Váleční fotografové vědí, kdy přestat fotit, říká galeristka Veronika Souralová
„Převzít pořádání největší české fotografické soutěže Czech Press Photo byla asi jedna z mých největších výzev v životě, bylo to nesmírně náročné, ale mělo to smysl. Na foťák jsem ovšem sama sáhla znovu zase až po šesti letech,“ říká fotografka, galeristka a šéfka prestižních fotografických soutěží Czech Press Photo a Czech Nature Photo Veronika Souralová, která ve své galerii v Nových Butovicích v Praze hostila další klubové setkání Newstream Business Clubu českých a slovenských žen.
První Máj pohledem prvňáčka byla fotka, u které poprvé v životě zmáčkla spoušť fotoaparátu fotografka, galeristka a šéfka největší tuzemské reportážní fotografické soutěže Czech Press Photo Veronika Souralová. Ačkoliv se už v těch šesti letech sama pokoušela zachytit atmosféru prvomájového dne před školou v Hostinném, reportážní fotografie ji jako budoucí fotografku tehdy osobně až tolik nechytla a ani později se jí sama nevěnovala. Reportážní fotografy ale obdivuje, protože to je podle ní velice náročné řemeslo, které každý jen tak nezvládne. „Dobrá fotka totiž dokáže vyprávět příběh a předávat silné sdělení, a to mnohdy i mnohem lépe než jiná média,“ říká Souralová.
FOTOGALERIE: Podívejte se, jak vypadalo podzimní setkání klubu žen v galerii Veroniky Souralové:
Protože milovala přírodu, psaní a výtvarno, vrhla se časem do dokumentování krajiny a psaní knížek o přírodě pro děti. „Fotila jsem tenkrát hlavně skály, hory a krajinu. Takové snímky jsem si přivezla například i z Ameriky a když jsem je tehdy ukazovala tátovi - zoologovi Krkonošského národního parku, nijak nadšeně nevypadal. Ptal se mne hlavně, kdy vyfotím mravence, o kterých psal články. A tak jsem se rozhodla, že se tu makrofotografii naučím a ukážu mu,“ vzpomíná na své fotografické začátky Veronika Souralová. Pořádně se do focení pak pustila až na mateřské, kdy se prostřednictvím makro objektivu zcela ponořila do světa přírody. Už záhy to však přerostlo ve fotografickou vášeň.
Hmyzáci
Její fotoláskou se totiž nakonec stala fotografie hmyzu. „Všechno, co mělo šest nožiček mne zajímalo, a tak jsem se stala fotografkou hmyzáků. Při tom, jak jsem se učila fotit s makrem, jsem zúročila navíc jak mé technické vzdělání, tak i mé přírodovědné nadšení,“ líčí Souralová cestu ke specifickému nasměrování svého objektivu. Mělo to podle ní i určité výhody, protože příliš mnoho lidí u nás se takovéto fotografii nevěnovalo. Postupem času se díky tomu stala i neoficiální specialistkou na hmyzí říši a čas od času ji zvali kvůli tomu třeba i do České televize.
Velkou část života Veronika Souralová věnovala fotografování hmyzu a psaní knížek pro děti. Proto ráda chodí sama do lesa a na louky, kde jí příběhy napadají. Před sedmi lety k umění přidala i funkci ředitelky společnosti Czech Photo, která pořádá prestižní soutěž Czech Press Photo. „Osobně jsem velmi introvertní, mám ráda přírodu a samotu. Naopak pracovně se pohybuji mezi velkým počtem lidí. Například na vernisážích, výstavách, kde před lidmi hovořím. Musela jsem se tuto extrovertnější polohu naučit,“ říká. Z vystudované stavební inženýrky se stala fotografka díky zálibě v makrofotografování sociálního hmyzu (mravenců), který je dle jejích slov dokonalým odrazem lidské společnosti, s tím rozdílem, že toto hmyzí společenství funguje.
K soutěži Czech Press Photo mě přivedli mravenci, říká její ředitelka Veronika Souralová
Newstream TV
Nejvíce ji ale začala fascinovat hmyzí společenstva jako jsou mravenci nebo včely. U sociálního hmyzu navíc můžete podle ní fotit jednotlivé mikropříběhy, co se tam odehrávají. V mraveništi se jedni starají o vajíčka, jiní jsou vojáci, kteří ochraňují mraveniště a další jsou třeba lovci nebo dělníci. A fotit je v tomto jejich prostředí a situacích je podle Souralové fascinující. Od těchto společenství bychom se totiž podle ní mohli jako lidstvo i učit. „Jsou tady desítky milionů let a za tu dobu se dokázali geniálně specializovat. Každý jedinec má v tom společenství svoji roli a celá komunita skvěle spolupracuje, zatímco my jako lidstvo jsme ještě hodně na začátku a moc nám to tu nefunguje, když se podíváte na to, co se kolem nás děje,“ poznamenává Souralová.
Převzít prestižní foto soutěž byla výzva
O fotografii se Veronika Souralová vždy zajímala i jako pozorovatel a divák. Postupně tak před lety začala pomáhat Daniele Mrázkové kolem největší tuzemské reportážní fotografické soutěže Czech Press Photo a před sedmi lety tuto soutěž od ní převzala a odkoupila ji jako značku. Následujících šest let pak bylo velice náročných, protože musela přesvědčit odbornou veřejnost, že není jen tou, co fotí včely a manželka developera, ale že jí jde o kvalitu renomované soutěže. „Spoustu nocí jsem se budila s bušením srdce a bylo to bolestné, protože jsem hodně věcí musela dělat úplně sama. Postupně se tu ale vytvořil tým, který mi neskonale pomáhá a příští rok tak už budeme pořádat 30. ročník Czech Press Photo,“ dodává Souralová.
Ruská invaze na Ukrajině, pohřeb královny Alžběty II., požár v Českém Švýcarsku i volby do sněmovny a předvolební prezidentská kampaň-nekampaň Andreje Babiše patří mezi témata fotografií, které letos ocenila mezinárodní odborná porota soutěže Czech Press Photo. Za fotografii roku 2022 vybrala snímek ze série fotografií Vojtěcha Dárvíka Mácy (na hlavním snímku), který na Ukrajině dokumentoval válečné události ve městech Buča a Irpiň. Podívejte se na výběr oceněných snímků ve fotogalerii.
FOTOGALERIE: Letošnímu Czech Press Photo dominuje válka na Ukrajině. Ale nejen ona
Enjoy
Válečná fotografie – aneb kde jsou hranice, kdy zmáčknout spoušť
Vlivem aktuální geopolitické situace v Evropě se ale vloni objevilo v soutěži Czech Press Photo enormní množství válečných fotografií. Mezinárodní porota vybrala za Fotografii roku snímek Vojtěcha Dárvíka Mácy, který na Ukrajině dokumentoval válečné události ve městech Buča a Irpiň. Fotografie mrtvého muže, u kterého oddaně sedí jeho pes tehdy prolétla snad všemi médii a sociálními sítěmi a vyhrála netradičně i hlasování diváků. To bylo podle Souralové poprvé, kdy Fotografii roku i cenu veřejnosti vyhrál jeden snímek. „To, že válka, která se ocitla blízko České republiky, je velice náročné a tíživé téma jsme viděli i my tady přímo na výstavě oceněných a vybraných snímků v Národním muzeu, kam chodily celé rodiny a bavily se u fotografií o tom, co to válka vlastně znamená,“ popisuje Veronika Souralová.
Válečná fotografie tak hraje podle ní svou nezastupitelnou roli ve společnosti a ti, kdo se jí věnují zasluhují podle Veroniky Souralové velký obdiv. „Jsou to profíci, kteří dokáží velice citlivě a empaticky vnímat, kdy ještě lze fotit a kdy už nezmáčknout spoušť,“ říká Souralová a dodává že to dokazuje i vítězný snímek soutěže World Press Photo Evgeniye Maloletky, který zachytil postřelenou těhotnou ženu v bombardovaném Mariupolu na Ukrajině. Fotograf prý viděl, že těhotná je velice silně zraněná z druhé strany a v tom okamžiku již fotit přestal, protože právě to by už bylo za hranou.
Proč má smysl oceňovat i fotky přírody
Díky své lásce k přírodě založila před sedmi lety Veronika Souralová ale ještě jednu fotografickou soutěž, a to Czech Nature Photo, které je zaměřené na unikátní snímky z přírody. Nejen touto soutěží, ale i dalšími svými aktivitami a spoluprací s dalšími organizacemi jako je ZOO Praha, Botanická zahrada nebo třeba národní parky se tak snaží motivovat lidi nejen k focení, ale i k ochraně přírody.
V rámci klubového setkání se prodávaly fotografické publikace. Výtěžek z prodeje poputuje na podporu Czech Photo Centra.
„Záměrem klubových setkání je zviditelnit životní příběh hostitelky a vytvořit prostor pro sdílení zkušeností a názorů ostatních pozvaných žen. Síť kontaktů je v dnešní době podstatnou částí kariérního vzestupu, proto dbáme na to, aby v rámci networkingu byly zástupkyně z různých oblastí. Těší nás skvělé ohlasy a povzbuzuje nás to do další činnosti,” uzavřela Katarína Krajčovičová, ředitelka Newstream Business Clubu českých a slovenských žen.
Čas hraje zcela zásadní roli při ruční výrobě ve sklářství i v životě každého člověka. Čas je totiž tou nejluxusnější komoditou a měli bychom proto mnohem více promýšlet, do čeho jej investujeme. Na čas pro sebe by tak neměly zapomínat ani ženy, které v dnešní společnosti dávají často přednost všem a všemu před sebou samými, zaznělo jako hlavní motto na dalším inspirativním klubovém setkání Newstream Business Clubu českých a slovenských žen, které tentokrát ve své Galerii Moser v Praze Na Příkopech hostila spolumajitelka sklárny Moser a šéfka nadačního fondu Flamínia Kateřina Zapletalová. 
Zapletalová: Největším luxusem a nejdražší investicí je čas. I proto by jej měly začít ženy dávat i sobě
Filantropie
Samoživitelky bez příjmů, africké vdovy s malými dětmi, sociální pracovníci nebo lidé s mnoha půjčkami, to vše jsou lidé, kteří jsou dnes ve společnosti často zcela neviditelní. Proto je třeba o nich hovořit a pomáhat jim, aby se nestávali těmi dalšími, kteří plavou mimo sociální záchranný systém, zaznělo opakovaně v diskusích dalšího klubového setkání Newstream Business Clubu českých a slovenských žen. Květnové setkání inspirativních žen se uskutečnilo v prostorách Česko-kapverdské obchodní komory a Nadačního fondu Naděje Cabo Verde pod záštitou členky klubu a šéfky této obchodní komory Móniky Sofie Duarte. 
Filantropka: Charita bez byznysu nejde. Podnikám, abych mohla pomáhat
Filantropie
