Kniha Duše národa, kterou napsal někdejší hlavní marketingový a mediální stratég Andreje Babiše Marek Prchal, je mnohovrstevnatým čtením. Její název je těsně vedle, obrazem duše národa (snad) není. Autorovi se ale povedlo bolestivě přesně zachytit ducha místa a doby.

Kdo někdy proplul mediálně-marketingovým rybníkem ze snídaně v Savoji na oběd do Bottegy, užije si knihu Marka Prchala nejvrchovatěji. Protože jde ale o různobarevné dílko, najde si tam leckdo leccos.

Kniha je formálně vzato nestrukturovaným a nedatovaným sledem jednoduše, často jednoslovně titulovaných vzpomínek, úvah a myšlenek. Vypadá jako deník, ale deník to není - autor vypráví tady a teď, vrací se k minulosti, i relativně dávné, ale prizmatem přítomnosti. Je to deník napsaný najednou. Zeitgeist je podepřen používáním převážně přítomného času. Kromě toho, že kniha nemá žádný strukturovaný čas, nemá vlastně ani děj. Přesto se na jejích 422 stranách prolíná několik motivů, ke kterým se po celou dobu vrací:

Vztah s jakousi Terezou a realita rozpadlého manželství

Autorova psychika

Autorovo tělo a cvičení

Dítě a byt

Retail terapie na Farfetchi a spol. 

Práce pro Babiše a uspokojení z ovládání davů

Práce pro jiné klienty, třeba Sulíka ze SaS

Sneak-peek do kuchyně marketingového guru 

Ezoterické úvahy o světě a lidech

Exhibice a banality, u kterých by se čtenář uvztekal, jak je to dlooooouhé, a úvahy nad ženami level 20. století, ze kterého progresivistická duše autorky recenze zuří

Trocha selfmarketigu, co všechno umím - najměte si mě

Trocha intelektuální exhibice (jsem sečtělý a estét) a umím hláškovat (znám popkulturu)

Motivy na čtenáře padají jakoby náhodně, povrchně, ťuk a pryč. Jako by každý z nich byl instagramovým účtem a uživatel je s větší či menší pozorností sledoval ve feedu. Teď mluví trenér, teď někdo radí, jak připravit klienta na televizní debatu, teď zpravodajský server ukazuje výsledky voleb. Sem tam reklama. Tenisky Prada, šup s nimi do košíku. Do toho zavolá žena, vyzvednout dítě, návštěva mámy, vzpomínka na smrt táty, co a proč říkal známý novinář, „pojďme popracovat“. Je to jako koukat někomu do mobilu, někdy letmo přes rameno, chvílemi doopravdy, když si odskočí a nechá jej na stole. Život zachycený obrazovkou chytrého telefonu, zapsaný do knihy.

Vysprchovat se, no fuj. Osprchovat!

Autor je marketér a zakládá si na tom, i na tom, jak umí pracovat s jazykem, s gramatikou (grammar nazi pasáže patří k nejvtipnějším, jeden se pobaví, že by se z toho nejradši vysprchoval) se stavbou textu, rytmem, s tím, jak udržet pozornost a jak udělat dojem. Funguje to, byť některé triky jsou průhledně laciné. Používání verzál, boldu, kurzívy - vymistrováno jako u největších borců na Facebooku. 

Forma knihy zachycuje paradoxní realitu doby, je geniální i sebedestruktivní zároveň. Text plyne jako feed, sem tam vlnka, s odstupem končí v proudu banality dne. V proudu povrchnosti. Autor si s čtenářem hraje, je to jungiánský trikster a jeho hra je zvlášť průhledná v gestech sebeodhalování - vrší nánosy povrchnosti, triků a her, a to, co je důležité, hlubší, střelí jednou větou, slovem, a zase uteče pryč. Říká všechno a zároveň nic. I jeho Tereza je hra. Jste povrchní? Ptá se autor v rozhovoru sám se sebou. „Absolutně. Povrch je to, co vnímáme očima. Věnuji se tomu, co vnímám očima. Snad mám hezký povrch.“

Ikonická kolaborace

Kdo by v knize čekal nějaké pikanterie od Babiše či z mediální scény, samozřejmě je tam nenajde, jak by také mohl, když autor je pochopitelně jedno živoucí NDA. Přesto jistý obraz Babiše z textu pozornému čtenáři vystoupí jako vodoznak. 

Prchal začal knihu psát po odchodu od Babiše, s tímto angažmá se vyrovnává v mnoha myšlenkách a v různých směrech. Vynáší se do nebe, jak je geniální, přitom zároveň přizná, že se jelo „v prchalovských budgetech“-  to se to krásně dělá PR, za bambiliony, s dataři a s týmy. Na všechno průzkumy veřejného mínění, lidé vám prý řeknou všecko. To se to pak vystřelí zpráva až do vesmíru. Bezpochyby ale všechny tendence a možnosti dneška Babišovi marketéři uchopili a užili, personifikovali. Jak vybudovat široce rozkročené středové hnutí. 

Obdivuje Babiše, stýská se mu po top kariéře a shazuje to „stockholmským syndromem“. Když líčí historky, jak se Babišovým marketérům dařilo ovládat davy a mít „žlutý pásek na České“, tedy vyvolat věc, kvůli které Česká televize nasadila zpravodajský crawl s nejdůležitějšími událostmi dne, propadne nehrané a nezakrytelné vášni. Rozhodně míň hrané, než jsou sebezbytné pasáže. Udávat agendu je pro něj nejvíc. Kde nejvíc ukazuje talent, tam je nejvíc stín. Tak to bývá. 

Ale dokáže žít s tím, že už v roli hybatele věcí není, že se to třeba nebude opakovat, umí se sobě zasmát, shodit se. Někdy to šustí papírem, někdy je to vážně vtipné - jako když se sám baví nad výrazem „ikonická kolaborace“, který našel u nějakého influencera na Instagramu. „Říkám si, to jsem přece já. Respektive to jsem přece já, JEDINEJ.“ Ikonická kolaborace. 

Vše je teď, vše je dovoleno

Proč autor knihu psal, je jeho věc. Možná se chtěl v literatuře ukázat, trochu vyvinit ze svého světského, pro mnohé morálně sporného, života. Já jsem umělec, nám je dovoleno vše. V literatuře není klient, cenzura, NDA, je tam svoboda.  

Pro současnou českou tvorbu udělal Prchal svým počinem víc než aktuálně oceňované a populární fikce, které si musejí pomáhat dramatickými kulisami koncentráků, odsunů či zneužívání, vzdáleností časových i prostorových, upocenou exotikou, co má zakrýt banalitu příběhů psaných postaru. Trefil tady a teď. Zůstane to cenným deníkem doby.

A morálka člověka, který dekádu ovládal davy? Jak autor říká, vše je percepce. „Podstatní jsou jen ti lidi, kteří tady žijou. Právě teď. Přítomný moment.“ Současná doba tekuté modernity rozbila tradiční instituce, vztahy i mnohé hodnoty. Desetileté působení Babiše přineslo, jak Prchal v podtitulu knihy přiznává, rozdělený národ. Attention economy, kult pozornosti, vítězí. Je to hra. Že jsou na konci uměle nastolovaných témat, která mají rozdělovat společnost ve prospěch vítězství kandidáta, skutečné lidské životy, či to, že se za dekádu Česko změnilo z tolerantní země do malicherně xenofobní kotlinky, je většině buřt. 

Prchal vypočítává, kolik peněz by si vydělal jako spisovatel. Málo. Rozhodně málo na potřeby dneška. Možná v jiné době by byl úspěšným autorem prodávaných děl, protože psaní je řemeslo, a to on umí, a talent, a to má. Ale je jiná doba, současná doba, kterou spoluutvářel a popisuje. 

Morálka do současné doby světa v podobě feedů a appek na mobilu nepatří. Všechny nás bude soudit Bůh, anebo Llixgrijb (strana 400).

Biografie Elona Muska: Génius i démon, který zachraňuje svět – ale překáží mu v tom lidé

Leaders

Během posledního roku se pověst nejbohatšího muže světa Elona Muska proměnila z vizionáře na téměř až vyvrhela a asociála. Mnoho lidí si kladlo a klade otázku, co se mu asi tak honí v hlavě? Důkladnou odpověď poskytuje nová biografie nazvaná jednoduše Elon Musk z pera uznávaného literáta Waltera Isaacsona. A mnozí recenzenti se shodují na jednom: hlavním přínosem biografie je bádání nad tím, jak se může tak nevyzpytatelný, arogantní člověk s tlačítkem v duši s nápisem „režim: démon" stát úspěšným a jestli vůbec stojí za to lidstvu „nechat se spasit cvokem“.

duk

Přečíst článek

Dalibor Martínek: Případ Kazma. Jaký je nejvíc sledovaný film? Lepší otázkou je, jací jsou vlastně Češi

Názory

Film, jehož jméno není podstatné, a který vyprodukoval Kamil Bartošek, alias Kazma, trhnul přes víkend návštěvnické rekordy. Všichni jsou překvapení, jaký meteorit se objevil na nebi české filmové tvorby. Do kin nalákal diváky výtvor muže, kterého je těžké nějak označit, rebel nebo podvodník, typický Čech?

Dalibor Martínek

Přečíst článek