Štědrý den je tu. Jako dárek svým čtenářům byznysový portál newstream.cz postupně zveřejňuje nejúspěšnější rozhovory, které jsme letos vydali. Doposud jste si je mohli celé přečíst pouze v tištěných magazínech Newstream CLUB, nyní budou dostupné online v rámci Inventury 2024 na newstream.cz. Sváteční dny startují rozhovorem s populárním šlechticem Františkem Kinským. „Historii rodiny si nesete s sebou. Můj otec, když se ho ptali, co znamená šlechtictví a co šlechta, říkal: Žijeme v jednadvacátém století, šlechta je mrtvý pojem. To už neexistuje a existovat nebude. Jsme republikou, jsme občané. Máme jenom nějakou historickou povědomost o své rodině,“ říká František Kinský.

Setkání s legendou

Kdybyste nevěděli, že František Kinský, již sedmdesátník, je šlechticem, potomkem a následovníkem slavného českého rodu, došlo by vám to v první vteřině setkání. Tak noblesní, dobře oblečený, to nemůže nebýt šlechtic. Pod hnědo-šedým prvotřídním sakem bordó svetr, v kapsičce saka vínový šátek. Sladěné s manšestráky v barvě hnědo vínové a hnědými botami. Proboha, jak se někdo dokáže takhle vyladit, aniž by k tomu měl dispozice? Možná je to staromilský look, ale vypadá perfektně.

Hrabě Kinský dobře ví, že šlechtické tituly se od první republiky nepoužívají. Takže se vlastně nenarodil jako šlechtic. Ale je tu rodinná historie, výchova, tradice. Kinský si neužíval na zámku jako hrabátko. Žil v Česku za minulého režimu, vystudoval, pracoval. Pořád pracuje. Byl manažerem nadnárodní firmy, starostou Kostelce nad Orlicí, kde pečuje o zděděný zámek. Ješitnost ani pýcha nejsou v rejstříku šlechtice. „Každý máme předky a prapředky.“

Na vašem zámku v Kostelci nad Orlicí se nyní konala rekonstrukce. Jak to vypadá, když se rekonstruuje zámek, to musí být docela složitá akce?

V tomto případě už musím říct: Byla to složitá akce. Protože zámek už je opraven, zpřístupněn veřejnosti, a takto už funguje skoro deset let. Ale samozřejmě že to byla velmi složitá věc, kterou začal můj otec. Já v té době pracoval v Praze, měl jsem svá pražská zaměstnání a vůbec jsem nemyslel na to, že v Kostelci někdy budu. I když se dalo předpokládat že ano. Byla to zásadní rekonstrukce objektu, který byl natolik devastován časem a neúdržbou, jednalo se v podstatě o generální opravu. A ta je o to složitější, že jestliže opravujete zámek, opravujete pod velmi bedlivým dozorem památkářů. Dbají na to, abyste zachoval historické jádro domu a neodbornou rekonstrukcí nepoškodil historickou hodnotu objektu. Což samozřejmě můj otec dodržoval veškeré předpisy. Navíc ještě ke všemu se v jeho případě jednalo o rodný dům, o kterém věděl, jak vypadal, pamatoval si to velmi dobře. Dalo by se říci, že ještě nad památkáři dohlížel na to, aby ten dům ve své podstatě byl opraven tak, jak stavebně opraven býti měl. To, že tam následně došlo k jinému využití, už je věc, kterou si vyžádal čas. Nová doba. Už se v tom domě nebydlí. Už to není obytný dům, už to není rodinný dům. Zámky už nejsou rodinné domy, o kterých byste mohl říct, že v nich budete bydlet.

V té první otázce jsem spíš měl na mysli aktuální zimní opravu, ne celkovou rekonstrukci, o které mluvíte. Nicméně na vás navážu. Zámek v Kostelci nad Orlicí jste získali zpět do vlastnictví v roce 1992 poté, co vám byl v roce 1949 zabaven…

Ano, bylo to v roce 1949. Úplně kratinkou dobu tam ještě mohl ve dvou místnostech žít můj dědeček. Potom to skončilo.

Vy jste se narodil krátce předtím, než vám zabavili rodinné sídlo. Jaký to byl pocit, když jste věděl, že je to váš dům, ale nemohl jste se do něj podívat?

Abych řekl pravdu, mě se to nějak hluboce osobně nedotýkalo. Za prvé jsem nebydlel v Kostelci. Žili jsme v Praze, vyrůstal jsem v Praze. Vztah k tomu domu byl daleko komplikovanější pro ty, kteří tam bydleli, pro mého dědečka, který v Kostelci zůstal žít. Od okamžiku, kdy opustil kostelecký zámek, od roku 1949 nebo 1950 až do roku 1975, kdy jeho život skončil ve velmi vysokém věku, tak do té doby nikdy nevstoupil do parku a nikdy se k zámku vlastně ani nepřiblížil. Protože, a můj otec hovořil úplně stejnými slovy, ptáček se nikdy nevrátí do hnízda, které mu bylo rozrušeno cizím zásahem. Můj otec tam také nikdy nešel. Až potom v šedesátých letech, když se trochu pootevřely hranice a začali sem jezdit různí příbuzní a známí, kteří věděli, co je v Kostelci, a chtěli to vidět. Můj otec se tak nějak uvolil, do parku s nimi vešel a zámek obešel. Ten byl v tu dobu obsazen výzkumným ústavem pro chov prasat, který to částečně využíval jako administrativní budovu, částečně jako laboratoře. Ale dovnitř zámku nikdy nevstoupil. Vstoupil tam až po restituci.

Karel Vágner: My Slováci máme tendenci se ke všemu dostat tak nějak rychleji

Leaders

Konec roku se blíží. Jako dárek svým čtenářům byznysový portál newstream.cz postupně zveřejní nejúspěšnější rozhovory, které jsme letos vydali. Doposud jste si je mohli celé přečíst pouze v tištěných magazínech Newstream CLUB, nyní budou dostupné online v rámci Inventury 2024 na newstream.cz. Začínáme s úspěšným podnikatelem Karlem Vágnerem, zakladatelem celé řady mediálních projektů a manželem Simony Krainové. „Pro nás je teď priorita byznys se Simonu, rozvíjet vlastní značky. Ono se to nezdá, ale jen aby vás pustili do velkých fabrik, které vyrábějí pro světové značky, je strašná práce,“ říká Karel Vágner.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

V roce 1992 byl váš otec v poměrně pokročilém věku. A přesto se pustil do rekonstrukce. Kde na to vzal energii? I vy jste to po něm převzal, i vy jste musel najít energii vzít to zpátky na sebe…

Můj otec měl neuvěřitelnou vnitřní sílu, energii. Opravdu už nebyl nejmladší, bylo mu osmdesát, když se rozhodl zámek v restituci převzít. Ale on k tomu přistoupil jako, dalo by se říct, k úkolu. Pro něj to byl úkol. Byla možnost znovu převzít, a teď to bude znít jako něco jiného než převzít majetek. Ale on byl připraven opět začít spravovat něco jako majetek rodiny, nikoliv jako majetek svůj osobní. O to vždy v jeho případě šlo. Vstoupil do toho po dohodě se svými sourozenci, kteří řekli, že o to zájem nemají. Protože oni od roku 1948 žili úplně jinde. Zatímco můj otec žil celou dobu tady. Neemigroval. Cítil povinnost to převzít. Myslím, že pro něj to byla povinnost. A jako k takové se k tomu postavil. Postarat se o věci rodinné.

Potom, a možná je to ten nejsprávnější výraz, který bych pro to našel, tak on této své povinnosti sloužil. Veškerými silami, veškerou energií, schopnostmi, které byly v jeho případě naprosto nepopiratelné. Takto pracoval deset let. A když mu bylo devadesát, rozhodl, že bych tím, kdo by v tom měl pokračoval, měl být já. Skoro by se jaksi podle rodinných tradic dalo říct, že mě povolal k službě. Je to nadneseně řečeno. Ale řekl, jestli bych přišel, tu věc převzal a pracoval na ní dál. Už jsem tam stejně, než došlo k tomuto okamžiku, jezdil. Zezačátku v delších časových intervalech, nakonec, poslední dva tři roky, už jsem tam byl každý týden. Trávil jsem tam pátek sobotu a už jsme na některých, zvláště stavebních věcech, intenzivně spolupracovali.

Do té doby jste měl vlastní pracovní kariéru, pracoval jste v marketingu na významných pozicích ve významných firmách. Taky jste správu rodinného majetku vzal jako službu, povinnost rodinnému odkazu? Stejně jako to udělal váš otec?

Kdybych to měl říct úplně přesně, jak to bylo. Pracoval jsem jako kreativní ředitel velkých nadnárodních agentur. Byl jsem v této branži od roku 1992 nebo 1993. O čem jsme mluvili, se stalo někdy v roce 2004. Takže dvanáct let. To zaměstnání bylo velmi vyčerpávající. Pracovali jsme tam, jak to nejlépe říct, pod velkým tlakem. V řetězci nadnárodní agentury pro globálního klienta, který vstupoval na tento trh, všichni spěchali, chtěli všechno pokud možno dřív než hned. To vás za dvanáct let docela vyčerpá. Okamžik, kdy otec řekl, jestli bych přišel do Kostelce, byl pro mě úplně novým impulsem. Byl jsem unaven z toho, co jsem dělal, a mohl jsem začít dělat něco absolutně jiného. Fakt, že vstupuji do podnikání mého otce, pomalu se v něm orientuji a pokračuji v něm, byla pro mě nová šance. Co budu dělat, mi bylo jasné už předtím.

Řekl jsem ano, budu tím, kdo bude plnit úkol spravovat majetek, který rodina vlastní. S tím jsem do toho zcela přirozeně vstoupil po svém otci.

Co to vlastně obnáší spravovat dědičný, šlechtický, ekonomicky a historicky významný majetek? Na zámku máte prohlídky, různé programy. Ale určitě to není všechno. Jak ekonomicky fungujete?

Je to jasné a všichni mí kolegové, kteří na tom jsou stejně jako já…

Které kolegy teď myslíte?

Myslím tím ty, kteří vlastní zámky. Můžete k tomu přistupovat dvojím způsobem. Buď v tom zámku žijete, pak je to nesmírně prodělečné. Protože vám to nepřinese vůbec nic. Váš vlastní byt vám nikdy nic nevydělá. Vlastní byt vás vždy stojí peníze a tady je ten byt ještě poněkud rozlehlý. Zbytečně rozlehlý. My v tom domě nebydlíme. Pak máte další možnost, že ten objekt využijete komerčně. To znamená, vybudujete v něm nějaký podnik. Většinou v tom vznikaly hotely. Což musím říct, že neprovedl nikdo z dědiců. Dokonce ani ti, kteří restituovali v první vlně. Všichni k tomu přistoupili tak, že to je náš zámek, o ten se budeme starat. Nikoho nenapadlo, že by to začal využívat komerčně, že by tam postavil hotel, restauraci, wellness, všechno, co k tomu patří. To byl spíš model pro úspěšné podnikatele, kteří se rozhodli své podnikání rozšířit o nějaký atraktivní objekt. Možná ho někdo v první chvíli prodal, nikdo konkrétní mě teď nenapadá. Ale představte si, že jste prvorestituent. To byli v podstatě důchodci. Údržba zámku je vždy nákladnější, než že by vám vynášel prostředky. I když v něm děláte nějaké kulturní akce, koncerty.

Jiří a Lukáš Kovandovi o umění, ekonomice, kreativitě i vzájemné inspiraci

Leaders

Oba patří do špičky ve svých oborech. Jiří Kovanda je legendou českého umění, Lukáš Kovanda je nejcitovanějším českým ekonomem. Zdánlivě by si dva lidé nemohli být vzdálenější. Přesto jejich dráhy mají mnohem víc společného, než by si někdo mohl být s to uvědomit. A to včetně celé řady názorů a pohledů na svět. Jak se může ekonom a umělec shodnout? V čem se jejich názory naopak liší? A v čem si jsou neustálou inspirací? Jiří a Lukáš Kovandovi v otevřeném rozhovoru, který celý najdete v magazínu Newstream CLUB.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Zámek si na sebe nikdy nevydělá, to nejde. Musíte vedle toho mít nějakou jinou, komerční činnost. Buď vymyslíte program, nebo využití, kdy dosáhnete na dotace. Máte kulturní, historický objekt. Lze nalézt dotace, které vám pomohou. Nikdy se nestanou zásadním ekonomickým programem, ale pomohou vám.

Druhou možností je, že všichni, kdo restituovali, tak získali ještě nějaký majetek, který k zámku patřil. A na něm podnikají dál. To znamená lesní hospodářství, zemědělství, rybníkářství. Prostě klasické hospodářství. To vám potom pomáhá k tomu, abyste ten objekt vůbec mohli udržovat a abyste mohli pečovat o to, co vám bylo svěřeno.

A jaký je váš případ?

Můj případ je les, zemědělství. To je dědictví po mém otci a já to nezměnil. Pokud chcete úspěšně podnikat v zemědělství, je pro to dobrý základ tisíc hektarů. Kostelec takovou rozlohu půdy neměl. Navíc v důsledku první pozemkové reformy z let 1919 a 1920 byla půda rozdělena na menší celky. Na půdě hospodaří hospodáři, kteří ji mají v pachtu. Můj otec ještě koupil cihelnu a začal vyrábět cihly. Dokonce nesmírně úspěšně. A potom, protože jsou tam ložiska písku, jsme otevřeli pískovnu. Takže podnikáme v oboru stavební materiál.

Jste šlechtic, ačkoliv byla šlechta státním výnosem v Česku v roce 1918 zrušena. Ale vám původ nikdo neukradne, jste ze šlechtického rodu. Je to nějaká genetická dispozice, třeba přístup k hospodaření? Že ho přenášíte z generace na generaci, zvětšujete majetek a vymýšlíte nové možnosti? Nebo je to „jenom“ podnikání?

Když bych se podíval na své předky, řekněme na ty, na které jsem viděl. To byl můj dědeček a můj otec. A tedy já. A musím se podívat ještě za sebe, na své děti. Pro mého dědečka to byl zcela jasný úkol. V jeho případě byl jasně a intenzivně vidět ten vztah. Jak bych to řekl. Když už to máte tak tradičně pod kůží, když je to „po vašem“, „po vašem“, „po vašem“, když to kráčí generacemi, tak k tomu dostanete jiný vztah než takový ten majetnický. Víte, že jste správce. Takže když můj dědeček o všechno přišel, tak se ho všichni ptali a říkali mu: Co to je, připravili tě o majetek, ožebračili tě. A můj dědeček řekl: Bůh dal, bůh vzal. Tím to pro něj bylo vyřízené. Nelpěl.

Můj otec byl důchodce, když do toho šel. Nemusel. Rozhodl se tak, protože to patřilo rodině, a cítil povinnost se k tomu postavit čelem. Tím mi byl příkladem. Mohu říct úplně s klidným svědomím: Nebýt mého otce, nevím, zda bych v tom dvaadevadesátém, kdy jsem dům viděl, zříceninu a všechno okolo v zoufalém stavu, měl odvahu do toho jít. Půjčit si padesát milionů a koupit cihelnu. Vidět to všechno, co vám leží na zádech. Nevím, jestli bych já tu odvahu našel. Zatímco on ji našel. Bral to jako povinnost. Já do toho postupně vstoupil a myslím si teď a přistupuji k tomu stejně, že bylo mojí povinností stát se správcem. Původně jsme byli dva, měl jsem bratra, který byl o osm let mladší než já. Bohužel už ho nemám. On ale nikdy tento pocit neměl. Můj bratr na to pohlížel s drobným odstupem. Chodil a říkal já bych… Říkal jsem mu, tak pojď. Ale on jen já bych…

Pavel Staněk: Chci být kurátorem vaší kuchyně

Leaders

Je talentovaný, pracovitý, úspěšný, energický a plní sny ostatním i sobě. Pavel Staněk a jeho Potten & Pannen patří k nejzajímavějším retailovým projektům české polistopadové éry. Už třeba tím, že tehdy nepříliš bohatým Čechům začal prodávat luxusní nádobí. Nebylo to lehké, ale diamanty nevznikají snadnou cestou, ale pod tlakem. „Obchodní dar mám po babičce,“ říká zakladatel a spoluvlastník úspěšného retailového řetězce Pavel Staněk.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Vy jste vstoupil i do veřejné služby, byl jste osm let starostou Kostelce nad Orlicí. I to je součást pohledu na službu? Něco je služba rodu, něco veřejnosti? Jak to spolu souvisí?

Mohlo by se říct, že se slušelo a patřilo, abych se stal starostou Kostelce. Protože prvním starostou nově vzniklého okresu Kostelec nad Orlicí se v polovině devatenáctého století stal můj pradědeček. Byl prvním starostou tohoto nového okresu. Takže by se jaksi slušelo a patřilo, aby se jeho pravnuk stal starostou Kostelce. Ale tak to nebylo. Prostě jsem chtěl někoho svou kandidaturou podpořit do zastupitelstva, ale nakonec to celé skončilo jinak. Byl jsem čtyři roky zastupitelem, potom se po dalších volbách situace nějak zlomila. Koalice, jejíž jsem byl součástí, zvítězila. A nejednou ti, kteří tam měli mnohem větší zastoupení a čekalo se, že budou stát v čele města, tak se tak nestalo. Stal jsem se starostou, protože jsem neřekl ne. Možná to bylo takto.

Byl jsem čtyři roky starostou, nebylo to jednoduché. Měli jsme velmi tvrdou opozici. Potom byly nové volby, a přestože jsem předtím deklaroval, že už ne, tak nové volby byly nesmírně úspěšné. Naše koalice dosáhla v zastupitelstvu enormní převahy. Současně jsem dostal neuvěřitelné množství preferenčních hlasů. Pýcha mě porazila a řekl jsem, že toto si nenechám ujít. Teď vidíte, že je to s velkou nadsázkou. Ale prostě jsem se stal starostou ještě znovu. Potom už jsem řekl, že skutečně ne. Sice jsem znovu šel do voleb, říkal jsme si, byl jsi starosta, nemůžeš od toho úplně utéct. Své blízké jsem uváděl do stavu zoufalství. Říkali mi, už toho nech. Ale tentokrát jsem již daleko dopředu deklaroval, že starostou nebudu. A nestal jsem se jím. Jsem ještě stále zastupitel. Ano, když jste starostou, jste sluhou veřejnosti. Pracujete ve veřejné službě.

Rodina Kinských je tradiční česká šlechtická rodina s počátky ve třináctém století. Jistě jste studoval historii vlastní rodiny. Co jste z ní vyčetl?

Samozřejmě hledám, vyhledávám. Zajímá mě to. I v rámci prohlídek hovořím o své rodině, o jejích významných členech. Když se podíváte mezi své předky, tak byste si jistě mnohé za vzor nevybral. Ale je to v kontextu doby. Doba předbělohorská, nástup Habsburků na český trůn, neustálé stavovské rebelie, kterých se Kinští intenzivně zúčastnili na obou stranách, jak na straně utrakvistů, tak na straně katolíků.

Musíme vidět, že doba byla určitě velmi komplikovaná. Všichni si hledali svoje místo. Historii rodiny si nesete s sebou. Můj otec, když se ho ptali, co šlechtictví a co šlechta, říkal: Žijeme v jednadvacátém století, šlechta je mrtvý pojem. To už neexistuje a existovat nebude. Jsme republikou, jsme občané. Máme jenom nějakou historickou povědomost o své rodině.

Šéf realitky Century 21: Dům ve Středních Čechách nad 20 milionů je spíše neprodejný

Reality

Zatím lidé z Prahy spíš utíkají. Do jejího okolí je ženou vysoké ceny nemovitostí. V budoucnu to ale bude naopak, říká šéf realitky Century 21 Tomáš Jelínek.

Petra Nehasilová, Dalibor Martínek

Přečíst článek

Když stojím před rodokmenem, přede mnou stojí diváci a za mnou je ten ohromný rodový strom, vždycky říkám. To není nic výjimečného, to máte každý z vás, kdo tady stojíte.

Každý z vás si nese s sebou úplně stejný strom. Všichni, kdo tam jsou, jsou vaší oporou, přidržují vás v tomto světě, pomáhají vám, aniž o tom víte. Nebýt vašich předků, nejste vy. Rozdíl je jenom v tom, že u nás se to ví. Takže na některé předky můžeme být pyšní, na některé méně pyšní. Jinak je to úplně stejné jako u kohokoliv jiného.

Můj otec říkal: Dotáhnu to tak daleko, aby oni z toho nemohli cuknout. Což byl můj bratr a já. A já říkám, že to dotáhnu tak daleko, aby ti, co přijdou po mně, to mohli jenom udržovat.

Máte následovníky?

Mám syna, který už také žije v Kostelci. Má na starosti externí „drobnosti“, kterými se zabýváme a na které nemám čas. Je tam restaurace, kavárna, on to řídí. A vidí na mě.

Takže už nemůže cuknout…

Uvidíme. Netváří se, že by se chystal cuknout.

Říká se, že aby něco dobře fungovalo, musí platit jistý řád. Například moje babička říkala, že pod hrnečkem musí být vždy podšálek. Existuje nějaký jednotící řád, který drží hodnoty, zvyky, z generace na generaci? Má něco takového šlechta?

Jakýsi řád v rodině existuje. Přirozeně na vás přejde formou výchovy. Zahrnuje to nejrůznější věci. Ctít generaci před vámi. Pocit té cti, kterou musíte projevit, je v nynější době možná něco, co si někteří ani neumějí představit. Drobný příklad. Kdybych nepolíbil při pozdravu svému dědečkovi ruku, tak nevím nevím, jestli by nebylo takové drobné napomenutí. Samozřejmě žádný záhlavec nebo něco takového, ale třeba lehké pokašlání. To bylo pro mě naprosto přirozené. To kdybych nyní požadoval po svých vnučkách, tak by si myslely, že jsem se úplně zbláznil. Určitý řád se ve výchově někde objeví a vy to přirozeným způsobem přijímáte, aniž byste o tom intenzivně přemýšlel. Určitě byla výchova, kterou měl můj otec, úplně jiná, než měl vůči mně. A určitě absolutně jiná, než byla moje k mým dětem. Když byl můj otec malý, vůbec se života dospělých neúčastnil. Děti měl na starost personál a kontakt tam byl velmi malý.

Michal Semotan: Evropa bude muset hodně přidat, aby jí Amerika neutekla

Leaders

Patří k nejúspěšnějším portfolio manažerům v zemi. Rok 2024 na trzích byl podle Michala Semotana z J&T Investiční společnosti úspěšný, přesto jej překvapilo, jak koncentrovaný ten úspěch byl. Co očekává od roku 2025? „Uvidíme, jak se vlády ujme Donald Trump,“ říká v rozhovoru zkušený investor.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Potom můj otec hodně pracoval. Vždy hodně pracoval, dělal všechno pro to, aby se o nás dobře postaral. Nešlo to jiným způsobem než prací. A také to bylo v rodině trochu odtažitější. Obzvlášť při srovnání, jak intenzivní je to ve vztazích k dětem nyní. Někdy mi někdo vytýkal, ty si se svými dětmi nehraješ jako jiní. Vlastně jsem přišel na to, že si můj otec se mnou nikdy nehrál. Takové to, jak leze otec po čtyřech a hraje si s vámi. Můj otec mi předčítal před spaním, sděloval mi důležité věci. Hrát si s dětmi, na to neměl nikdy čas. Ale opět, jak to máte vědět, když jste to nikdy nezažil. Výchova prostě byla jiná. Vnučky jsou nyní v nejlepší péči svých rodičů, jakou si vůbec lze představit.

Trošku to zní, že máte pocit, že je nyní péče o děti až přehnaná…

Vůbec ne. Rodiče se nyní svým dětem věnují mnohem intenzivněji, než se můj otec věnoval mně. Ale jak říkám, spousta věcí se mění a něco si s sebou nesete. A když mluvíme o tradicích, tak jak jste říkal, že šálek nemá stát bez podšálku, tak dokud vám to někdo neřekne a nestane se to pro vás přirozené, tak nad tím přemýšlíte. A v okamžiku, když to slyšíte x-krát a děláte to, aniž byste o tom přemýšlel, tak ten přechod je přirozený. Stejně jako přechod z otce na mě, to bylo tak přirozené, jako šálek patří na podšálek.

Žijeme v době velkých výzev. Dalo by se říct, že je to turbulentní doba, ale taková je asi každá. Máme před sebou výzvy, jako je umělá inteligence nebo klimatická změna. Budou pořád platné hodnoty, které se u vás přenášejí z generace na generaci?

Doufám, že ty hodnoty nezmizejí zcela. Je jasné, že se věci intenzivně mění. Nevím, jestli ještě za deset nebo dvacet let bude někoho zajímat jít se podívat do zámku na historickou expozici. Kostelecká expozice je život v první polovině devatenáctého století, život v biedermeieru. Protože zámek byl v tu dobu postaven, takto se žilo, takovými věcmi jsme se obklopovali. Jsou to předměty, které jsme používali, s kterými jsme žili. Ale svět se řítí neuvěřitelnou rychlostí. Vrátím se opět ke svému dědečkovi, který se narodil v roce 1879. Bylo mu jednadvacet let, když se lámalo století, které už je za námi. On se jako malý chlapec ještě na kratší vzdálenosti přemisťoval v kočáře. V roce 1969 viděl, jak se lidé procházejí po Měsíci. Věděl, co se děje, ale byl doslova zdrcen obrovskou rychlostí, kterou se svět posunul během jediného života. Nyní je ta rychlost ještě větší a krutější. Myslím, že jsme se stali zbytečně rychlými.

František Kinský

Celým jménem Maria František Emanuel Jan Silvestr Alfons Kinský je potomkem kostelecké větve šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova. Je zastupitelem a byl do roku 2022 zároveň starostou v Kostelci nad Orlicí a věnuje se správě rodového zámku.

Petr Hlaváček: Vltavskou filharmonii jsme vlastně už začali stavět

Reality

Revitalizace okolí Hlavního nádraží nebo Nákladového nádraží Žižkov. Velké plány má Praha a její radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček i v Holešovicích. Stát tam má Vltavská filharmonie i celá nová čtvrť. Kdy a kde ale metropole „kopne“ do země? „S mírnou nadsázkou a eufemismem vlastně mohu říct, že jsme začali stavět Vltavskou filharmonii. Pracujeme tam totiž se Správou železnic na stavbě podchodu,“ říká v rozhovoru Petr Hlaváček.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

video

VIP Eva Talks: Představení Já, secese jsem vymyslel v Soulu, říká Michal Dvořák

Enjoy

Moderátorka Eva Čerešňáková v pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá celebrity. Tentokrát pozvání do studia přijal hudebník Michal Dvořák. „Tohle léto bylo pracovně velice náročné,“ říká ke svým aktivitám.

Michal Nosek

Přečíst článek