Má to ale háček. V té ruce musíte mít rozmačkaný banán a pak si vám sednou i na rameno. V zoo tu žije několik set lemurů a část je naprosto na volno neomezená ničím a to ani vodní hladinou. Mohou tak přijít úplně blízko až k vám. Nejpozoruhodnější je ale ten nejmenší trpasličí lemur, který se vejde do dlaně. Má oči přes půl obličeje a dlouhé prstíky jako strašidélko. V zoo mají na ukázku pro turisty i další místní zvířata - obří želvy původně z Galapág a ospalé krokodýli. Ti prý na Nosy Be nyní žijí ve většině místních sladkovodních ploch a moc se proto v jezerech nikdo nekoupe. Lidi ale prý nežerou, to jen zebu, tvrdí shodně Hermann i průvodce ze zoo. 

Posvátné nejsou jen baobaby

Úplně poslední zastávkou dne je Arbre Sacré de Mahatsinjo, posvátný fíkovník, který se rozléhá na několika stovkách metrů čtverečních jako důmyslné bludiště s lebkami a rohy obětních zebu a červenobílých kousků látek. Fíkovník tu v roce 1837 zasadili indičtí osadníci na počest královně Tsiomeko a její mnohatisícové armádě.

Dovnitř smíme zase jen ve správném šátkovém oděvu – v lambě a navíc bosí. Už se smráká, slunce zapadá a moje první a poslední fotka uvnitř posvátného fíkovníku vypadá mysticky jak z hororu. Pak se mi mobil záhadně sám vypne. Vzápětí padá taková tma, že při chůzi ve stromě cítíme jen okolní chodbu z větví a kořenů a v korunách slyšíme křik lemurů tmavých. Zvláštní pocit, který stojí za to. Každý z posvátných stromů, které jsme zde za celou dobu navštívili, a že jich bylo docela dost, byl magický, i když každý úplně jinak. 

O voňavých plantážích, malých afrických bankách a velkých hoteliérech třeba zase jindy…