Patří k nejplodnějším filmařům polistopadové éry. Na jeho kontě je řada oceňovaných dokumentů, portrét „důchodce“ Miloše Zemana, kultovní snímky Muži v říji a Největší z Čechů, a také cenami ověnčené filmy Rodina je základ státu a Jan Palach. V posledních dvou letech si vybral tvůrčí pauzu. „Bylo toho na mě moc. Musel jsem znovu najít víru, že řemeslo, které tři dekády dělám, má smysl, a že má cenu jím pořád zkoušet znovu a znovu oslovovat druhé,“ říká v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB Robert Sedláček, který se vrací k psaní a natáčení.

Prozatím poslední dílo, kterým jste se divákům uvedl, je desetidílný dokumentární cyklus Touha po věčnosti. V prvním obraze stojíte u hrobu svých rodičů a prarodičů se dvěma protagonisty a vyprávíte jim, jak jste o ně přišel. Pak jim řeknete, že dál už to je na nich a odejdete. Kamera dál snímá, načež Jaroslav Plesl prohlásí: To je typický Sedláček. Nechá vás stát u cizího hrobu a doufá, že se rozbrečíte. Je i pro vás toto typický „Sedláček“? A jak se proměnil za poslední roky?

Je to rukopis. Ještě do toho jsou prostřihy laxních techniků, z nichž si jeden něco píše na mobilu. Co se mě týče, určitě došlo k určitým změnám proměnu. Bylo mi padesát, mám čtyři děti, z nichž tři přicházejí do kruté puberty, což vás všechno vystavuje otázkám, které jste si možná donedávna sice pokládal, ale neuměl jste si na ně odpovědět.

Jaký je tedy dnešní Sedláček?

Hodně přemýšlím nad budoucností a do uvažování se mi více vkradla melancholie. Život se mi překlopil do druhé poloviny a ta je vždycky kratší než ta první. Proto se máte v té druhé polovině pohybovat na pevných základech, které jste měl v průběhu dosavadního života vybudovat. Proto máme v tom prvním období takovou sílu. Budujeme si podstavec, na kterém to důstojně doklepeme. Dříve jsem o tom nijak neuvažoval, měl jsem to za dané. Teď to mám odžité. Mezi informací a prožitkem je kráter.

Zvážněl jste?

Ironický jsem čím dál víc. I k sobě. To zůstává. Není to ale zlá ironie. Dost se ve mně vyvinul soucit s lidmi, kteří třeba ani nežijí na okraji společnosti, ale mají to z různých důvodů těžké. Jsem mimořádně sociálně orientovaný. Už nejsem anarchista. Je otázka, jestli není doba, v níž žijeme, destrukcí samotnou, jestli je potřeba do ní ještě dál kopat. Když si chcete udělat špatnou náladu, pusťte si na 12 hodin zpravodajský kanál. Záchranou před vším je ona ironie a naděje. Neříkám, že nesleduju zprávy, ale nepouštím si to již tolik do nitra. Sklouzává to po mě. Třeba politika, to je velká změna, že ji po sobě nechávám sklouzávat jako déšť po šikmé střeše. Nějak mě přestalo zajímat, co říká Jarda o Frantovi. Všichni jsou stejní. A všichni jsou mizerní komedianti. Navíc se ohánějí hodnotami, které ale praktická dennodenní politika neustále pošlapává.

Leon Jakimič a Vít Šubert: Lasvit je dneska odolnější a připravený dobýt svět

Leaders

Firma Lasvit představuje jeden z největších byznysových příběhů české polistopadové éry. Její zakladatel a většinový vlastník Leon Jakimič si dokázal vybudovat takové postavení, že s Lasvitem chtějí spolupracovat nejslavnější značky světa. Pandemie koronaviru a problémy spojené s válkou na Ukrajině a energetickou krizí však fungování Lasvitu značně oslabily. I proto se do boardu firmy dostal Vít Šubert, majitel konzultační společnosti Unicorn Attacks, aby společně transformovali Lasvit do dalších let. Jak se to kamarádům z tenisu povedlo? A jak se mění společnost působící v tak tradičním odvětví, jako je sklářství? A jak se buduje značka, která chce být Louisem Vuittonem ve své branži? Nejen o tom pánové mluví v hlavním rozhovoru magazínu Newstream CLUB, z něhož nabízíme ukázku.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

A ani ty velké společenské pohyby se vás netýkají?

Spíš to vidím na mladší generaci, která si hledá téma. Mají to těžké a neustále se v tom ztrácejí, protože už se narodili do mimořádně roztříštěného světa, který se dál tříští. Jestli je něco spojuje, je to odcizení, hlavně kvůli sociálním sítím, ale technologiím obecně. Když moje dítě dostane ve škole pětku nebo poznámku, já to okamžitě vidím v mobilu. Vlastně je zásadně ochuzeno o zkušenost, kdy musí před autoritou obhájit svůj neúspěch. I kdyby zalhalo ve snaze vypadat lépe. Tím by získávalo velké sociální dovednosti. A to jsme na té nejnižší úrovni. Ve vyšších úrovních máte sociální interakce, jako je seznamování, vytváření názorových skupin… My jsme se setkávali tam, kde na nás nebylo vidět a kde jsme si všechno vyříkávali z očí do očí. Dnes je vše dostupné a otevřené, virtuální a mladí se setkávají jen prostřednictvím svých přezdívek a pečlivě stylizovaných charakterů, svých prezentací. Mě svět sociálních sítí absolutně nezajímá, ačkoli má nesmírný vliv na dobu, ve které žiju, i na mou práci nebo postavení ve společnosti.

Jak vnímáte aktuální rozdělení společnosti? Ve svých dílech jste vždy sympatizoval s lidmi z určitého okraje, nebo s lidmi, kteří se ať už vlivem okolností nebo svých špatných rozhodnutí dostali do extrémní situace.

To rozdělení je vlastně úplně jednoduché. Je to dělení sociální. Podle sociální situace lidí a toho, jak oni cítí vlastní zařazení v této společnosti. Chudoba není vymyšlený koncept. Je to reálný problém. Už děti ve škole vnímají, kdo je bohatý a kdo chudý. Rozdíly se enormně zvyšují. A ty neúspěšné to vede k antisystémovému postoji. Cítí, že tu dobu prohráli. Je to obecný protest proti společnosti. Motivací nejsou uprchlíci, vztah k Rusku ani výše daní nebo cena elektřiny. Na to jen naskakují. Ani já si neumím poradit s informací, že máme nejdražší energii v tomhle regionu, ačkoli vyrábíme nejvíc elektřiny. Nerozumím tomu. A ačkoli se mi to mnozí snaží vysvětlit, nepovede se jim mně to vysvětlit tak, abych to přijal.

Rozhovor s Robertem Sedláčkem si můžete přečíst v novém magazínu Newstream CLUB

Takže máte pochopení?

Já se vůbec nedivím frustraci většiny lidí, když vidí, jaké astronomické částky si vzhledem k jejich platům rozdělují na odměnách lidé z politiky, úřednické oligarchie i byznysu, jak automaticky z každého rozpočtu je pro někoho v pozadí oddělována naprosto nemravná provize, jak se tohle nenasytné a stále zvětšující se hrabání a klientelismus podílí na vzdalování se té menšiny u vesla a většinového zbytku populace, který způsobuje krizi důvěry v systém tržní demokracie jako takový. Tady nejde o závist, že někdo se obohacuje o desítky a stovky milionů z veřejných rozpočtů i v soukromém sektoru, tady jde o demotivaci k víře v samotný systém, který tohle umožňuje a učinil z něj normu. Poslední případ zkorumpovaného vedení nemocnice Motol není chyba systému nebo selhání jednotlivce, ale naprostý standard v českém byznysu. A právě tato frustrace z každodenně žité skutečnosti vytváří ohromnou masu lidí, a to nejen u nás, kteří nad takzvanými zavedenými politickými stranami zlomili hůl a hledají pro sebe odpovědi po smyslu fungování v této společnosti v paralelních mediálních kanálech a zdrojích.

Lze tedy toto dělení nějak překlenout?

Musela by se sociální problematika stát prioritou i pravicových stran či těch, které se za ně považují. Jinak se to nestane, protože i stát samozřejmě dává lidem pocítit, že jsou chudí.

Narážíme vlastně na problematiku spravedlnosti, která je jedním z klíčových pilířů, na nichž stavíte svá díla. Můžeme se podívat na snímek Rodina je základ státu, seriál Život a doba soudce A.K. nebo přeneseně na historický snímek Jan Palach. Je podle vás spravedlnost pořád stavební kámen současné společnosti?

Pořád platí, že to špatné, čeho jsme se dopustili, nám bude v nějaké podobě vráceno. A nemyslím tím, že budeme na smrtelné posteli žádat o odpuštění. Život je dost dlouhý na to, že se nám to ukáže. Rovnováha platí. Můj vlastní život to potvrzuje, hříchů mám na to dost. Spravedlnost jako téma mě vždycky fascinovalo. Ostatně už rok pracuji na scénáři, který se toho zásadně týká.

Na jakých projektech Robert Sedláček v současnosti pracuje a kdy bychom je mohli vidět? Má v šuplíku komedii připománající Muže v říji nebo Největšího z Čechů? A jaký film se jemu osobně nejvíce líbil v poslední době? Celý rozhovor si přečtěte v magazínu Newstream CLUB, který právě vyšel.

Robert Sedláček

Dokumentarista a autor oceňovaných hraných filmů Pravidla lži, Muži v říji, Největší z Čechů, Rodina je základ státu či Jan Palach a také televizních seriálů, jako jsou České století či Bohéma. V roce 2014 získal medaili za zásluhy.

RECENZE: S láskou, Meghan. Vévodkyně v nejzbytečnějším seriálu současnosti ukáže, jak umí uvařit špagety

Enjoy

Pohodlně se usaďte, vévodkyně Meghan vás vezme na návštěvu. A bude velká pohoda. Pohoda musí být, i kdyby měla téct krev. Sotva začalo jaro, ale tohohle horkého kandidáta na nejzbytečnější pořad roku bude těžké překonat.

Karel Pučelík

Přečíst článek

RECENZE: Adolescent nabízí nejkrutější zamyšlení nad současným rodičovstvím

Enjoy

Streamovací služba Netflix prožívá dobré období. Překonala hranici 300 milionů platících klientů a nadále si neochvějně udržuje pozici největší placené videotéky světa. Diváky láká velmi kvalitním obsahem, což nejnověji potvrzuje čtyřdílná minisérie Adolescent. Britský seriál nabízí asi nejostřejší řez největší hrozbou současnosti, kterou představuje incelská kultura toxické maskulinity. Jak může dopadnout na obyčejnou předměstskou rodinu, pochopíte ve čtyřhodinovém dramatu, které začíná jako šokující thriller a končí jako naprostý teror na divákovu mysl. A jde o to nejlepší, co dneska uvidíte v televizi.

Stanislav Šulc

Přečíst článek