Petr Kolář patří k nejžádanějším českým architektům současnosti, i miliardáři na něj stojí frontu. Staví hotelové resorty, vesnice, olympijské parky i rodinné domy. Označení „architekt miliardářů” se ale brání. „Kvalitní architektura jde dělat i s útlým rozpočtem, stavíme projekty i za milion,” říká Kolář v rozhovoru pro newstream.cz.

S architektem Petrem Kolářem jsme se sešli v ateliéru studia ADR, který založil v 90. letech se svým spolužákem z pražské UMPRUM Alešem Lapkou. Obdélníková stavba šedé barvy s velkoformátovými okny vstupuje do rezidenční čtvrti nedaleko Klamovky s respektem. Stejně staví domy i architekti pod vedením této dvojice. Interiéru dominuje minimalismus, o to víc pak vynikají umělecké artefakty, které jsou doslova na každém kroku.

Připadám si tady jako v galerii. Vnímáte umění jako investici, nebo se jím obklopujete z radosti?

Umění sbírám od konce 80. let, kdy jsem kupoval česká díla ze 60. a 70. let. Potkával se s výtvarníky jako je Jan Kubíček, Věra Janoušková nebo Zdeněk Sýkora. V té době o jejich umění nikdo neměl zájem, a jejich kousky byly relativně dostupné i pro mě jako studenta. Kupoval jsem je, protože mě díla oslovovala a chtěl jsem je mít u sebe. To, aby časem získala mnohem větší hodnotu, jsem si samozřejmě přál. Není to pro mě ale podstatné, protože já nic neprodávám. Každé dílo, které vlastním, je pro mě osobní záležitostí, vzpomínkou. Některá z nich mají dnes milionovou hodnotu, to ale neřeším. Jednoho dne moji sbírku získají moje děti, a doufám, že ji rozšíří.

Ateliér ADR si tak vlastně vytvořil pro svoje zakázky vlastní pravidlo „čtyř procent“ (čtyři procenta z celkové investice se investují do umění pozn.aut.)

V podstatě ano. Děje se to tak, že hodně mých klientů přichází ke mně domů, ať už na skleničku nebo večeři, a odchází s tím, že podobně by si představovali svůj domov. My jim navrhneme a postavíme dům, ten je ale bez soch a obrazů prázdný a neosobní. V tu chvíli pak přistupují k nákupu umění.

A jak často na zakázkách spolupracujete s výtvarníky a sochaři?

Velmi často. Mezioborová spolupráce je něco, co jsem si přinesl už ze studií na UMPRUM. Když je to možné, snažím se do projektů zapojovat sochaře, malíře i další obory, které se na UMPRUM učí. Přesně tohle je to, co mě na zakázkách láká, možnost dotáhnout ji od A do Z. Tedy od počáteční studie, přes realizaci, po loga a výtvarné umění. Vše pak máme pod kontrolou a na výsledku je to pak samozřejmě znát.

Jak často taková vysněná komplexní zakázka přijde?

V poslední době se nám to daří relativně často. Nejde jen o hotelové resorty, ale třeba i rodinné domy.

Ideálním investorem je tedy ten, který vám dá plnou důvěru a nechá si od vás zakázku navrhnout od A do Z?

Ano, mám rád komplexní zakázky, kdy můžu garantovat výsledek. Neznamená to, ale že bráním spolupráci s dalšími architektonickými studii, ať už tuzemskými nebo zahraničními. Když jeden druhého respektuje, je výsledek jiný, a může být i lepší. Spolupráce vás může posouvat dál.

Spolu s vaším ateliérem jste podepsaný pod velkým množstvím realizací ve světě. Jak to, že se vám tak daří?

Myslím si, že je to tím, že je za námi mnoho povedených projektů. Dobré reference jsou zkrátka nejlepší reklamou. Klientovi se snažíme zabezpečit naprosto všechno, a opravdu jsme schopní projekt dotáhnout do nejmenšího detailu, jako je třeba speciální kolekce skleniček, a to přímo odsud z kanceláře.

Jak často musíte své klienty tzv. vychovávat?

Upřímně, to se moc neděje, protože my přijímáme jen takové klienty, kteří znají naši práci a s naším architektonickým přístupem se ztotožňují. Pak je samozřejmě spolupráce mnohem jednodušší. Už během prvního kontaktu jsme naladěni na stejné estetické vlně. Trochu s nadsázkou, kdyby k nám někdo přijel se zlatým Rolls-Roycem, tak si s největší pravděpodobností nebudeme rozumět. Protože kdybych já si někdy kupoval Rolls-Royce, pak ne zlatý.

Nejlepší česká architektura: To jsou mosty, nádraží i krematorium pro zvířata

Enjoy

Mezinárodní odborná porota České ceny za architekturu již pošesté nominovala do užšího výběru projekty tuzemských architektů. Letos jde o 30 realizací: od mostů, nádraží až po rodinné domy.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

V souvislosti s dokončením hotelového resortu na karibském ostrově se často skloňovalo slovo „luxusní“. Co si pod tím představujete? Ten zlatý Rolls-Royce?

Rozhodně ne. Luxus určitě neznamená zlaté kohoutky, ale funkční prostor, do něhož se lidé rádi vrací. A zrovna v tomto případě to potvrzují hned dvě záležitosti. Zmiňovaný resort se i po devíti letech svého fungování objevuje v top pět mnoha žebříčků a zároveň se do něj 80 procent návštěvníků podívá opakovaně.

Luxus tedy vnímáte jako dokonalou funkčnost?

Funkčnost, chcete-li luxus, se liší projekt od projektu. K vytváření typologií a dispozicí přistupujete s každou zakázkou různě, odvíjí se to od cílové skupiny, pro kterou navrhujete. Jinak přistupujete k hotelovému resortu pro nejbohatší lidi světa, jinak pro střední třídu. V prvním případě budou klienti dávat přednost klidu a soukromí, v druhém budou například vyhledávat společnost a zážitky.

Je třeba mít na kvalitní architekturu hodně peněz?

Myslím, že ne. Ale samozřejmě záleží na typu zakázky. Dělali jsme menší chatičku na pronájem za milion a je neustále plná. Evidentně se nám podařilo i v tomto případě vymyslet funkční prostor s geniem loci. Samozřejmě ale při takové zakázce nedostane peníze odpovídající času, který nad ní strávíte. Ale vzhledem k tomu, že jsem velká společnost, tak si můžeme dovolit být takzvaně na nule.

Petr Kolář tedy není jen architektem českých miliardářů?

Vůbec ne. My si vybíráme zakázky podle toho, zda do ní chceme, nebo nechceme vynaložit energii. Nestrávíte s ní totiž měsíc, ale roky. I na projektu menšího rozměru, jako je rodinný dům, pracujeme dva roky. Zkrátka už na začátku musíme vědět, že energie vynaložená do práce, nebude marná. Musím si být jistý, že když podepíšu projekt například na vesnici v Kanadě, který bude trvat minimálně deset let, bude mě práce bavit celou tu dobu.

Na hodně zakázkách jste spolupracoval se zesnulým Petrem Kellnerem. Máte teď nějakou na stole?

Ano, mám.

A jak to probíhá?

Pokračuje se v jeho myšlenkách.

Proč vlastně stavíte mnohem víc v zahraničí než v tuzemsku?

Na to je jednoduchá odpověď. Stavební povolení na vesnici v Kanadě či rezort v Karibiku získáte v řádech měsíců, zatímco v Česku jsou to roky.

Vozíte si na projekty s sebou české firmy?

Jistě. Máme celou řadu firem, na které se můžeme spolehnout. A Češi staví stále nejlíp. V tomto případě 100procentně platí rčení o „zlatých českých ručičkách.“

Je něco, co by si Petr Kolář chtěl „postavit“? Co třeba budova opery na Vltavské?

Tak to určitě ne. Podle mého je to jedna z nejtěžších úloh vůbec. V tomto případě přenechám prostor jiným, a rád se podívám na finální návrhy. Jde o neobyčejně složité místo, jsem zvědavý, jak se s ním kolegové architekti poperou. Nehledě na to, že si myslím, že tato stavba se nikdy neuskuteční. Stejně jako v případě Kaplického knihovny na Letné.

Kanceláře budoucnosti? Je v nich plech i zeleň

Enjoy

Plechové desky stolů, květiny čistící vzduch a židle, které se automaticky přizpůsobí tělu. Tak vypadají kanceláře pro zaměstnance technologické společnosti Livesport od architektonické ateliéru Reaktor.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Jak vnímáte to, že byl projekt na věžové domy Evy Jiřičné na Žižkově byl zastaven? Nejde mi o to, zda je to správně, nebo špatně v tomto konkrétním případě, jako spíš o to, jak vnímáte postoj Prahy k moderní architektuře.

Podívejme se na to, jak Praha vypadá. Posledním domem, který má něco společného s architekturou je Tančící dům. Všechny další věci jsou nějak úřady zašlapané do země. Stačí se podívat na Pankrác, která měla být pražskou La Défense. Výškové budovy jsou tam ale jen čtyři, víc jich tam nepustili. Kdykoliv se podívám na pankrácké panorama třeba z Pražské hradu, musím souhlasit s Evou Jiřičnou, která ho srovnávala s pohledem na převrácený stůl, z něhož trčí čtyři nohy. Přesně z tohoto důvodu do Prahy nerad navrhuju. Je to jako jít hlavou proti zdi.

Nakonec se vrátím k otázce, zda je něco, co by si Petr Kolář chtěl postavit?

Není, protože stavím přesně to, co chci. Dělám si ze života radost, a spojuji práci s tím, co mám rád - moře, sluníčko, hory. Takže stavíme na ostrovech, v Kanadě nebo ve francouzských Alpách. Myslím, že si ve svém věku už můžu spojovat práci s tím, co mě baví. Rád jezdím na stavbu do francouzských Alp, kde si zalyžuji. Nebo na ostrovy, kde můžu plachtit. Když si děláte z práce radost, lépe pak dopadne. 

Petr Kolář

Architekt a spolumajitel architektonického studia ADR, které v roce 1992 založil s Alešem Lapkou. Jeho stavby stojí asi ve 30 zemích. Mezi ty nejznámější patří část rezidenčního komplexu Waltrovka v Praze, škola Open Gate, Český olympijský dům v Londýně 2012 nebo luxusní resort Velaa na Maledivách. Mezi jeho klienty najdete většinu českých miliardářů.