Karel Vágner: My Slováci máme tendenci se ke všemu dostat tak nějak rychleji
Konec roku se blíží. Jako dárek svým čtenářům byznysový portál newstream.cz postupně zveřejní nejúspěšnější rozhovory, které jsme letos vydali. Doposud jste si je mohli celé přečíst pouze v tištěných magazínech Newstream CLUB, nyní budou dostupné online v rámci Inventury 2024 na newstream.cz. Začínáme s úspěšným podnikatelem Karlem Vágnerem, zakladatelem celé řady mediálních projektů a manželem Simony Krainové. „Pro nás je teď priorita byznys se Simonu, rozvíjet vlastní značky. Ono se to nezdá, ale jen aby vás pustili do velkých fabrik, které vyrábějí pro světové značky, je strašná práce,“ říká Karel Vágner.
Na obědě s bonvivánem
Karel Vágner, syn stejnojmenného otce, slavného hudebníka, a manžel topmodelky Simony Krainové, je bonviván. Prostě umí žít. Od dětství se pohybuje v showbyznysu, už jako malé dítě musel sedět na akcích svého tatínka. Zná ho mnoho vlivných lidí a on zná je. Každý v showbyznysu ví, kdo je Karel Vágner. Těžko pojmenovat, jaká je vlastně jeho profese. Podnikatel, influencer, manažer? Teď možná i developer v Dominikánské republice, kde našli se svou ženou své zimní centrum. V každém případě je úspěšný a vlivný.
Na náš rozhovor přijel v tom nejnápadnějším autě, jaké si umíte představit. Porsche modré barvy! Jezdí někdo v modrém Porsche? Ano, Karel Vágner. A ještě to auto, které je vidět i z vesmíru, klidně kydne doprostřed křižovatky na přechod. V půlce rozhovoru, když ho přijde jemně upozornit manažer jeho oblíbené korejské restaurace na Žižkově, nonšalantně odběhne, posune ho, vrátí se, a je pořád králem parketu. Tak jak to má rád. A kým se vlastně cítí být? To není tak snadné...
Kdo jsem?
„Můj táta je Čech, máma Češka žijící na Slovensku. Do sedmi let jsem žil v Praze. Narodil jsem se v Bratislavě, ale žil jsem v Praze. Můj táta je hudebník, znáte to. Matně si pamatuju své dětství, jak jsem vždycky seděl někomu na klíně v natřískaných halách při jeho koncertech. Naši se rozvedli, takže když mi bylo sedm let, přestěhoval jsem do se do Bratislavy. Jsem doslova Husákovo dítě. Narodil jsem se v roce 1975. Sestra mé mámy Mária si vzala za muže Husákova syna Jána Husáka. Pamatuji, jak jsem chodil na hřbitov, kde na náhrobním kameni byl zobrazen vrtulník, ve kterém zemřela při nehodě v roce 1977 manželka Gustáva Husáka. Moje dětství bylo vlastně rozpolcené na dvě části. Jednou částí je, že jsem mohl být v té době na návštěvách na spoustě ambasád, od Finska až po Bělehrad, kde Ján Husák působil jako velvyslanec Československa. Pamatuju si, jak jsem lítal na Pražském hradě jako dítě po kobercích na dlouhých chodbách. Ale doba se měnila. Když jsem byl teenager, dělal jsem bojové sporty a celý předchozí život už byl stranou. Vyrůstal jsem v Bratislavě. A Bratislava byla v těchto dobách, řekněme, ‚velmi turbulentní‘. Už tam byly různé subkultury, s kterými jsme měli různé konflikty.“
Jaká jste byl vy subkultura?
Víte co, byl jsem hodně doleva tehdy. A Bratislava tehdy byla až extrémně pravicová. Když se na to podíváte ze současného pohledu, tenkrát to tam bylo hodně natvrdo. Zažil jsem, jak nás honili s baseballovými pálkami. Potom přišla revoluce. Mnoho lidí cinkalo klíči. Mnoho ani nevědělo, proč cinká.
Jak jste začínal v byznysu?
Praha už tehdy byla hodně byznysově orientovaná, mraky lidí dělaly zahraniční obchod. Když se Česko a Slovensko oddělily, Praha byla centrem. Tehdy jsem odletěl do Ameriky učit se řeč. V sedmnácti letech, v roce 91 nebo 92, jsem se vrátil z Ameriky. Už ne do Bratislavy, ale do Prahy.
A když půjdu do detailu, se svým otcem jsem nežil. Táta žil v Praze, nefungoval jsem s ním na každodenní bázi. Měl jsem představu, že s ním budu pracovat. Založil firmu Multisonic, vydával cédéčka, české interprety. Ale necítil jsem se ve firmě komfortně. Takže jsem začal pracovat v reklamě. Ve společnosti Leo Burnett, což byla tehdy velmi silná reklamní agentura.
Mým šéfem byl Josef Havelka, guru české reklamy. Skvělý člověk. Zásadně mě byznysově ovlivnil. Uměl mluvit, uměl prezentovat jako nikdo jiný, byl to jedinečný stratég. Tam jsem se poprvé dostal k tomuto byznysu, zjistil jsem díky němu, jak tento byznys funguje. Po Leo Burnettu jsem šel do Unileveru, konkurenta Procter & Gamble, kde jsem měl na starost komunikaci.
Je talentovaný, pracovitý, úspěšný, energický a plní sny ostatním i sobě. Pavel Staněk a jeho Potten & Pannen patří k nejzajímavějším retailovým projektům české polistopadové éry. Už třeba tím, že tehdy nepříliš bohatým Čechům začal prodávat luxusní nádobí. Nebylo to lehké, ale diamanty nevznikají snadnou cestou, ale pod tlakem. „Obchodní dar mám po babičce,“ říká zakladatel a spoluvlastník úspěšného retailového řetězce Pavel Staněk.
Pavel Staněk: Chci být kurátorem vaší kuchyně
Leaders
To jsou firmy, které mají největší budgety na marketing, takže jste musel pracovat s obrovskými penězi…
Jasně. Čtyři sta milionů korun. Ale potom přišla zlomová událost, kdy mi Josef Havelka zavolal a řekl, abych se vrátil a řídil mediální agenturu, pobočku světové sítě Starcom. To byl zlom v mé kariéře. Bylo mi čtyřiadvacet a firma měla obrat tři a půl miliardy korun, osmdesát zaměstnanců. A Josef řekl, pojď to řídit. V turbulentních devadesátých, mladému klukovi. To už se dnes neděje. Tehdy jsme ještě spojovali aktivity s agenturou Médea Jaroslava Soukupa. A to už byl obrat dohromady kolem šesti sedmi miliard.
To je pěkná pálka. Co bylo po Starcomu?
Pracovali jsme ve Vltava Labe Press, tam jsme dělali třeba magazíny TV Mini a TV Star, které dodnes fungují. V Ringieru jsem byl šéfem deníku Blesk a Sport. Byla to hezká práce, kolem 380 lidí v týmu. Ale pořád narážíte na korporát. Takže jsem šel do vlastních věcí. Jedou z prvních bylo, že jsme s Milanem Zavadilem, spoluzakladatelem M&M Reality, koupili magazíny Grand Reality a City Real. Byly to časopisy, které se distribuovaly zdarma, udělali jsme z toho jeden velký projekt a prodali ho, shodou okolností Pentě. Taky jsem postavil ekonomický deník E15 pro Františka Savova, který je teď, nevím, možná pořád na útěku.
Na čem jste nejvíc vydělal?
Kdybych měl říct jeden nejlepší a jeden nejhorší projekt podle velikosti, tak nejhorší bylo, když jsme kupovali Fashion TV. Tam jsme prodělali hodně peněz. Kupovali jsme ji v roce 2009, když byla krize, bylo to šílené. Tam to bylo v desítkách milionů, to nebyl dobrý byznys. Dobrý byznys byla Profimedia. To byla největší fotobanka ve střední Evropě, dělali jsme to s Igorem Rattajem. Prodala se pak za několik stovek milionů korun. To už nebyl žádný emoční nákup, dávalo to dobrý smysl. I Grand Reality byl dobrý projekt.
Na jaký byznys se soustředíte v současnosti, co vás nejvíc zaměstnává?
Teď se hodně soustředím na PR pro pár zákazníků. Se Simonou rozvíjíme pěkné věci, které nám dělají radost. Máme pět klíčových kategorií. Vlasovou kosmetiku, péči o pleť, sluneční a dioptrické brýle. S Klenoty Aurum děláme kolekce šperků. Máme vlastní merch. To už nám „vytlačí“ v obratu střední desítky milionů objemu. Máme vlastní kolekce a snažíme se využívat společnosti, které mají velký distribuční základ. Ve vlasové kosmetice a péči o pleť jsme ve 22 prodejnách po celé České republice, brýle prodáváme na 55 místech. Klenoty mají kolem 55 prodejen. Pak vše samozřejmě on-line. Věnujeme se hodně sociálním sítím. A teď jsme částečně v Dominikánské republice, což je takové pole neorané.
Oba patří do špičky ve svých oborech. Jiří Kovanda je legendou českého umění, Lukáš Kovanda je nejcitovanějším českým ekonomem. Zdánlivě by si dva lidé nemohli být vzdálenější. Přesto jejich dráhy mají mnohem víc společného, než by si někdo mohl být s to uvědomit. A to včetně celé řady názorů a pohledů na svět. Jak se může ekonom a umělec shodnout? V čem se jejich názory naopak liší? A v čem si jsou neustálou inspirací? Jiří a Lukáš Kovandovi v otevřeném rozhovoru, který celý najdete v magazínu Newstream CLUB.
Jiří a Lukáš Kovandovi o umění, ekonomice, kreativitě i vzájemné inspiraci
Leaders
Dominikánská republika, to je asi docela malý trh.
To není malý trh. Žije tam zhruba deset milionů lidí. Divili byste se, jak velká komunita Čechoslováků tam žije. A když máte zázemí, když jeden zná právníka, jeden instalatéra, jeden policajta… Když žijete v takové zemi, tak potřebujete vědět, kam jít za doktorem…
Trošku to připomíná Česko, kde taky musíte mít své známé…
Je to jako Česko v devadesátých letech. Ale co je zajímavé, hodně lidí rozvíjí stavební průmysl, lidé z Kanady, z Ameriky. My tam také máme projekt, v Porto Plata. To je přístav, kde roste nové přístaviště pro největší zaoceánské lodě plné turistů. Je to obrovská podnikatelská příležitost. Přijede tam na lodi denně pět až deset tisíc lidí, ráno je tam vyklopí, ve čtyři odpoledne jdou zpátky. Ale infrastruktura a program na to nejsou připravené.
Dominikánská republika, to je trh, kterému se teď budete věnovat? To je vaše budoucnost?
Budeme tam hlavně v zimě. Uvidíme, kde skončí děti na škole, možná budou později v Americe. Ale Čechy máme rádi, budeme se sem pořád vracet. A nemovitosti jsou oblast, která se v Dominikánské republice dá monetizovat relativně dobře, postavit a prodat. Nemovitosti nás zajímají, tam to jde strašným tempem dopředu. Samozřejmě nás zajímá i zábavní průmysl, z logiky věci. Je to něco, čemu se věnujeme roky. Shodou okolností s jedním ze startupů, který patří do skupiny Dana Křetínského, teď podepisujeme smlouvu a od září bychom chtěli stavět a následně provozovat virtuální arény Hamleys, dinosaury. Jedna z nich vznikla třeba blízko pražského letiště.
Takže kam soustředíte svůj byznys? Do Česka, nebo do zahraničí?
Když jste nějakou dobu pryč, vidíte strašnou spoustu příležitostí pro lidi, jako jsem já, kterým to hraje v hlavě, že by byla škoda něco neudělat. Jsou tam partneři, kteří v místě žijí patnáct dvacet let. Jsou tam i Slováci, kteří tam žijí dekády od osmdesátých let. Ale po čtyřech měsících v Karibiku jsem se strašně těšil do Česka, jak je tu všechno zelené a hezké, jak syn chytne kapra a já si dám čepované pivo.
Když to řeknu ještě jinak, mně bude pomalu padesát let. A posledních patnáct let se snažím fakt dělat to, co chci dělat. Chci se budit s tím, že práce dává smysl a že ji chci dělat. Pro nás je teď priorita byznys se Simonu, rozvíjet vlastní značky. Ono se to nezdá, ale jen aby vás pustili do velkých fabrik, které vyrábějí pro světové značky, aby spustili tu káď, je strašná práce. To není, že zavolá Karel. Oni dělají pro řadu světových značek, musíte mít dobré vazby a dobré partnery, kteří to umějí. Pro nás je teď důležité se vůbec do těch fabrik, které dělají pro celý svět, dostat. Potom samozřejmě nemovitostní byznys a zábavní průmysl.
Aktuálně nejzajímavější novinku v produkci firmy Elton hodinářská představuje model Prim Opus inspirovaný letošním rokem hudby. „Uplynulo dvě stě let od narození Bedřicha Smetany, který je neodmyslitelně spjatý s Novým Městem nad Metují, stejně jako výroba hodinek Prim. Smetana v Novém Městě žil a hodinky Prim Opus prokreslují jeho příběh. Číselník je inspirovaný ciferníkem stolních hodin ze zámku, kde skladatel složil známou Louisinu polku. Strojek s ručním nátahem je ručně rytý a obsahuje začátek partitury uvedené skladby,“ popisuje novinku mezi společenskými hodinkami Renata Červenák Nývltová, ředitelka Elton hodinářská.
Šéfka primek Renata Červenák Nývltová: Finišujeme nové strojky. V hodinkách budou příští rok
Leaders
Drží Slováci a Češi v zahraničí při sobě?
Určitě ano. Když je v Dominice někdo dvacet let a už má dobré kontakty, setkáte se s ním, lépe se zorientujete. Vidím, jak to muselo být těžké třeba po 68. roce, kdy jste v Československu mohl mít sice významnou pozici, ale emigroval jste do Ameriky. V zahraničí na vás nikdo nečeká. My se Simonou máme výhodu, že můžeme být všude na světě. Žijeme sociálními sítěmi, propagujeme hotely po celém světě. Tím generujeme návštěvnost, za tím jdou peníze. Ale ne každý takovouto výhodu, když jde do zahraničí, má.
Simona Krainová, světoznámá top modelka a vaše žena, o které jsme se dosud moc nebavili, nedávno vzbudila pozdvižení tím, že šla na sociální síť OnlyFans, která je zaměřená na erotické fotografie…
OnlyFans je platforma, která historicky vznikla na podporu celebrit, sportovců. Ale protože je velmi liberální, začala se používat na zveřejňování aktů nebo obsahu se sexuálním podtextem. I vy to můžete zkusit.
Jak moc vám vadilo, když se o Simoně psalo v médiích v souvislosti s nahými fotkami?
Vůbec ne. Žádným zákazníkům to nevadilo. My jsme to nepoužívali na žádné extrémní věci. Výhodou OnlyFans je, že je nastavená na platbu, která je velmi jednoduchá. Nám se několikrát stalo, že Instagram vyhrožoval, že nám zavře profily, protože je tam nahota. Tou mysleli třeba sako na nahém těle. I to vyhodnotil jako nahotu, když byla Simona v plavkách nebo děti v plavkách. A museli jsme mazat šest let staré fotky, protože děti neměly top na pláži. Byli jsme velmi blízko situace, kdy by nám Instagram začal omezovat návštěvnost. Simona tam dává fotky, které už nám Instagram nedovoluje. A celá věc funguje tak, že návštěvnost vám generuje peníze. Profil Simony má předplatné, dejme tomu, 500 korun. Sbíráte základnu předplatitelů, která se potom překlápí do přímé návštěvnosti. Když tam dáme nějakou fotku, třeba s titulkem Shining Sun, a pošleme ji na několik tisíc lidí, řada zaplatí patnáct dolarů. Je to skvělý prodejní kanál.
Kolik lidí tenhle účet sleduje?
Jsou to tisíce. Ani ve snu nás nenapadlo, že se to takhle vyvine. Není to lineární růst, je to spíš sinusoida, nahoru a dolů. Celý marketingový trh funguje tak, že lidé jdou po inovacích. Před pár lety jsme vyvinuli první kolagen, Masterpiece. Byla to taková růžová krabička, možná si to pamatujete. Vytvořili jsme kolagen, který jsme distribuovali u Dr. Maxe, Vivantisu, Nutrendu. Úplně to zbořilo trh. Byl to jeden z nejprodávanějších produktů u Dr. Maxe, zalistovali jsme to v DM drogeriích. Stálo to 1499 korun, byl to masakr. Byli jsme jedni z prvních, kdo tento kolagen vytvořil, na základě rybího a kuřecího kolagenu. To byl jeden z prvních byznysů Simony. Potom přišla řada influencerů, kteří donesli polotovary z Číny a začali to nabízet za 699 korun. Shodili naši cenu.
Architekt a urbanista Pavel Hnilička se spolu se s týmem podepsal pod podobu hned několika městských čtvrtí. Mimo jiné je autorem urbanismu Vítězného náměstí v Praze 6. „Zdravé město má hustotu zhruba 100 obyvatel na hektar. Takové město je udržitelné a nemusí ani růst do výšky,“ myslí si architekt. 
Architekt: Praha má skvělou veřejnou dopravu. Jednu z nejlepších na světě
Reality
Ještě se vrátím k vašim začátkům. Jak sledujete dění na Slovensku od doby, kdy jste se vrátil jako mladík na začátku devadesátých let z Ameriky?
Jasně že sleduju. Pořád jsem jezdil na Slovensko. Ale když se roztrhlo Česko a Slovensko, většina velkých korporací měla sídlo v Česku. Tam byl zásadní rozdíl. Slovenská společnost se začala polarizovat mezi střelce, bohaté lidi, nebudeme jmenovat, kteří díky privatizacím a jiným byznysům ustřelili někam do vesmíru. A potom tam byla skupina lidí, která neměla šanci se tam dostat. Vnímám to tak, že na Slovensku nebyla střední třída. Střední třída se začala víc tvořit v Česku, protože tady měly centrálu všechny významné světové firmy. A v nich pracovali manažeři na střední úrovni, kteří vydělávali třeba padesát tisíc korun, takže si začali stavět domky na okraji Prahy. Kdežto na Slovensku byli buď lidé někde zaměstnaní, jeden stavěl skříně, druhý dělal ve fabrice na pneumatiky. A potom tam byli absolutní žraloci a ti uletěli úplně do vesmírných čísel. Zdá se mi, že to bylo jiné než v Čechách, ale můžu se mýlit.
A druhý element, který celou situaci vztahů mezi Českem a Slovenskem ovlivnil, je, že řada podniků těžkého průmyslu na Slovensku po rozdělení republiky zkrachovala. Tím se stalo, že se Slovensko v rámci Evropy dostalo do ekonomicky slabší role. Spousta Slováků začala migrovat do Čech.
Slováci šli přece za prací i do Rakouska nebo do Německa…
Bratislava a Slovensko obecně brutálně migrovaly do Vídně. Ale ne každý uměl německy, takže tady bylo Česko. Jsem lucky, že jsem ve třiadvaceti letech plynně mluvil anglicky, protože moje máme byla učitelkou angličtiny. A říkala, musíš mluvit anglicky, bez angličtiny se nikam nepohneš. Ale spousta Slováků neuměla anglicky, tak šli do Prahy. Tady se chytla strašná spousta lidí. Protože Česko je desetimilionový trh, Slovensko poloviční.
Když jdete v Praze po ulici, sice se ke každému nějak dokážete dostat, ale neznáte každého. Kdežto v Bratislavě když si v pátek večer projdete město, tak potkáte všechny. Bratislava je malá. A funguje to tak, že my Slováci máme tendenci se ke všemu dostat tak nějak rychleji.
To funguje i v Česku…
Nechci generalizovat, ale mám pocit, že my Slováci to chceme nějak obejít a nečekat na úspěch tak dlouho. V Česku je to možná víc strukturované. Je to prostě větší trh.
Proč čeští manažeři většinou neuspějí, když jdou řídit nějakou firmu na Slovensko?
To je taková obecná zkušenost. Zaprvé myslím, že Češi nemají moc vůli chodit řídit firmy na Slovensko. A když tam někdo jde, do roka nebo do dvou se vrátí vyždímaný. Protože na Slovensku se hraje vlastní hra. Bydlí se tam „na jedné ulici“. Je to obrovsky prorostlé. Jsme taková slovanská, nechci říct balkánská nátura. Musíte tam ty vazby vnímat. Čeští manažeři sice nastolí nějako strukturu, přinesou know-how. Ale nepamatuji si na českého manažera, který by na Slovensku uspěl.
Moderátorka Eva Čerešňáková v pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá celebrity. Tentokrát pozvání do studia přijal zpěvák Janek Ledecký.
VIP Eva Talks: Vánoční tour bude pokračovat i v novém roce, říká Janek Ledecký
Enjoy
Přesto je Slovensko vnímáno jako součást středoevropského trhu a řada velkých firem tam jde. Bere se to skoro jako povinnost.
Vždy jsem to vnímal tak, že Češi šli spíš na Západ. Slovensko je prostě malý trh. A druhou věcí je, a teď se nechci nikoho dotknout, že když někdo něco vytvoří na Slovensku, vezměte si třeba případ nové privátní nemocnice v Bratislavě, tak je pořád napadán za nějaké údajné tajné napojení na jakýsi podvodný státní systém. Místo aby bylo oceněno, že privátní sektor postaví nemocnici, když stát nemá buď finance, nebo sílu, aby postavil něco takového, tak jsou pořád napadáni, že jsou napojení na nějakou strukturu. Nevím, jak to je, nehodnotím to. Ale firmy jsou na Slovensku v tomto smyslu pod neustálým tlakem. V Česku se to neděje. Stát by měl hledat cestu, jak spolupracovat s privátním sektorem.
A je na Slovensku víc propojený vrcholný byznys s politikou? Při možná povrchním pohledu z Česka to tak může působit…
Myslím, že byznys je s politikou propojený všude. Na Slovensku je to víc vidět, protože je menší. Ale velký byznys musí být napojený na státní struktury. A nemyslím tím nelegálně. Mělo by to jít ruku v ruce. Stát by měl podporovat velké, střední podniky, pomáhat jim získávat zakázky ze zahraničí. Musí existovat diplomatická cesta k podpoře zakázek z ciziny, musí tam být nějaké státní požehnání. Věci se nedějí „jenom tak“. A ještě jedna věc. V Česku je velké množství úspěšných rodinných firem. Je to velká škála, Siko, Koho-i-noor, Hopy, Kofola, Ravak a podobně. Prostě mraky velkých firem. Tady vyrostly, na Slovensku bych řekl, že je takových firem méně.
A platí pořád, co jste v minulosti říkal, že Slováci jsou spíš dravější než Češi?
Dlouho jsem si myslel, že my Slováci jsme agresivnější, což možná pramení z historie. Na Slovensku jste nešel daleko pro facku, Češi byli konzervativnější. Ale myslím, že už to tak není. Češi jsou obrovsky pracovití. A to neříkám proto, že by Slováci nebyli pracovití. Beru Čechy a Slováky jako jednu rodinu a rozdíly tam moc nevidím. Pořád jsme braťja. Těžko říct, jací jsou Češi a jací Slováci.
Proč je mezi nejbohatšími Čechy tolik Slováků?
Někde jsem četl, že v Polsku, a já tam v devadesátých letech pracoval třeba na kampani Procter & Gamble, není tolik miliardářů jako v Česku nebo na Slovensku. A proč to tak je? Majetek je už rozdělený. Vezměte si například média. V Česku máte čtyři pět hlavních hráčů a už s tím nemůžete nic udělat. A to je stejné v každém byznysu, už je těžké se někam dostat. Když něco vybudujete, co začíná být větší, hned vás schramstnou. Možná to i demotivuje mladé lidi.
Co vaše děti a škola?
Snažíme se, aby děti chodily do školy. Ale v Dominikáně jsou školy divoké. Je tam spousta škol, kam chodí americké děti, ale občas vám tam proběhne slepice. Kombinovali jsme to tak, že děti chodily do školy, ale zároveň jsme měli paní, která s nimi procházela česká témata. A protože je to on-line, je to jednodušší. Ale asi by bylo komplikované mít zrovna v této oblasti děti na střední škole, to by nešlo. Univerzita bude spíš v Americe. Zároveň v Dominikáně bojujeme za rezidenturu, abychom tam mohli legálně podnikat.
Moderátorka Eva Čerešňáková v pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá celebrity. Tentokrát pozvání do studia přijal hudebník Michal Dvořák. „Tohle léto bylo pracovně velice náročné,“ říká ke svým aktivitám.
VIP Eva Talks: Představení Já, secese jsem vymyslel v Soulu, říká Michal Dvořák
Enjoy
Jak moc je celý váš život ovlivněn tím, že svým způsobem pocházíte se světa médií?
Média jsou jedním z nejlepších tréninků na všechno, co v životě podstupujeme. Když jsem dělal v médiích, přišel jsem do styku s obrovským portfoliem produktů, mluvil se spoustou lidí. A kdybyste mi řekli, ať třicet let dělám v jedné společnosti nebo v jedné kategorii, tak jako blíženec bych to ve vztahu k autoritám nedal. Potřebuju nové impulsy.
Skvěle jste si poradil s překlopením byznysu do sociálních sítí…
Z logiky věci je u Simony obrovský zásah. Simona lidi inspiruje, neskutečně na sobě maká. Běhá deset kilometrů denně. Je na pomyslném žebříčku popularity na špici třicet let. Je dříč, nepovolila ani na minutu. Na sociálních sítích rozpohybovala spoustu lidí. U mě je to něco jiného. Považuji se za člověka, kterého když lidé sledují, tak sledují životní příběh naší rodiny. Soustředím se na cestování, máme tam reportáže z hotelů, které propagujeme. Jsme ambasadory hotelů od Kalábrie přes Dubaj, Mauricius, Řecko až po Zanzibar a mnoho dalších. Vedeme kočovný, skoro nomádský život.
Jste rodina celebrit. Váš otec Karel je hudební celebrita minulých dekád, bratr Jakub se díky chytání ryb stal také světovou celebritou. Jaké máte rodinné vztahy?
Jakub je extrémně pracovitý člověk. Pořád je někde na cestách, byznys jsme spolu nikdy nedělali. S tátou mám spíš obchodní vztah. Tím, že jsme spolu nevyrůstali, tak je mezi námi spíš vztah obchodní než vztah otce a syna. A Pepa je velmi šikovný zpěvák, ambiciózní, kterému jde karta. Myslím, že to dělá velmi dobře, nejen jako zpěvák, ale i marketingově. A Terezka se stará o Jakuba, o jeho management. Postavili si resort Katlov, jezero s designovými domečky pro rybáře, je to součást Amazing Places, kam lidé jezdí na ryby. Každý z nás se snaží, jak umí.
Karel Vágner
Syn uznávaného muzikanta a vlivného byznysmena v hudební branži, manžel topmodelky. Karel Vágner patří k nejúspěšnějším marketérům česko-slovenské polistopadové éry. Pracoval pro velké nadnárodní společnosti, založil několik novin a časopisů. V současnosti se věnuje rodinnému byznysu, který je postaven na úspěšném působení na sociálních sítích. Se Simonou Krainovou a třemi syny bydlí střídavě v Dominikánské republice a v Česku.
Moderátorka Eva Čerešňáková v pořadu VIP Eva Talks na Newstream TV zpovídá české celebrity. Tentokrát pozvání do studia přijala modelka a influencerka Kristýna Schicková. Tu nálepka sestry úspěšného fotbalisty vůbec netrápí.
VIP Eva Talks: Fotbal je určitě náročnější než modeling, říká Kristýna Schicková
Enjoy
Zatím lidé z Prahy spíš utíkají. Do jejího okolí je ženou vysoké ceny nemovitostí. V budoucnu to ale bude naopak, říká šéf realitky Century 21 Tomáš Jelínek. 
Šéf realitky Century 21: Dům ve Středních Čechách nad 20 milionů je spíše neprodejný
Reality
PODZIMNÍ NEWSTREAM CLUB PRÁVĚ VYCHÁZÍ
Jak se udržet v kondici a vytvářet dlouhodobou hodnotu? Snaha udržovat se v souladu s nároky doby je hlavní téma aktuálního magazínu Newstream CLUB, který nyní vychází, s podtitulem VYJEDNEJTE SI SVŮJ ŽIVOT.
Proč se vyjednávání stává jednou z hlavních dovedností pro budoucí úspěch, vysvětlí přední český vyjednavač a titulkový muž Radim Pařík.
Na otázku ‚Jak zůstat relevantní i v dalších letech?‘ odpovídají i další osobnosti byznysu, showbyznysu, ale také medicíny. Například vyhlášená pohybová lékařka Karolína Velebová, která se stará o řadu vrcholových sportovců včetně olympioniků. Dědička kávového impéria Christina Meinl ukazuje na historii legendární firmy, jak důležité bylo pro její přežití a dlouhodobý úspěch ochota radikálně se změnit a začít znovu téměř od nuly.
Partner Penta Investments Václav Jirků popisuje, jak důležitou roli bude hrát soukromý sektor ve zdravotní péči a sociálních službách.
O duševním zdraví, wellbeingu a o tom, jak jich dosahovat pomocí moderních technologií, hovoří Jiří Diblík, spolutvůrcem globálně úspěšné wellbeingové a mental health aplikace VOS Health.
Páté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
