Jedinou společenskou odpovědností firem je zvyšovat zisky, napsal kdysi vlivný ekonom Milton Friedman. Platí to i dnes? Vodítko, jak přistoupit ke odpovědnosti firem, nabízí takzvané Erbovy principy, zamýšlí se akademik Ed Dolan v článku pro Harvard Business Review (HBR). Newstream.cz bude články z HBR na základě licence přinášet pravidelně.

Jaká je vlastně politická odpovědnost podniků? Nelze je zaměňovat se společenskou odpovědností. Milton Friedman se druhým zmíněným zabýval ve slavné eseji napsané před půl stoletím: „Ve svobodné společnosti ... existuje jedna jediná společenská odpovědnost podniků - využívat své zdroje a zapojovat se do činností, jejichž cílem je zvyšovat zisky, pokud se drží pravidel hry, tedy pokud se zapojují do otevřené a svobodné soutěže bez podvodu nebo lži.“

Ale co politická odpovědnost? Jaké povinnosti mají firmy, pokud jde o účast v politickém procesu? Táž esej poskytuje několik vodítek k Friedmanovu uvažování. Zaprvé, jasně říká, že lídři firem nemají vystupovat jako zákonodárci, vykonavatelé a právníci tím, že využívají firemní zdroje k omezení inflace, zlepšení životního prostředí, boji proti chudobě a podobně. Poznamenal, že máme propracovaná ústavní, parlamentní a soudní předpisy, které to v odpovědnosti mají.

Zadruhé, Friedman jasně řekl, že podniky mají v závodu za ziskem zůstat „v rámci pravidel hry“. Pravděpodobně měl na mysli nejen pravidla ohledně lži nebo podvodu, ale v širším smyslu ta, která vyžadují respektování vlastnických práv, dodržování smluv a vyvarování se neodpovědného chování vůči zaměstnancům a zákazníkům.

Potud je to pochopitelné. Jedna zásadní otázka však zůstává nezodpovězena: Kdo ta pravidla určuje? Přesněji řečeno, kdo rozhoduje o tom, jak se široká pravidla typu vlastnická práva a otevřená hospodářská soutěž aplikují na konkrétní případy, jako je ochrana životního prostředí, bezpečnost železnic nebo cokoli jiného, co přinese den? Ačkoli to Friedman neřekl přímo, naznačil rozdělení odpovědnosti, tedy je na vládě, aby vytvářela pravidla, zatímco korporace se zabývají dosahováním zisku v rámci pravidel, jak je pochopí.

Jenže tak to dnes, a možná ani nikdy předtím, nefunguje a nefungovalo. Místo toho jsou korporace až po lokty ponořeny do tvorby pravidel na všech úrovních. Přispívají na politické kampaně volených úředníků, lobbují u regulačních orgánů a dělají, co mohou, aby ovlivnily výběr soudců. Výsledkem je systém, v němž pravidla často vytvářejí především samotné podniky. Když pravidla píší podniky, není to dobré. Firmy mohou manipulovat s předpisy tak, aby ztěžovaly život svým konkurentům. Mohou si poskytovat daňové úlevy nebo zvyšovat své zisky na úkor veřejnosti a životního prostředí. Ekonomové to popisují termíny jako snaha o monopolizaci nebo „coup d´ etat“, ale ať už to nazveme jakkoli, takové chování podkopává důvěru ve vládu a demokratický proces.

Bylo by až moc jednoduché volat po návratu k přísnému dělení, kdy se korporace zabývají jen samy sebou a tvorbu pravidel nechávají vládě. Jednak takové uspořádání, k němuž bychom se mohli vrátit, nikdy neexistovalo. Navíc právo žádat vládu o dodržování pravidel je černé na bílém zapsáno v ústavě a toto právo se vztahuje i na občany v jejich roli podnikatelů a lídrů firem. Potřebujeme něco sofistikovanějšího než dělení rolí. Potřebujeme soubor zásad, jimiž by se řídila a hodnotila účast byznysu v politice.

Erbův institut Michiganské univerzity nedávno vydal právě takový soubor zásad pro politickou odpovědnost podniků (CPR). Není to první pokus o něco takového, ale je to pravděpodobně komplexnější než cokoli dosud vytvořeného. Ačkoli tyto zásady nejsou nějaká kouzelná hůlka, mají potenciál podstatně přispět - a to jak vyjasněním významu politické odpovědnosti, tak poskytnutím benchmarku - k určení toho, kdo jedná odpovědně a kdo ne.

Erbovy zásady pro CPR mají tři složky. První z nich je širší definice politické činnosti. Její definice dalece přesahuje politické útraty z podnikové kasy, zahrnuje lobbování, účast na přípravě zákonů a předpisů, podporu neziskových organizací a účast na veřejných debatách všeho druhu.

Za druhé, CPR stanoví čtyři standardy pro hodnocení politických činností. Základním standardem je odpovědnost, která je definována jako dodržování řádných tržních pravidel hry. To znamená, že podniky mají povinnost konkurovat na základě ceny a kvality vlastních výrobků a nikoliv ohýbáním zákonů a předpisů způsobem, který znevýhodňuje konkurenty. A jejich politická aktivita nesmí tuto odpovědnost za zdravou hospodářskou soutěž narušovat. Očekává se od nich také, že budou respektovat vědecké poznatky, což je povinnost zvlášť důležitá v otázkách, jako je změna klimatu či třeba omezení expozice nebezpečným chemikáliím.

V rámci celkového závazku k politické odpovědnosti se od společností, které se přihlásí k Erbovým zásadám, očekává, že se zaváží k dodržování tří konkrétnějších zásad.

Nekázat vodu a nepít víno

Legitimita znamená, že politické aktivity odrážejí názory společnosti, nikoli názory jednotlivých manažerů nebo úředníků; že se dodržují příslušné zákony; a že firma nevyvíjí tlak na zaměstnance, akcionáře nebo jiné zainteresované strany k pozicím, které by dobrovolně nepodpořili. Dále přichází zodpovědnost, což znamená sladění politických aktivit včetně těch, které provádějí obchodní sdružení a jiné třetí strany, s vlastními závazky, účely a hodnotami stanovenými firmou. Společnost by neměla říkat jednu věc a tiše podporovat druhou. Posledním standardem je transparentnost, tedy otevřená a upřímná komunikace o firemních politických aktivitách včetně poskytování v dobré víře informací a odborných znalostí všem úrovním státní správy, jak je potřeba k podpoře efektivní tvorby politik.

Erbovy principy samozřejmě nemají sílu jako zákon. Jejich struktura ale zajistí, že se s nimi bude zacházet lépe než prázdným prohlášením, které lze podepsat a zapomenout. Erb vyžaduje, aby společnosti, které se připojí k podpoře jejích principů, formálně přijaly jednu z následujících tří zásad:

Takzvaný CPA-Zicklin Model Code of Conduct for Corporate Political Spending, nebo Global Responsibility Initiative’s Standard 415 o veřejných zásadách nebo veřejně vyhlášené zásady zakazujících použití firemních peněžních prostředků na výdaje související s volbami.

Každý z nich vyžaduje, aby společnost přijala konkrétní, viditelná opatření na podporu CPR. Deklarace principů a konkrétní opatření vedení, která je podporují, dohromady nabízejí soubor objektivních standardů, podle nichž lze posuzovat korporátní politické aktivity. Rovnováha mezi kapitalismem volného trhu a ústavní demokracií je vždy křehká. Principy CPR mohou pomoci tyto dva sladit a umožňují mnohem jasnější dialog o účasti firem v demokratickém procesu.

Autorem článku je Ed Dolan. Učí na Niskanen Center, má titul Ph.D. z ekonomie na Yale University.

© Harvard Business Review. Distributed by The New York Times Licensing Group.