Milan Knížák: Lidé chtějí žít v okovech. A v nich si hrát na individualismus
Byl prvním polistopadovým rektorem AVU, šéfoval Národní galerii a i dnes patří k nejkontroverznějším osobnostem české polistopadové společnosti. Profesor Milan Knížák přednedávnem představil svá nejnovější díla v galerii DSC. A dokázal, že jej osud člověka, společnosti i země stále zajímá. „Ve světě je hodně peněz, které chce společnost dát na své vlastní zkulturnění. Nechápe, že kultura není o penězích. Není to přímá ani nepřímá úměra,“ říká Milan Knížák v rozhovoru pro newstream.cz, v němž rekapituluje svou celoživotní dráhu a hodnotí současnou společnost.
Začal bych vašimi novými díly, která jste zveřejnil v DSC Gallery letos na podzim. Částečně navazují na vaši starší tvorbu, ale obsahují i nové prvky, jako například displej mobilního telefonu. Tedy motiv ryze současný. Jak vás inspiruje současný svět?
Současný svět mě spíš děsí, než že by mě inspiroval. Navíc se domnívám, že inspirace je pro ty, kteří nemají nadání. Člověk, který má nadání, žádnou inspiraci nepotřebuje. Vše, co je kolem něj, je dostatečně inspirativní. A současný svět je na mě příliš komplikovaný. Všeho je moc a jsme málo pokorní. To považuju za velký problém.
Podívejte se na nejnovější díla Milana Knížáka
Ztratili jsme pokoru?
Všichni se chtějí mít co nejlépe, všichni křičí po svých právech. A nikdo, nikdo nepřemýšlí o povinnostech. Ale já si myslím, že tím, že jsme přišli na tento svět, máme před sebou určité povinnosti. Sloupec povinností, které je třeba v tomto životě překonat. Připadá mi, že současný svět na to kašle.
Chybí tedy zodpovědnost.
To je součást té pokory. V tom, že přijmeme povinnost jako součást života. I povinnost odžít svůj život. A ne aby nám bylo všechno dáváno, protože máme na všechno právo. V podstatě nemáme právo na nic, jenom si ho uzurpujeme.
Kdy se to zlomilo? Kdy skončil ten polistopadový, řekněme euforický étos a zlomil se v současný stav? Přeci jen jste byl aktivním členem společnosti v různých rolích desítky let, tak jste to pozoroval zblízka.
Kdybych měl mluvit o naší zemi, devadesátá léta byla krásná doba, protože byli lidé, kteří chtěli tu dobu využít k tomu, aby pro naši zemi něco udělali. Doba nadšenců. A nadšení je velmi silný motor, který dodává světu sílu. Nikdy jsem nevěřil, že to může být tak silné. V listopadu 1989 jsem byl doma s chřipkou a události sledoval v televizi. Mám vždycky chřipku, když se něco děje. Když jsem viděl, jak lidé cinkají klíči, říkal jsem si, jestli budou tak aktivní i ve chvíli, kdy budou nuceni převzít za svůj život zodpovědnost. Lidé neumí a nechtějí za svůj život zodpovídat. Chtějí být vedeni, navigováni.
Studoval v Česku, ale nejvyššího vzdělání dosáhl v Americe. Bez byznysové školy v Michiganu bych nikdy nevybudoval Alzheon, říká lékař Martin Tolar, který je ze všech lidí na světě nejblíž funkčnímu a bezpečnému léku na Alzheimerovu nemoc. V závodě o tento lék byly největší farmaceutické firmy světa, včetně Pfizeru, kde Tolar léta pracoval. „Největší překvapení bylo, že jsme v tom závodě najednou zůstali téměř sami,“ dodává. Jak těžké bylo prosadit se v Americe? Jak chce léčit Alzheimera? A jak chce pomáhat Česku v pozitivním rozvoji? Odpovídá jeden z nejúspěšnějších Čechů současnosti.
Martin Tolar má lék na Alzheimera. Když si jdete za svým, Amerika vám pomůže, říká nejúspěšnější Čech současnosti
Leaders
Té energii jste nevěřil?
Moc ne, nevěřil jsem, že by to mohlo dlouho vydržet.
Takže nejde o „únavu materiálu“, ale spíše návrat k přirozenějšímu lidskému stavu?
Asi ano, a nemá ani smysl to nějak konkretizovat třeba na ekologické otázky. Prostě jsme ztratili úctu k daru života.
Vraťme se k tomu polistopadovému vývoji. Jak jste tedy sledoval ten vývoj dál?
Devadesátá léta byla zajímavá. S příchodem nového tisíciletí se tu ale masivně přejaly aktivistické myšlenky. Vím, jak to tehdy bylo na vysokých školách i v kultuře. Ptal jste se na nějaký jasný předěl, tak ten samozřejmě neexistuje, bylo to postupné a ve vlnách. Přestože jde o globální trendy, není to rovnoměrné.
Hodně času tráví architekt Petr Kolář mimo Česko. Ateliér ADR, který s Alešem Lapkou založil před více než 30 lety, má hodně zakázek v zahraničí. Stavět tam je totiž mnohem jednodušší než v tuzemsku. Aktuálně pracuje třeba na projektu vesnice v Kanadě nebo resortu v Hondurasu. Ale realizace ateliéru lze najít i v Česku, třeba v Krkonoších. 
Architekt miliardářů Kolář: V zahraničí stavíme raději, v Česku je to náročné
Reality
Když jste zmínil vysoké školy, zajímalo by mě, jak vlastně vnímáte zpětně to, že jste se z pozice de facto významného člena undergroundu stal vůdčí osobností establishmentu. Samozřejmě se to tehdy dělo ve většině oblastí společnosti, ale umění je v tomto docela specifické.
Nebyl jsem žádnou vůdčí osobností undergroundu. Stál jsem mimo. Měl jsem svůj vlastní underground. A nikdy jsem neměl pocit méněcennosti nebo toho, že bych byl opomíjen. Byla to moje cesta. Mohl jsem klidně být národním umělcem, ale tu cestu jsem si nevybral. Nikoho neobviňuju. Většina společnosti chtěla nějaký typ pohodlí nebo normálnosti, tak se podvolili režimu. U mě to nebylo politické rozhodnutí. Nechtěl jsem, aby mi někdo poroučel. Chtěl jsem žít podle vlastního kódu. Když se zkřížil se zákonem, tak jsem nesl následky. To se nedá nic dělat. Můj kód se ale s běžnými lidskými zákony nesrážel, srážel se jen s politickými normami. Ale znovu říkám: neměl jsem dojem, že bych něco zameškal.
A pak jste se stal prvním porevolučním rektorem AVU.
A přišlo mi to úplně normální. Neměl jsem s tím žádné problémy. Půl roku jsem neotvíral dopisy z ministerstva školství, ale vůbec nic se nestalo, nikdo to ani nezaznamenal.
Jak se budovala tehdejší de facto úplně nová instituce?
Měl jsem o tom zcela jasnou představu, protože jsem se dostal několikrát do střetu se školským systémem. Už v roce 1967 jsem připravil deset lekcí pro aktuální univerzitu. Zajímavé je, že moji žáci, kteří měli vloni výstavu, si vytiskli těchto deset lekcí jako doprovod k výstavě. Stále to vnímají jako aktuální.
Velkou část života Veronika Souralová věnovala fotografování hmyzu a psaní knížek pro děti. Proto ráda chodí sama do lesa a na louky, kde jí příběhy napadají. Před sedmi lety k umění přidala i funkci ředitelky společnosti Czech Photo, která pořádá prestižní soutěž Czech Press Photo. „Osobně jsem velmi introvertní, mám ráda přírodu a samotu. Naopak pracovně se pohybuji mezi velkým počtem lidí. Například na vernisážích, výstavách, kde před lidmi hovořím. Musela jsem se tuto extrovertnější polohu naučit,“ říká. Z vystudované stavební inženýrky se stala fotografka díky zálibě v makrofotografování sociálního hmyzu (mravenců), který je dle jejích slov dokonalým odrazem lidské společnosti, s tím rozdílem, že toto hmyzí společenství funguje.
K soutěži Czech Press Photo mě přivedli mravenci, říká její ředitelka Veronika Souralová
Newstream TV
A fungovaly ty vaše představy i v praxi?
Bohužel jsem přecenil pedagogy i studenty. Chtěl jsem odstranit povinnosti a ponechat vše na bázi dobrovolnosti. Ale oni potřebovali jasné kontury zvenčí. Chtěli nějaký typ okovů. To mi bylo líto, ale svůj omyl jsem pochopil dost brzy. Jinak můj systém organizace vysoké umělecké školy bezproblémově fungoval.
Ono to je vlastní i celé společnosti.
Ano, vývoj lidstva je hledání přijatelných okovů.
Doposud jsme se bavili o společnosti a o umění, teď bych to chtěl propojit, protože ve vaší osobnosti se obojí spojuje. Jakou roli vlastně v současné době může hrát umění? A co zmůže umění?
Nevím, co zmůže, ale může všechno. A v tom je ten problém. Současné umění je velmi problematické, protože má všechny dveře otevřené. Zmizelo nějaké jasné zadání, selekce, a hlavní tíha leží na samotných umělcích. K tomu je nutné přičíst to, že současná společnost redukovala řešení problémů na otázku financování.
Opravdu?
Ano, ve světě je hodně peněz, které chce společnost dát na své vlastní zkulturnění. Nechápe, že kultura není o penězích. Není to přímá ani nepřímá úměra.
Takže podle vás se mají v současnosti umělci v určitém směru hůř než třeba v dobách, kdy byla jasně rozdělená kultura na oficiální a underground? Ono to zní dost paradoxně. zejména pokud je v umění podle vás dostatek peněz.
Určitě se v určitém směru mají lépe. Dokonce tak dobře, že až stávkují, aby byli evidováni jako umělci. Být pasován na umělce mi přijde absurdní. Umělec má jít do rizika, má dělat to, o čem je přesvědčen, že dává smysl, i když to společnost nereflektuje. To se většinou vylučuje s nějakým pohodlím, či dokonce luxusem. Minimálně po nějakou dobu. Jenomže dnes chtějí být umělci zabezpečení od útlého mládí. Přitom se tím připravují o mnoho důležitých zážitků, krásných zážitků. Třeba jedním z mých zaměstnání bylo uklízení věží na Karlově mostě.
Takže umělcům chybějí zkušenosti s obyčejným životem…
A nahrazují je egem. Svou neozkoušenou originalitou. Časté to je například v divadle, kde autoři všechny hry takzvaně aktualizují. Znovu se vracíme k té pokoře, respektive k jejímu nedostatku.
Ministerský předseda Petr Fiala je přesvědčený, že do nového roku se Česko může dívat s optimismem. Potraviny podle něj zlevňují, a díky vládě budou zlevňovat i v roce 2024. Ceny energií se dostávají na rozumné hodnoty a například za elektřinu nebude většina lidí platit víc než nyní, kdy ceny (do konce roku) omezují stropy. Citelné zdražení pocítí jen každý sedmý. Tak přestaňte sýčkovat.
Politický diář Jany Havligerové: Premiér Fiala má optimismu na rozdávání
Názory
Vy jste při zahájení výstavy v DSC Gallery prohlásil poměrně zásadní tezi, že od umění již nelze očekávat žádné velké gesto, které by vedlo k nějakému velkému komplexnímu hnutí.
V dohledném horizontu si myslím, že to možné opravdu není. Všechna gesta buď již zazněla, nebo mohou být použita, poněvadž umění nemá žádná tabu. Chybí nějaká obecná korektiva, druh Boha, určitá nezpochybnitelnost. Chybí vnitřní bázeň, která je důležitá zvlášť v oblasti umění. A je to vidět už na školách, které rezignovaly na komplexní výchovu a pouze předávají informace.
K čemu jste vedl své žáky vy?
Vedl jsem je k tomu, aby byli k životu pokorní. Nikdy jsem nevnímal jako problém, když se někdo rozhodl přestat dělat umění, když pak svůj život věnoval něčemu, co mu dávalo smysl. Víte, v roce 1991 jsem dostal pozvání jet do Ameriky, abych tam navštívil tamější galerie a umělecké školy. Byl to smutný pohled. Byla tam spousta prázdnoty, chyběla právě ta zodpovědná gesta. Škoda materiálu a energie. Kdyby to věnovali čemukoli smysluplnějšímu, třeba daleko od umění, bylo by to lepší.
Když se vrátíme k vašim nejnovějším obrazům, opravdu mě zaujalo, že do nich komponujete displej mobilního telefonu. Asi se shodneme na tom, že mobil je nejvýznamnější předmět, který se ve společnosti objevil za poslední desítky let…
A taky největší nebezpečí. Přináší přebujelou komunikaci, která nás v řádu sekund informuje o dění na druhém konci světa. Všichni sdílíme osudy všech. To je velmi namáhavé, traumatizuje nás to, aniž bychom o tom věděli. A na veřejnost se dostávají věci, které mají zůstat skryty. Člověk má něco skrývat. Pokud není s něčím spokojen a má pocit, že něco neumí dobře, nemá to dávat na odiv. To skrývání, ne ve smyslu utajování, ale ve smyslu ponechat si něco soukromého, to je velká síla ve společnosti. Ale dnes není nic soukromého. Všechno je všech v tom nejodpornějším slova smyslu. Je to takový divný komunismus.
Jedno z mistrovských děl Pabla Picassa, obraz Žena s hodinkami (Femme à la montre) se na aukci v New Yorku vydražil za 139,3 milionu dolarů, tedy asi 3,2 miliardy korun. Tato suma představuje nejvyšší částku dosaženou v letošních aukcích uměleckých děl na celém světě a druhou nejvyšší částku, za kterou se kdy prodalo dílo tohoto španělského malíře, který zemřel před půl stoletím.
Picassův obraz Žena s hodinkami se vydražil za 3,2 miliardy, jde o letošní rekord
Enjoy
Samozřejmě jakési zespolečenštění soukromé sféry sociální sítě přinesly.
A také zvulgárnění. Když jsem poprvé četl nějakou diskusi na internetu, nemohl jsem tomu věřit. Ačkoliv se to netýkalo mě, ale veřejně známé osoby, s níž se znám jen velmi okrajově, ty výpady vůči ní mě osobně urážely. Bylo to nelidské. Šokovalo mě, že to někdo vypustí „z úst“.
Zeptal bych se téměř filozoficky: jste optimista a věříte, že svět a lidstvo směřují k lepší verzi sebe sama, nebo spíš už toho optimismu mnoho není?
Začnu zeširoka, ale vysvětlím to. Vysvětlení Boha nám dává věda. Existuje zákon zachování hmoty a zákon zachování energie. Člověk je energie ukrytá v nějaké hmotě. A jako takoví jsme vlastně věční, protože ta hmota i energie se proměňují v něco jiného, nemizí. Náš život tady je jenom určitá etapa. Zatím je ještě šance, že společnost půjde dál, pokud nenastane něco, čím se lidstvo zničí samo. Ale bohužel lidstvo je nerozumné, takže já bych na to nevsázel.
Ono je vůbec otázka, jak bude společnost dál fungovat, protože dochází k její extrémní atomizaci.
To ano, ale zároveň lidé touží být součástí nějakého stáda. To je zvláštní situace, která v námi známých dějinách zatím nenastala.
A zase se vraťme k umění. Právě to v těch dávných společnostech, které se třeba i rozpadly nebo skončily, hrálo roli určitého tmelu. Není tohle nějaký důvod k optimismu pro umění i společnost?
Bylo ho méně, tím pádem bylo viditelnější a vzácnější. U nás je dnes umění moc. Je moc umělců, ale vlastně všeho je moc. Mluvili jsme o té přehnanosti komunikace. Informace je nejsilnější zbraň a dneska může jedna informace zasáhnout najednou celý svět. To dříve nebylo možné, a chybí ta pokora, o které se celou dobu bavíme.
To není optimistické.
Ono z toho ale moc optimismu nevyvěrá. Jsem od mládí optimista a věřím, že dojde k něčemu, co lidstvo důrazně varuje. Ale zatím vše, co se děje, asi nevaruje dost.
Profesor Milan Knížák
Český výtvarník, hudebník a performer, člen mezinárodního hnutí Fluxus. V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, od roku 1999 do května 2011 jako ředitel Národní galerie v Praze. V letech 1989–2015 byl vedoucím Ateliéru intermediální tvorby na AVU. Jeho aktivity zahrnují akce, výtvarné umění, architekturu, design, módu, básně, fotografie a hudbu.
Prý by se za posledních desetiletí těžko hledal americký prezident, který by s ním nějakým způsobem nespolupracoval. Henry Kissinger byl aktérem řady přelomových událostí moderní historie a byl uznávaným teoretikem i vyhledávaným poradcem. Někdejší americký ministr zahraničí zemřel ve středu ve věku 100 let.
Obdivovaný i nenáviděný. Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger zemřel ve věku 100 let
Leaders
Ve světě investic stále ještě není moc výrazných ženských tváří, pořád se drží jako doména mužů, a ještě víc to platí v investičních fondech. Výjimkou je Cathie Woodová, americká investiční guru sázející se svými fondy na technologický pokrok. Teď oslavuje bitcoin - protože jeho růst pomohl i jí. 
Kupte teď bitcoin, a za šest let jste bohatí, radí známá investorka
Trhy
PODZIMNÍ NEWSTREAM CLUB PRÁVĚ VYCHÁZÍ
Jak se udržet v kondici a vytvářet dlouhodobou hodnotu? Snaha udržovat se v souladu s nároky doby je hlavní téma aktuálního magazínu Newstream CLUB, který nyní vychází, s podtitulem VYJEDNEJTE SI SVŮJ ŽIVOT.
Proč se vyjednávání stává jednou z hlavních dovedností pro budoucí úspěch, vysvětlí přední český vyjednavač a titulkový muž Radim Pařík.
Na otázku ‚Jak zůstat relevantní i v dalších letech?‘ odpovídají i další osobnosti byznysu, showbyznysu, ale také medicíny. Například vyhlášená pohybová lékařka Karolína Velebová, která se stará o řadu vrcholových sportovců včetně olympioniků. Dědička kávového impéria Christina Meinl ukazuje na historii legendární firmy, jak důležité bylo pro její přežití a dlouhodobý úspěch ochota radikálně se změnit a začít znovu téměř od nuly.
Partner Penta Investments Václav Jirků popisuje, jak důležitou roli bude hrát soukromý sektor ve zdravotní péči a sociálních službách.
O duševním zdraví, wellbeingu a o tom, jak jich dosahovat pomocí moderních technologií, hovoří Jiří Diblík, spolutvůrcem globálně úspěšné wellbeingové a mental health aplikace VOS Health.
Páté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
