Loni oslavil sedmdesátiny a na své narozeniny 20. listopadu zahájí další autorskou výstavu v pražském prostoru The Gallerister. Samostatná výstava bude mít pořadové číslo 80. Stanislav Diviš tu představí nejnovější obrazy a také grafiky. Zároveň pokřtí svou novou biografickou knihu. A samozřejmě tu zahraje i se svou kapelou Krásné nové stroje. Jak v aktuálních dílech využívá dětské kresby vlastních potomků? A chystají Tvrdohlaví další společný projekt? I na to odpovídá legenda tuzemské umělecké scény Stanislav Diviš v rozhovoru pro newstream.cz.

Co na výstavě uvidíme?

Jde o nová díla, která vycházejí z mého dlouhodobějšího projektu Dva světy. Tam jsem využíval kreseb svého syna Prokopa, který se nikdy malířem ani umělcem nestal, ale v dětství si vše zaznamenával kresbami a já jich mám plné krabice. Víte, dětské kresby jsou fantastické tím, že děti zachycují realitu takovým přímým, ničím nezatíženým způsobem. Ani zkušenostmi. A jak stárneme, získáváme zkušenosti a dovednosti, tenhle úžasný fantaskní svět mizí.

Hledal jsem způsob, jak se toho opět dotknout. A vzhledem k tomu, že jsme geneticky spojení, a já tedy v těch kresbách určitým způsobem jsem, mohl bych se alespoň pocitově dětského světa dotknout. Tak vznikala díla z projektu Dva světy. Po dvaceti letech jsem hledal něco ve svém archivu a tam jsem narazil na pětici kreseb své dcery Denisy, která bohužel zemřela. Ty kresby vznikaly, když jí bylo devět, a když jsem je po letech opět viděl, mně se tak líbily… A řekl jsem si, že by stálo za to je převést podobně jako Prokopovy kresby.

Podívejte se na výběr děl Stanislava Diviše

Jak ty dva světy vlastně vznikaly?

Ona kreslila zátiší, protože kreslila totéž, co jeden můj tehdejší student, kterého jsem připravoval na přijímačky na UMPRUM. Ten dětský posun, který je třeba i velmi jemný, je neopakovatelný. Já to potom vezmu, naddimenzuju, dodám kompozici a barvu, a tím tam vstupuje ten druhý svět, ten dospělý. Vzniklo tedy pět dvoumetrových obrazů. Výsledek je neuvěřitelně výrazný. Ale pět obrazů na výstavu nestačí. Tak jsem vybral pětici zátiší od syna zhruba ze stejného věku. A doplnil jsem to ještě menšími kresbami obou dětí, celkem asi patnáct kompozic, takže k deseti velkým dílům přibylo patnáct středních a menších formátů a všechno představuje uzavřený celek. Na výstavě jich bude 18 s tím, že tu budou všechny menší a střední formáty, z těch největších návštěvníci uvidí tři.

Jaké máte na tyto obrazy reakce?

Zatím visely u mě doma, takže je vidělo jen pár lidí. Ale například něco z toho viděli na mých sedmdesátinách také „Tvrdohlavci“ a spadla jim brada. Jestli bude reakce stejná i u širšího publika, považuju to za opravdu mimořádný počin. Protože zátiší je v podstatě banální téma.

Úspěšný umělec Martin Krajc: Ke statisícovým částkám za obraz vede dlouhá cesta

Enjoy

Patří ke komerčně nejúspěšnějším umělcům mladší generace. Martinu Krajcovi teprve „táhne“ na 40, ale již nyní se jeho plátna prodávají za statisícové částky. Potvrdil to na aktuálně vrcholící výstavě Nymphae Perspicuae, na níž se objevila plátna z posledního roku. A většina z nich již našla cestu do sbírek českých milovníků umění. „Stojí hodně úsilí vytvořit dílo a pak poptávku po něm,“ říká Martin Krajc, jehož obraz se před dvěma lety vydražil i v prestižní aukční síni Sotheby’s v Londýně.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Takže se zátiší dál věnovat nebudete?

Já jsem to i zkoušel. Přiznám se, že jsem udělal hodně skic, a dokonce i dvě plátna a teď mám rozpracované třetí. Ale to kouzlo oněch dvou světů mi tam chybí. A ani je nebudu dávat dohromady, půjde o samostatná díla.

Na čem tedy chcete dál pracovat?

Mám rozmyšlených i rozpracovaných několik projektů a konceptů, kterým se nyní plánuju věnovat. V jednom z nich zpracovávám český kubismus. Kubismus proto, že šlo o směr, kde česká scéna hodně korelovala s tou evropskou, a tím pádem byla velmi důležitá.

Na vašem díle je fascinující práce s motivy. Ony jsou abstraktní, ale při detailním pohledu se vlastně snad až na nějaké podvědomé úrovni dotýkají čehosi konkrétního. Čím to je?

Tím, že nejde o vymyšlené kompozice. Já používám abstrahovanou realitu. A s ní pracuju. Zoomuju, přetvářím, ale vždycky je tam základ. Ve svých dílech hodně tematizuju paměť. Jeden cyklus, který se jmenuje Příběhy vládců, vychází z mayského písma rozluštěného až ve třicátých letech minulého století. Pro laika to je čirá abstrakce, ale já vím, že to je písmo. A takto vlastně pracuju pokaždé. Například ve zmíněném kubistickém cyklu jsem původně pracoval jen se skicami, nikoli malbami. Tedy s něčím, co ve finálním díle sice je, ale možná to tam ne každý neodhalí.

Nyní již pracuji i s malbami, ale jdu v nich „po stopách paměti“ a hledám ten základ, se kterým pak pracuji po svém. Soustředím se třeba na něco jiného, než nač se soustředili tehdy kubisté. Tak vznikne něco osobního. Když to neposunu, nemá to význam. I proto je důležité znát dějiny vlastního umění. Bez znalostí věcí nemůžu smysluplně pokračovat. Jinak hrozí, že budu postávat na kostce a hrdě vykřikovat, že jedna a jedna jsou dvě. A to já nechci. Já musím stát sám za sebe a vyjadřovat se k současnosti za sebe, autenticky. Ale k tomu musím znát tu historii, kontexty doby, v nichž umělci tvořili třeba podobné motivy, které ale znamenaly něco zcela jiného. Motivy se přeci vracejí, to platí v umění i politice.

Jiří Georg Dokoupil: Styl je matematická formule. Máte ingredience a jedete

Enjoy

Patří k nejvýraznějším osobnostem globální umělecké scény, které Československo světu dalo. Jeho bublinové obrazy jsou ikonické a zná je doslova každý milovník umění či sběratel. Jiří Georg Dokoupil nyní oslavil sedmdesátiny a nadále boří konvence.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Při rešerších jsem pochopil, že dějiny umění vás k umělecké dráze dovedly. Jak to tedy bylo tenkrát s tím Františkem Kupkou? Jak jste se k jeho dílu vlastně dostal, vždyť Kupka nebyl nikde vystavován?

V šedesátých letech vyšla jedna jediná monografie Františka Kupky. Tenkrát jsem chodil do knihovny ve Chvaleticích, a jak jsem čekal, než mi knihovnice přinese to, co jsem si vybral, na regálu přede mnou ležely umělecké publikace. Jednu jsem náhodně otevřel, listoval jí, a když se knihovnice vrátila, zeptala se, jestli si tedy vezmu i tuhle. A já řekl, že jo. To ještě bylo bez jakékoli emoce. Celé jsem to přečetl a pak neustále prohlížel ty reprodukce. Pořád dokola. Tu knihu jsem vrátil asi po dvou letech.

Takže náhoda, která vám změnila život, otočila jej. Čím to bylo nejvíc?

Fascinovalo mě to, jak se z realistického umělce přes mystické motivy stal malíř využívající abstrakci. Také to, že on v té době hodně chodil do laboratoří a koukal do mikroskopu, kde viděl nový svět. To byl ale jen začátek. Na základě této knihy jsem si za svůj učňovský plat kupoval odeonské knihy o umělcích. Ty životy mě fascinovaly. Takový život chci žít, řekl jsem si. Tak svobodný život chci.

A vy jste si opravdu nic nemaloval?

Tehdy jsem chodil do učení, na dole jsem se učil elektrikářem, pak jsem dělal elektrotechnickou průmyslovku, pak jsem prošel velkou řádkou zaměstnání. Končil jsem jako závozník u hovnocucu, odkud jsem se dostal na akademii. Přijímačky jsem dělal sedmkrát, navíc mě vzali až v devětadvaceti. Tehdy jste přitom přijímačky mohl dělat jen do třiceti let.

Milan Knížák: Lidé chtějí žít v okovech. A v nich si hrát na individualismus

Leaders

Byl prvním polistopadovým rektorem AVU, šéfoval Národní galerii a i dnes patří k nejkontroverznějším osobnostem české polistopadové společnosti. Profesor Milan Knížák přednedávnem představil svá nejnovější díla v galerii DSC. A dokázal, že jej osud člověka, společnosti i země stále zajímá. „Ve světě je hodně peněz, které chce společnost dát na své vlastní zkulturnění. Nechápe, že kultura není o penězích. Není to přímá ani nepřímá úměra,“ říká Milan Knížák v rozhovoru pro newstream.cz, v němž rekapituluje svou celoživotní dráhu a hodnotí současnou společnost.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Pro vaši dráhu byla podstatná umělecká skupina Tvrdohlaví, která patří k největším pojmům české scény posledních skoro čtyřicet let. Jak vás samotná skupina i další její členové ovlivnili?

Byla to opravdu reálná zkušenost s demokracií. Bylo nás deset a realizovalo se jen to, co si získalo nadpoloviční podporu. Hlasovalo se úplně o všem. To bylo fantastické. Prohráli i velmi silní křiklouni. V devadesátých letech jsme pak mezi Tvrdohlavými vedli sáhodlouhé debaty o tom, jestli hajzlové mohou dělat dobré umění.

K čemu jste došli?

Argumenty byly pro obě strany… a závěr byl, že můžou. Nedělá mi to radost, ale je to prostě tak. Ale to máte ve všech oblastech lidské činnosti – všude najdete průměr, génie, nýmandy a mezi všemi těmi částmi jsou dobří lidé i hajzlové.

Na druhou stranu charakter se v díle odráží…

To máte pravdu. A můžeme si to ukázat na jednoduchém příkladě, na mně. Nemám rád depresivní umění, sám je nedělám a nedělám je proto, protože nejsem depresivní. Já jsem šťastnej, veselej člověk. Proč bych měl dělat nešťastné věci? Jenom proto, že je po tom poptávka? A ano, ta určitě je, ale třeba já sám se tím neobklopuju, nevyhledávám to.

Myslím, že člověk, který alespoň nějaké vaše dílo viděl, by vás z toho ani nepodezříval. To nejsou díla, která by měla vyvolávat tíži, spíše naopak.

Znovu říkám, já jsem veselý člověk, šťastný člověk, kterému se vlastně splnil sen, že bude umělcem. Když jsme nedávno měli sraz se základkou po více než padesáti letech, někdo se tak vážně zamyslel, že jsem to musel mít těžké. A já to tak vůbec nevnímám. Ano, byly překážky, ale ty se musely překonat a dneska žiju sen, o kterém jsem dřív ani nemohl snít. Jsem umělec, který se tvorbě může věnovat na sto procent. A jak říkáte, moje díla nemůžou vyvolávat depresi, tomu neodpovídají ta témata, ani forma. Nicméně je důležité i to, že se cítím čím dál izolovanější.

Lubomír Typlt: Když společnost umělce přijímá, ve skutečnosti ho chválí za to, že je neškodný

Enjoy

Patří k nejuznávanějším tuzemským umělcům doma i v zahraničí. Vděčí za to svému rozpoznatelnénu stylu i náročným tématům, kterým se věnuje. Nejnověji to potvrdil mimořádnou výstavou v DSC Gallery, kde vystavoval spolu s Adamem Štechem, v polovině září pak svou tvorbu představoval v Berlíně na prestižním Art Fair for Modern & Contemporary Art Positions Berlin. Na obou akcích přitom spolupracoval s kurátorskou hvězdou Domenicem de Chirico. Jeho cesta k úspěchu však nebyla snadná ani přímočará, jak připomíná v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB, z něhož přinášíme ukázku.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Proč?

Jednak tím, že je mi vnější svět čím dál odpornější. Druhý vliv je čím dál těžší schopnost při debatách s druhými ustát svou pozici, aniž by člověk narazil. U mě to vede k tomu, že si velmi vybírám, kam půjdu, s kým a o čem budu mluvit. Má to ale pozitiva, mám hodně času se soustředit na to, co považuju za podstatné.

A to je?

Nejdůležitější z mého pohledu je analýza. Kdo neumí analyzovat věci, je v prdeli.

Máte pravdu, přesto mě osobně mrzí, že ve světě přestala být platná syntéza.

To s tím ale souvisí. A se vzděláním. Už jsme o tom mluvili v souvislosti s uměním, ale ono to tak je všude. Abych se za sebe mohl k něčemu vyjádřit, měl bych o tom něco vědět. Ale tak už to není a mě fascinuje, jak je dneska snadné manipulovat lidmi. To je ostatně také důvod té mé izolace. Nebo vnitřního azylu, chcete-li. Na druhou stranu já mám vyhraněné názory, které přirozeně potřebuju, protože bez nich bych nic nevytvořil.

S dalšími členy Tvrdohlavých se setkáváte? A plánujete něco?

Jasně, že se potkáváme. Na narozeninách, výročích, vernisážích. A řekl bych, že se máme ještě radši než dřív. Co se výstavy týče, vypadalo to, že bychom mohli mít společnou výstavu v Národní galerii, což se začalo chystat ještě pod vedením Jiřího Fajta. Kurátorkou měla být Julia Tatiana Bailey, která nás už začala navštěvovat, ale pak Fajta vyhodili a výstava padla pod stůl. Nyní je Bailey šéfkou Galerie Rudolfinum, tak by podobná výstava mohla být tam.

Od založení skupiny nyní uplynulo již 37 let a de facto všichni jste stále aktivní umělci.

My jsme o tom nedávno mluvili, že to je vlastně statistická anomálie. Dát na škole deset lidí, kteří všichni uspějí, to není statisticky správně.

Miliardář Leon Tsoukernik: Peníze nemají žádnou hodnotu. Kupovat umění na investici mě nezajímá

Leaders

O Leonu Tsoukernikovi je v poslední době hodně slyšet. Prodal svůj většinový podíl v hráčském impériu, chystá novou synagogu v Mariánských Lázních a dál rozšiřuje svou nevšední sbírku umění. Co nevšední, fantastickou, opulentní, neskutečně hodnotnou. V dnešních cenách jistě v mnohamiliardové. Právě její část, konkrétně tři desítky obrazů, představuje galerie Magnus Art v sídle J&T Banky. Jsou tu tři díla Emila Filly, jedna Toyen, Čapek, dva Zrzaví, Šíma, ale také obří dílo Damiena Hirsta nebo krásné obrazy Vasila Kandinského či Augusta Renoira. „Mám asi dva tisíce uměleckých děl. Nikdy nenakupuju na spekulaci,“ říká bývalý obchodník se starožitnostmi, pokerový hráč, zakladatel obřího kasina a dnes hlavně sběratel umění Tsoukernik.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Vaše umění i celý život je barvitý, čerstvý, mladistvý výrazem i myšlenkami. A tak mi vrtá hlavou, jaké to je stát se již, a omlouvám se za ten výraz, kmetem?

Je to skvělé. Samozřejmě to říkám s tím vědomím, že jsem nikdy nebyl nemocný. A pořád nejsem. Když pak nakonec díky té práci dostanete prostor věnovat se jí skutečně bez jakýchkoli kompromisů, je to prostě neskutečná pohoda. A mně se to před nějakými deseti dvanácti lety skutečně podařilo. Takže můj den vypadá tak, že se ráno informuji, pak tvořím, a nakonec se vzdělávám.

Na kontě máte řadu výstav, projektů, o vaše dílo je zájem mezi sběrateli, máte kapelu, vydáváte knihy... Nyní vedle nové výstavy spouštíte i webové stránky. Proč jdete do světa onlinu?

Je to součást spolupráce s Michalem Bařinou, který je spolumajitelem galerie The Gallerister, kde nyní vystavuji a jejíž projekt Současná grafika nabízí i moje díla. Čas totiž nejde zastavit a já věřím, že moje dílo může i po mém odchodu představovat výraznou hodnotu. Naopak kdyby s ním nebylo nakládáno správně, byla by to katastrofa. Donedávna jsem nedostal od nikoho podmínky, které by mi to zaručovaly. Michal mi nabídl takové podmínky a vizi, které mi dávají smysl.

Stanislav Diviš

Narodil se 20. listopadu 1953 v Kutné Hoře a k výtvarnému umění se dostal po zhlédnutí díla Františka Kupky. Po vyučení v oboru elektromontér a maturitě na střední škole v Kutné Hoře vystřídal mezi lety 1975 a 1982 řadu většinou dělnických zaměstnání a mezitím se několikrát pokoušel o přijetí na vysokou výtvarnou školu. Přijat byl až v roce 1982, a to na obor restaurování. Během studia pořádal řadu neoficiálních akcí, s kolegy ze školy v roce 1987 založil uměleckou skupinu Tvrdohlaví, která se posléze stala nejvýznamnějším uměleckým kolektivem u nás. V jeho tvorbě se projevují prvky abstrakce a postmoderny. Na kontě má desítky samostatných výstav a stovky skupinových expozic.

video

VIP Eva Talks: Představení Já, secese jsem vymyslel v Soulu, říká Michal Dvořák

Enjoy

Moderátorka Eva Čerešňáková v pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá celebrity. Tentokrát pozvání do studia přijal hudebník Michal Dvořák. „Tohle léto bylo pracovně velice náročné,“ říká ke svým aktivitám.

Michal Nosek

Přečíst článek

Sběratelka umění Nicole Stava: Nákup děl žijících umělců vnímám jako podporu jejich tvorby

Enjoy

Nicole Stava se narodila a vyrůstala ve Švýcarsku v rodině českých emigrantů. Už ve 23 letech začala pracovat jako zástupkyně renomované aukční síně Christie’s v České republice, pak si otevřela vlastní konzultační praxi. Zároveň pečuje o rodinnou sbírku a zámek v Bechyni. Rozhovor s úspěšnou sběratelkou a kurátorkou najdete v tištěném magazínu Newstream CLUB. Zde je ukázka z něj.

Petra Nehasilová

Přečíst článek