Ruku na srdce, v prostoru střední a východní Evropy prostě nejsme nejlepší v tvorbě psychologického bezpečí pro nikoho, dokonce ani pro sebe. Není divu, že po 50 letech komunismu, který přišel po dvou světových válkách, a jiných historických katastrofách v našem prostoru, byly naše priority trochu jinde. Chození k terapeutovi či na školení o leadershipu, abychom si uvědomili, co děláme či co je s námi špatně, nebyl čas, ani prostor. Jakou výmluvu pro to ale máme nyní, ptá se koučka a expertka na pracovní trh Cristina Muntean ve svém pravidelném sloupku na newstream.cz.

Tvorba psychologického bezpečí je noční můrou každého lídra z východní či střední Evropy. Asi jsme nikdy (nebo málokdy) dívali pořádně do zrcadla a nevyrovnali se se svojí minulostí, a to jako jednotlivci i jako země.

Co je to psychologické bezpečí?

Nejdřív si pojďme říci, o čem se vlastně bavíme.

Dle Amy Edmundson, největší světové odbornice na tuto problematiku, psychologické bezpečí je pocit, že jste přijatí naplno a bez otázek, přesně tací, jací jsme. Že vaše myšlenky, nápady, reflexe a vhledy jsou vítané a že nikdy nebudete potrestaní či omezení za to, kým jste, jak vypadáte, jaký původ či náboženství máte či jak myslíte. Skutečné psychologické bezpečí znamená, že vaše zranitelnost je ceněná a že si všichni váží toho, když si dovolíte jít s kůži na trh a společný prostor obohacovat svými zkušenostmi a perspektivou.

Fejeton Cristiny Muntean: Zrušte zbytečné žvanírny. Ušetříte a zaměstnanci vám poděkují

Leaders

Víte, kolik vás ve firmě stojí porada? A svolali byste ji, kdybyste lidem museli platit za jejich čas z vaší kapsy? Proměňte zbytečné žvanírny v efektivně řízená setkání. Meetingy, které jsou žrouty času, zrušte. Mějte respekt k času vašich kolegů. Koučka a expertka na pracovní trh Cristina Muntean ve svém pravidelném sloupku na newstream.cz radí, jak vést tým efektivně.

Cristina Muntean

Přečíst článek

Zranitelnost je ceněná

Přečtěte si to ještě jednou: psychologické bezpečí znamená, že vaše zranitelnost je ceněná.   

A teď si představte pocit takové běžné paní z Ukrajiny, která uprchla do Česka na začátku války. Či osobu romského původu, když jde ráno do školy či do práce. Zkuste si fakt nacítit jejich pocity. Do jaké míry tedy umí naše společnost oceňovat zranitelnost? Pokud to neumí, do jaké míry je naše společnost skutečně psychologicky bezpečná?

Když jsem slyšela tuto myšlenku – že zranitelnost má být ceněná – malém jsem se zhroutila. Jako mladá žena z Rumunska, čerstvě přistěhovaná do Prahy v roce 2004, jsem obdržela víc než dost poznámek o tom, co tu dělám, proč tu jsem a že se mám vrátit, odkud jsem přišla. Nedělejte si iluze – Rumuni na tom nejsou lépe. Jen mají jiné oběti – třeba chudáky ze Srí Lanky, kteří tam pracují ve stavebnictví, protože všichni Rumuni jsou pryč. Jelikož Srílančani vypadají jako Romové, dovedete si představit, čím si tam ti nejzranitelnější lidé na trhu práce duševně procházejí. 

Fejeton Cristiny Muntean: Čemu se můžeme naučit od digitálních nomádů

Enjoy

Minulý týden jsem se šla ráno projít se svým psem podél oceánu. Z místa, kde žiji na okraj Funchalu, hlavního města Madeiry, vede nádherná dřevěná promenáda až do malebné rybářské vesničky Camara de Lobos, která se mimo jiné pyšní skvělými restauracemi, píše autorka a koučka Cristina Muntean ve svém pravidelném sloupku na newstream.cz. V něm každý týden sdílí návod na to, jak si zařídit život, ze kterého si nemusíte brát dovolenou.

Cristina Muntean

Přečíst článek

Obranné mechanismy: humor, aktivní i pasivní agrese

Tak to je – jako odpověď na katastrofy, se kterými jsme se potkali v minulosti, si naše země a kultury vytvářely obranné mechanismy, které odpuzují to, co je cizí, a vítají to, co je stejné – tedy bezpečné. A k tomu používáme různé zbraně, od nedostupného jazyka přes humor až po pasivní či aktivní agresi. A nic z toho nemá nic společného s psychologickým bezpečím.

Když se na to díváme zblízka, vypadá to spíš na společnou emoční bažinu než na cokoliv jiného.

Co tedy s tím ve firmách a ve vedení lidí?

Když si uvědomíme, co máme kolem sebe za sociální vzorce, pak pochopíme, jakou bitvu na kopci máme před sebou, když chceme pěstovat více psychologického bezpečí ve svých týmech a firmách.

Než půjdu dál, pojďme si přiznat další věc: chybějící psychologické bezpečí manažerů stojí za mnoha rozhodnutími o návratu lidí do kanceláří. Pokud by se manažeři cítili bezpečně, dostali by dostatek podpory pro to, aby své lidi kvalitně vedli, a přitom necítili riziko trestu a pomsty, pokud by výkon nesplnil očekávání investorů. A náš pracovní svět by mohl vypadat úplně jinak.

Fejeton Cristiny Muntean: Chcete žít a pracovat na dálku? Základem je umět 10 konkrétních věcí

Leaders

Práce na dálku někde od moře není jen tak. Autorka a koučka Cristina Muntean ve svém pravidelném sloupku pro newstream.cz přináší desatero věcí, která musí člověk umět, než se k digitálnímu nomádství rozhodne. Jinak ať zůstane radši doma.

Cristina Muntean

Přečíst článek

Teď však pojďme k tomu, jak vytvořit více psychologického bezpečí pro sebe i pro své lidi.

• Buďte k sobě upřímní.

Máte své lidi skutečně rádi? Přijímáte je přesně takové, jací jsou? Jak často je soudíte? Jaké předsudky máte vůči každému, kdo sedí ve vašem týmu či firmě? Co si o nich skutečně myslíte? Z čeho pramení vaše domněnky? A co byste mohli udělat, abyste je vyměnili na užitečnější vzorce myšlení? Mimochodem, táto fáze je ideální na rozhovor s vaším mentorem, protože sami jsme geniální v sebeklamu.

• Podívejte se na to, jak otevřeně se vaši lidé učí. 

Když se člověk cítí bezpečně, je otevřený, zvědavý a ochotný učit se nové věci. Jenže možná máte také ve firmě lidi, kteří už všechno vědí, a nic nové u nich není třeba. Když se člověk odmítá učit něco nového, hledejte nejhlubší stupeň chybějícího bezpečí. Když se totiž učíme, vystavujeme se ostychu, protože budeme dělat chyby. A pokud možnost udělat chyby přijde s trestem, proč se tomu vystavovat dobrovolně?

• Měřte, jak otevření jsou vaši lidé na poradách či ve firemních interakcích.

Pokud položíte otázku a nikdo nereaguje, není to otázka národní či firemní kultury, je to otázka chybějícího psychologického bezpečí. Stupeň psychologického bezpečí můžete také měřit dle toho, kolik otázek lidi položí či kolik komentářů vám zanechají v chatu na poradě či následně.

• Ptejte se lidí na to, kolikrát vyzvali své kolegy či manažery k něčemu novému a jak to dopadlo.

Fáze tzv. challengera či vyzývatele je největší stupeň psychologického bezpečí, protože to znamená, že se lidé cítí natolik jistí, že nebudou potrestáni za své názory, že si dovolí být zcela upřímní i s autoritami, které mají vliv na jejich živobytí. Pokud je ochota vašich lidí nižší než 10 na koučovací škále od 1 do 10, kde 10 je nejvíce, máte nižší psychologické bezpečí. A měli byste s tím začít něco dělat.

Pracovat a žít lépe

Ve světě práce na dálku je pocit a tvorba psychologického bezpečí ještě důležitější, než když pracujeme vedle sebe v kanceláři. Ochota vytvářet inkluzivní prostředí, kde nikdo není posuzovaný či potrestaný za to, jak vypadá, odkud pochází, odkud pracuje, jak se obléká, jak vypadá jeho detašovaná pracovna a tak dále, je esenciální pro novodobé manažery.

Navíc ochota dávat každému slovo i během porad na dálku či porad hybridních, kdy dva sedí v kanceláři a tři jsou na dálku – to jsou naprosto nové výzvy pro manažery. Proto chápu, proč se někdo chce vrátit do kanceláře, kde v minulosti bylo vše jednodušší – a kdy se tak cítí chráněný a bezpečnější. Jenže minulost je minulostí a my žijeme tady a teď. Historie nám teď dává šanci pracovat a žít lépe. A klíč k tomu je tvorba většího psychologického bezpečí pro sebe i své lidi. Využijeme toho, nebo to necháme být, než praskne další katastrofa? Na to si budeme muset odpovědět každý sám za sebe – pěkně před zrcadlem.  

PŘÍŠTĚ: Proč a jak budovat svoji osobní značku, když pracujete na dálku?