Studoval v Česku, ale nejvyššího vzdělání dosáhl v Americe. „Bez byznysové školy v Michiganu bych nikdy nevybudoval Alzheon,“ říká lékař Martin Tolar, který je ze všech lidí na světě nejblíž funkčnímu a bezpečnému léku na Alzheimerovu nemoc. V závodě o tento lék byly největší farmaceutické firmy světa, včetně Pfizeru, kde Tolar léta pracoval. „Největší překvapení bylo, že jsme v tom závodě najednou zůstali téměř sami,“ dodává. Jak těžké bylo prosadit se v Americe? Jak chce léčit Alzheimera? A jak chce pomáhat Česku v pozitivním rozvoji? Odpovídá jeden z nejúspěšnějších Čechů současnosti.

Řada lidí se ke své profesi a specializaci dostane tak, že má potřebu řešit nějakou osobní potřebu. Proč jste se vy pustil do řešení problému zvaného Alzheimerova nemoc?

Mělo to logiku a vývoj, který k tomu směřoval. Vždycky mě zajímala filozofie, porozumění tomu, proč jsme takoví, jací jsme. Proč vnímáme svět tak, jak jej vnímáme. A tedy i fungování mozku. Nejprve jsem studoval na ČVUT počítače, ale vždycky mě také zajímala medicína, a oba obory umožnují studium mozku. Proto jsem se začal na technice a pak na medicíně zajímat o neurovědy, a ještě v Česku jsem pracoval v Motole na neurologii a pak na neurochirurgii u profesora Beneše. Pak jsem vyjel do New Yorku na postgraduální studium, a dostal jsem se do skupiny nobelisty Erika Kandela, který dostal cenu za objev biochemické podstaty paměti. A právě v této době se také přišlo na to, že po stárnutí je největší rizikový faktor pro vznik Alzheimera jeden specifický gen, apolipoprotein E4, který nám později pomohl vyřešit v Alzheonu problém této nemoci.

Alzheon není vaše první firma. Čemu se věnovaly ty předchozí?

Byly to společnosti, teď už je jich skoro deset, které se věnovaly jak vývoji léků, tedy biotechnologické, tak použití výpočetních technik, jako jsou strojové učení a umělá inteligence na porozumění genetických informací a fungování mozku. Řešení vědecké podstaty Alzheimerovy nemoci a zkoumání právě tohoto genu, který ji způsobuje, se věnuje Alzheon. A Alzheimer se stal tím největším nevyřešeným medicinským problémem lidstva – a pořád jím je.

Poté, co jsem naživo viděl člověka s Alzheimerovu chorobu, se snažím pochopit, jak se vlastně cítí člověk, který jí trpí. Co ji způsobuje? Co s námi udělá?

Tragédie Alzheimera je, že pacienti postupně ztrácí svoji osobnost, schopnost komunikovat se svým okolím a samou podstatu své existence. Pokusím se vysvětlit proč ten problém vlastně vzniká. Náš mozek spálí 20 procent veškeré energie, kterou spálí naše tělo. Přitom představuje pouhá dvě procenta hmotnosti našeho těla. Při tak vysokém metabolismu, při procesu spalování té energie, vzniká obrovské množství zplodin. Za rok to představuje zhruba váhu mozku, tedy 1,5 kilogramu. Problém Alzheimerovy choroby a dalších neurodegenerativních onemocnění je to, že u starších lidí přestává kvůli poškození cév fungovat právě čištění mozku. Některé zplodiny jsou velice toxické a mohou způsobovat specifické nemoci.

Tedy Alzheimera.

Alzheimerovu nemoc, Parkinsonovu nemoc a řadu dalších neurodegenerativních nemocí.

Co přináší Alzheon za novinky? Je to ten vytoužený „lék na Alzheimera“?

Můj tým dokázal vyřešit čtyři věci, zásadní objevy, které nám umožnily vývoj léku. První byla identifikace specifického toxinu, který toto onemocnění způsobuje. Bez toho nemůžete situaci napravovat. Druhá věc je identifikace těch lidí, kteří skutečně trpí Alzheimerovou nemocí, a ne jiným typem demence. Třetí důležité poznání byla schopnost měřit míru poškozování mozku pomocí biomarkerů. A čtvrtá zásadní věc je porozumění, jakou roli hraje v nemoci genetika. Takže náš tým tak dokázal pochopit podstatu toho problému, proces té choroby. Díky tomu jsme byli schopni vyvinout náš lék.

Poprosil bych o laické vysvětlení toho, co se vlastně v mozku odehrává.

Onen zmíněný specifický toxin, takzvaný agregovaný beta amyloid, poškozuje neurony a jejich spojení. Akumulace a agregace amyloidu se v mozku děje běžně, ale zdravý organismus je schopný amyloid odplavit a tato narušení opravit, respektive přesněji řečeno nahradit. Mozek je totiž schopen nahrazovat zničené neuronové trasy novými, a funkčnost tak zůstává. Tomu se říká plasticita. Ve chvíli, kdy se tato schopnost kvůli působení zmíněného toxinu vysílí, začne mít pacient klinické příznaky.

Viděl jsem ve vaší prezentaci, že člověk sice může mít Alzheimera již kolem čtyřicítky, ale problémy se začnou projevovat později.

Přesně tak. My popisujeme tři stadia nemoci. První je zhruba do těch čtyřiceti padesáti let, kdy jsou lidé „zdraví“, tedy nevykazují vůbec žádné poškození mozku ani příznaky. Pak se začne akumulovat poškozování mozku, což trvá tak dvacet až třicet let, ale stále bez klinických příznaků. Pak nastává diagnóza, klinické příznaky, a to už je fáze terminální.

Biohacking: Mozek je to nejcennější, co máme. Umíte se o něj starat?

Enjoy

Lidský mozek. Orgán, který nás z mnoha úhlů činí tím, čím jsme, a odlišuje nás od jiných živých forem. Návod, jak ho udržet zdravý a co nejdéle funkční až do vysokého věku, tvoří kombinace řady strategií, které je nejlepší zapojit do života co nejdříve a předejít tak jakýmkoliv problémům ještě než se objeví.

Alžběta Shejbalová

Přečíst článek

Přiznávám, že pro mě bylo opravdu zásadní zjištění, že problém nastává a nemoc probíhá mnoho let předtím, než se diagnostikuje. Tedy že největší problémy nastávají kolem padesátky.

Je to přesně tak. To je totiž největší mýtus spojený s Alzheimerovou nemocí, tedy to, že si ji lidé spojují až s tou terminální klinickou fází. V té chvíli už je ale fungování mozku poškozené natolik, že je nelze opravit.

Musím se tedy zeptat, kdy má cenu nasadit ten váš lék? Samozřejmě až bude schválený pro běžné využití. Má to cenu i u lidí v té terminální fázi?

Je nutné začít léčit co nejdříve. Takže ideální je začít léčit během těch dvaceti třiceti let, kdy sice už dochází k poškozování mozku, ale zatím nepozorujeme žádné klinické příznaky. Náš lék je nyní testován u lidí, kteří již mají nemoc diagnostikovanou, a jsou na jejím klinickém počátku. A studie potvrzují, že náš lék pomáhá tu situaci stabilizovat, tedy zabránit dalšímu zhoršování klinického stavu. Jedná se o lidi, kteří jsou jen trochu zapomětliví, ztrácejí se, ale jsou zatím stále na prahu té úplné propasti. Do roku a půl jinak ztrácejí schopnost poznat své děti a blízké a mnoho jich skončí v léčebných zařízeních, protože rodiny se už o ně nedokážou postarat.

Možná se trochu posuňme v čase dopředu. Jestli tomu dobře rozumím, pro komerční využití je nejdůležitější test toho, u kterých lidí choroba hrozí, či dokonce propukla, a pak samozřejmě samotný lék. Jak tedy vlastně funguje ten test?

Tady už musíme zabrousit do biologie. U lidí s Alzheimerem specifický toxin, ten již zmíněný agregovaný beta amyloid, napadá mozkové buňky a mění fungování dalšího proteinu tau, který tvoří lešení uvnitř buněk. Po napadení toxinem se tau protein fosforyluje, a když dojde až k takovému poškození neuronu, že „umře“, tak se vyplaví z buňky napřed do mozkomíšního moku a pak do plazmy. A my pak můžeme měřit množství fosforylovaného tau přímo v plazmě. A to se děje jen u Alzheimerovy choroby. Takže my jsme schopni u pacientů, kteří jsou v té druhé fázi, a ještě nemají žádné klinické příznaky, odhalit, že u nich již dochází k poškozování mozku a je potřeba je léčit. Náš lék funguje jen na Alzheimerovu nemoc, nikoli na jinou demenci. Pro nás je tedy skutečně klíčové najít ty pacienty, kteří mají právě toto onemocnění.

Biohacking: Ketóza je takový vynucený hladomor. Na hubnutí to ale funguje

Enjoy

Paleo dieta nebo low carb dieta jsou šetrnější varianty nízkosacharidové diety, po které se hubne. Jak se dočtete v dalším díle seriálu o biohackingu, ledviny to přesto zatíží a na dlouho by to nemělo být.

Alžběta Shejbalová

Přečíst článek

Zmínil jste na začátku, že riziko Alzheimera je u části lidí se specifickým genem výrazně vyšší. Jakou roli tedy pak hraje právě genetika a jakou naopak životní styl?

Na zkoumání biologické role toho specifického genu jsem dělal svoje PhD v USA před více než dvaceti lety. Má jej zhruba pětina lidí na světě.

Co ten gen dělá?

On vlastně ještě víc brání odplavování z mozku toho specifického toxinu, který způsobuje Alzheimera. Proto se u těchto lidí projevuje onemocnění o deset i více let dříve než u ostatních. V osmdesáti letech má klinickou Alzheimerovu nemoc, tedy již tu terminální fázi, přibližně třetina lidí. Ale u lidí, kteří mají tento gen, se klinické příznaky objeví už v šedesáti i padesáti letech. Tedy ano, genetika má ohromný vliv. Ale životní styl má také důležitý vliv.

Jak konkrétně?

Ukázalo se například, že k čištění mozku dochází hlavně při spánku. Musíte tedy hodně spát. Výzkumy ukázaly, že problémy se spánkem korelují s tím, jak začíná Alzheimerova nemoc. Takže se ukazuje význam kvality spánku, hygieny spánku, jak se dnes říká. Znovu opakuji, že v mozku ročně vznikne zhruba kilo a půl odpadu, kterého se musíme zbavit. To se strašně moc. Další věc: čištění mozku probíhá v cévách, tedy vše, co podporuje správné fungování cév, je velmi důležité.

Co tedy radíte lidem, kteří chtějí pečovat o svůj mozek?

Hladovět.

Prosím?

Ano, hladovět. Já hladovím vždy o víkendu, protože jen tehdy organismus má šanci si odpočinout a dobře vyčistit toxiny. Při hladovění dochází k velmi efektivní regeneraci celého těla a především mozku. No a pak jsou důležité ty normální doporučení zdravé životosprávy, jako je pohyb, strava a dobrá společnost. Prostě to, co lidé běžně dělají pro lepší tělesnou a psychickou kondici, je dobré i pro mozek.

Pocházíte z české lékařské rodiny, vašeho dědečka pozval Baťa, aby pro jeho zaměstnance vybudoval ve zlínské nemocnici tehdy jedno z prvních oddělení věnující se pracovnímu lékařství na světě. A vaše maminka byla jedna ze zakladatelů klinické genetiky, když pracovala na rozštěpech rtu a patra u Akademika Buriana ve Vinohradské nemocnici. Spolupracujete s nějakými českými firmami či institucemi?

Spolupracujeme s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR na měření přímo v mozku toho toxinu, který způsobuje Alzheimera. Technologie, jak měřit tento toxin, je složitá a UOCHB má jak přístroje, tak vědeckou skupinu, která se této problematice věnuje. Dále máme velmi blízkou spolupráci s univerzitami. A naše klinické studie také provádíme na několika pracovištích v Česku, například v Motole či ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. Mám v Česku mnoho spolupracovníků ještě z dob studí a moc rád pomáhám budovat českou vědu a výzkum. Pro nás je důležité spolupracovat na jednotlivých studiích se špičkovými institucemi a lidmi z celého světa a na naší současné studii pracuje téměř 100 pracovišť.

Altmanův ChatGPT je jen vrcholek ledovce. Na pozadí běží revoluce superinteligence

Trhy

Nová všeobecná umělá inteligence, neboli superinteligence, má být něco, co svět neviděl. Přichází ale do pořádného chaosu. OpenAI není sama, kdo běží závod o AI. Dá se na tom vydělat?

Tereza Zavadilová

Přečíst článek

Jak těžké bylo prosadit se v Americe navíc v takto tvrdém konkurenčním odvětví?

Amerika je kouzelná v tom, že když máte chuť něco dělat, máte výdrž a nadšení, tak vám pomůže. Ona je to země plná lidí, kteří tam přišli s jedním kufrem a vybudovali si tam z ničeho, jen ze svých snů, celý život. Já to měl vlastně stejně. Taky jsem přijel s jedním kufrem, který byl plný slovníků, protože jsem neuměl anglicky. V kapse jsem měl padesát dolarů. Amerika je nesmírně kompetitivní a nejschopnější lidé z celého světa se tam sjíždějí ukázat co dovedou.  Ale „The World is Your Oyster“ (anglické rčení, že můžete dokázat cokoli na světě, když máte odvahu to dělat a nikdy to nevzdáte – pozn. aut.). Pro mě byly vždy nejdůležitější dvě věci – poznání a dobrodružství. Ostatně do Ameriky mě nedohnala věda, ale dvě knížky.

Jaké?

První je „Na cestě“ od Jacka Kerouaca, jeho jízdy autem přes celou Ameriku. A pak to byly knížky Jacka Londona, dobrodružství za zlaté horečky na Aljašce i další. Já jsem i díky tomu procestoval celou Ameriku z východu na západ, což většina lidí neudělá a pak si mylně Ameriku zaměňuje za New York, Floridu, možná San Francisko a Los Angeles. Ale ta země je obrovská, rozmanitá a krásná. Není jen jedna Amerika. Je to spojení států, které jsou navzájem odlišné a do velké míry si mohou dělat, co chtějí, ale zároveň spolupracují. Ten společenský systém je postaven na spolupráci a vzájemné konkurenci i pomoci.

Uměl jste si představit, že to dobrodružství bude takové?

Nejen že bych si to neuměl představit, ale nedokázal bych si to ani vysnít. Lidi se mě vždycky ptají, jestli jsem měl nějaký americký plán. Ale opravdu jsem žádný plán neměl. S několika kamarády jsme byli těch pár kluků a holek, kteří měli to štěstí být u toho a rozjeli a vedli jsme studentskou Sametovou revoluci. A po takovém rozletu, kdy ze situace kdy jsme nic a nikam nemohli, se nám najednou otevřel svět a narostla nám křídla, a tak nám najednou byla republika malá. Prostě jsme museli ven, chtěli jsme poznat svět a něco se naučit a přivézt to zpátky do Česka. I když nám se ženou tenkrát bylo něco málo přes dvacet, ona ještě dodělávala medicínu a měli jsme miminko. Po dvou generacích komunismu to byl častý scénář – vyjet ven, něco se naučit a pokusit se něco vybudovat, a pak se vrátit zpátky domů.

Ale vy se zatím nevracíte…

Důvod, proč jsem se nikdy úplně nevrátil, byl prostě ten, že se vždycky objevilo něco dalšího nového a nesmírně zajímavého, že vlastně nikdy neskončilo to dobrodružství. Po postgraduálním studiu jsem dělal v Bostonu klinický trénink v neurologii, potom jsem učil na Yale a pak jsem chtěl začít opravdu léčit. Bylo ale jasné, že to v akademickém prostředí nepůjde, protože najít a vyvinout nové léčebné přístupy tam prostě nejde. Tak jsem nastoupil do Pfizeru, abych se naučil, jak se vyvíjejí léky. A pak mi nabídli možnost vést rozvoj byznysu a poslali i na business school do Michiganu, což byla moje již čtvrtá univerzita. Pfizer byl tehdy jednou z nejhodnotnějších a nejvíc sexy firem světa, takže nejlepší místo se vše naučit. Byl to Apple začátku milénia.

Muskova firma Neuralink už dloube lidem do hlavy. První člověk dostal mozkový čip

Enjoy

Společnost Neuralink miliardáře Elona Muska oznámila, že v neděli byl prvnímu člověku implantován její mozkový čip. Pacientovi se daří dobře, napsala firma podle agentury Reuters v pondělí na síti X. Čipy mají umožnit postiženým pacientům znovu se pohybovat a komunikovat.

ČTK

Přečíst článek

A jak vedla cesta z Pfizeru k Alzheonu?

Ve Pfizeru jsem pak vedl business development divizi, která kupovala vývojové programy a firmy. Přejít z Pfizeru do sektoru biotechu pak bylo opět zcela logické. Biotech již tehdy byla budoucnost, šance řešit problémy, které ty velké firmy neřeší a ani řešit nedokážou. Ty největší společnosti umějí dobře komercionalizaci. Ale zásadní inovace, vědecký výzkum a vývoj většinou dělají malé firmy, které se dokáží zcela soustředit na jeden problém. Ale bez té zkušenosti ve Pfizeru a bez té školy v Michiganu bych v biotechu neuspěl. Já znal z Česka jenom vědecký komunismus, co se byznysu týče. I proto si myslím, že by každý měl přijet do Ameriky a zkusit si tu chvilku žít a pracovat. Aby viděl svět, poznal hranice svých možností i pohled na svůj domov zvenku. To vám Evropa nikdy nedá.

Proč to nejde v Evropě? Nebo konkrétně v Česku?

Na to se mě nedávno ptali na konferenci Lepší Česko. Podle mě je tím klíčovým rozdílem skutečnost, že v Americe je systém postaven na podpoře osobní iniciativy. Je to ten „Can Do“ spirit. Ale je to i legislativa, jejímž principem je pomáhat, a hlavně nepřekážet lidem v jejich aktivitách. Vychází to z principu osobní svobody, na kterém Amerika vznikla a na kterém stále stojí.

Trochu mi to evokuje, že Evropa je trochu ten Pfizer a USA biotech.

Je to tak. Ameriku budují a stále tvoří ti lidé, kteří právě dorazili s jedním kufrem, a svůj starý život nechali doma a tady budují to nové. Svěží. Je to fascinující. I ekonomicky. Celý svět se teď rozpadá, a Amerika stále roste. Můžeme se na to dívat i tak, že se jedná o padesátku států, z nichž každý je tak trochu laboratoří s různým přístupem k řešení stejných problémů, ať už politických, nebo společenských. Celá země si pak může převzít to, co nejlíp funguje. A základem jsou zase ty zmíněné principy. Decentralizace, osobní svoboda a iniciativa, ty jsou klíčové a nesmírně důležité. To je důvod proč Amerika i po dvou stoletích má stále ve světě vedoucí politickou, společenskou, byznysovou i vědeckou roli.

To ale pro Česko není dobrá zpráva. Tady jsou úplné opaky. A nejen v politice a institucích, to je mindset velké části lidí. Neumím si představit, že by se to změnilo, byť třeba ve střednědobém horizontu.

Ale jsou země, které to dokázaly i velice rychle. Například Estonsko, Litva, které začínaly před 30 lety z horší pozice než my. Česko má paradoxně problém, že se tu máme stále docela dobře. Funguje turistika, montují se tu auta, můžeme stále využívat těžkého průmyslu, který se vybudoval ještě za První republiky. To ale není budoucnost. Tu pohánějí moderní technologie, se kterými umí v Americe a dalších zemích. Ale to by šlo změnit i v Česku, které je vzdělané a má perfektní pozici v centru Evropy. Ale to si musí naše politická reprezentace uvědomit a něco pro to začít dělat. Pokud se namísto toho soustředí na to, jak ušetřit v situaci ekonomické stagnace a propadu, tak to vůbec nepůjde. Musíme jako první především podpořit ekonomický růst země, to je ten hlavní motor, a to se děje hlavně podporou inovací a obecnou snahou podpořit osobní iniciativu. Zjednodušení a změna legislativy a podpora technologického rozvoje je ten první krok.

Biohacking: Ženšen léčí téměř vše. Prospívá lidem s alzheimerem i ADHD

Enjoy

Ženšen je velmi známá bylina, používaná po staletí v Asii a Severní Americe a má poměrně dlouhou tradici i v západní kultuře. První zmínky o jeho používání a vlastnostech pocházejí z čínských písemných záznamů z doby kolem roku 100 našeho letopočtu. Botanické jméno ženšenu – Panax – je z řečtiny, a znamená „všehoj“. A tím ženšen opravdu může být, pokud vyberete ten vhodný a užíváte jej správným způsobem.

Alžběta Shejbalová

Přečíst článek

Byly tady na to již více než tři dekády.

My jsme si tehdy za Sametové revoluce říkali, že na změnu společnosti od komunismu bude potřeba jedna generace. Ale ta nestačila. Země se během jedné generace asi tolik nezmění. Přitom v Česku již existuje řada lidí, kteří mají skvělé nápady, jsou tu peníze, a je tu i pár lidí, kteří už skutečně něco vybudovali a dokázali. Teď je důležité, kam se dále naše země ubere a čím se bude inspirovat ve světě. Mým cílem je pomoci v Česku vybudovat Venture Capital ekosystém, něco podobného, co jsem zažil, když jsem pracoval jak v Silicon Valley v San Francisku, tak teď v Bostonu.

Mluvil jste o podpoře, pomoci, i díky nimž v Americe lze opravdu uspět. Žít ten americký sen. Máte někoho konkrétního, kdo pomohl vám? Kdo byl u toho bodu zlomu.

Je to můj tým. Mě hrozně baví dávat dohromady špičkové týmy a společnosti a nadchnout je pro zdánlivě nemožnou věc. V Alzheonu je to teď zhruba 200 lidí, ale v průběhu mé kariéry jsem potkal tisíce takových lidí. Co jsme dokázali a kde jsme dneska, je výsledek setkání a spolupráce s těmito úžasnými lidmi. A trvalo to mnoho let, protože musíte vyřešit celou řadu problémů při budování biotechnologické společnosti. Nejen ten vědecký problém té nemoci. Ale musíte řešit právní věci, problematiku duševního vlastnictví, financování a řadu dalších.

Jaké máte další ambice s firmou Alzheon? Chcete na burzu?

Výhoda toho, že jsme soukromá společnost, je zejména v daleko vyšší míře kontroly nad tím, co chceme dělat. My věříme, že naše know-how je ohromně hodnotné. Potenciál trhu pro takové léky představuje desítky, vlastně spíše stovky miliard dolarů. Na cestě k léku na Alzheimera je pár dalších firem, které ale mají se svými preparáty různé problémy, týkající se hlavně bezpečnosti a dostupnosti. A pak tam jsme my s lékem, který žádný z těchto problémů nemá. Navíc jde o lék, který by mohl být podáván jako pilulka a daleko levnější a dostupnější než ostatní preparáty, které jsou intravenózní infuze. I když možnost jít na burzu je vždy před námi, pro nás je v tuto chvíli velmi důležité zůstat nezávislými a mít nad svým osudem plnou kontrolu.

Ale přepokládám, že nabídky na odkup společnosti přicházejí neustále.

Přicházejí. Ale pochopte to takhle: Já jsem Alzheon založil před více než deseti lety s týmem, se kterým jsem na řešení problému Alzheimerovy choroby pracoval již mnoho let. Tehdy to bylo neřešitelné. Nepředstavitelné. Nikdo to nechtěl dělat, protože se zdálo, že je to prostě nemožné. Také my jsme zkoušeli různé přístupy, způsoby, cesty v našich společnostech. Pro mě největší překvapení není ani to, že se nám ten problém povedlo vědecky vyřešit. Největší překvapení bylo, že to postupně všichni ostatní vzdali, včetně těch největších farmaceutických firem, a zůstali jsme vlastně téměř sami. Přitom všichni Alzheimera považují za nejdůležitější současný lékařský problém. A přesto to všechny ty obří firmy vzdaly. A zůstal náš tým, který má jen pár set lidí.

Kolik ten výzkum stál a stojí?

Odhaduje se, že za poslední dekádu se na řešení Alzheimerovy choroby vydalo nějakých 600 miliard dolarů. A tím se vracíme k vaší otázce: právě tyto obrovské náklady a nejistý návrat investic, byly důvod, proč to vedoucí farmaceutické firmy vzdaly. Veřejně obchodované společnosti si v jednu chvíli již nemohly dovolit takovéto náklady bez výsledku. Také proto je pro nás výhodné být soukromou společnosti. Navíc teď už těsně před cílem nemáme problém s financováním, ačkoli dlouho do tohoto výzkumu téměř nikdo nechtěl dávat peníze, protože šlo o nesmírné riziko.

Manažerka Penty Vaculíková: V péči o seniory jsme jedničkou na trhu. A budeme dál růst

Leaders

Společnost Penta Hospitals v Česku provozuje 31 domů pro lidi s Alzheimerovou chorobou, jinými slovy stařeckou demencí. Penta je největším soukromým poskytovatelem „pobytových sociálních služeb v Česku“. Nejsou to jen Alzheimer centra, ale i nový model zařízení pro seniory, kde je kombinovaná zdravotní a sociální péče. Penta vytváří nový model sociální péče o staré lidi, kterou stát nedokáže poskytnout. Ale samozřejmě jde i o byznys. Penta Hospitals měla za poslední rok obrat pět a půl miliardy korun. „Máme akviziční apetit,“ říká Barbora Vaculíková, šéfka Penta Hospitals a jedna z nejvlivnějších manažerek v Česku.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Na kolik vyšel výzkum vás?

Výzkum a vývoj léku byl relativně levný. Blížíme se zhruba 750 milionům dolarů. Vidíte, že to je jen zlomek toho, kolik do toho výzkumu investovaly velké firmy. Ony se k tomu nyní chtějí vrátit, což je pochopitelné. My jsme vyřešili ten zásadní vědecký problém. Velké firmy ale musí být v této oblasti, protože ve společnosti bude potřeba těchto léků obrovská.

Jak velká vlastně?

Odhaduje se, že Alzheimerem trpí přes 400 milionů lidí na celém světě a teď jsme poprvé schopni je s pomocí biomarkerů diagnostikovat.

Zajímalo by mě, jak budete vy jako Alzheon vlastně ten svůj objev monetizovat? Patenty přeci trvají nějakých 20 let.

Ono je to složitější. My máme stovky patentů a ty trvají opravdu 20 let, plus vám připočítají tu dobu, po kterou vyvíjíte lék. Ale ještě je dobré zdůraznit, že my jsme původně opravdu chtěli vyřešit Alzheimera, protože je to tak důležitý problém celé lidské společnosti. My jsme hlavně vědci a lékaři, ne byznysmeni. Chtěli jsme pomoct světu. To, že z toho budou nějaké peníze, jsme tehdy netušili a vlastně ani neřešili. To vůbec nedávalo smysl, když si celý svět myslel, že je to neřešitelný problém. Také proto jsem Alzheon založil doslova u sebe v kuchyni. Měl jsem jen nápad, vizi, ale neměl jsem peníze a ani žádnou infrastrukturu. Že do toho se mnou šel můj tým, je obrovské zadostiučinění i odpovědnost a také trochu zázrak. A teď, nějakých deset let poté, tu máme spoustu výsledků.

Nechci, aby to vyznělo škarohlídsky, ale musím se zeptat. Chápu, že jste ve finální fázi schvalovacího procesu. Může se ještě stát, že to ještě nedopadne?

My máme v našich klinických studiích téměř tři tisíce pacientů, kterým byl podáván náš lék, takže víme, že lék je bezpečný. To se ostatním zatím nepovedlo. A máme také mnoho studií, které dokazují, že náš lék funguje tak, jak jsme očekávali, a zpomaluje průběh neurodegenerativního procesu i nemoci. Jak na biomarkerech, tak v klinických hodnoceních. Ale stále existuje řada rizik, které souvisejí s provedením těch finálních studií. Říkám jim „execution risks“. Abyste dostal finální schválení od úřadů, musíte mít studii, která je pozitivní a má celou řadu náležitostí. Ta studie obsahuje výsledky ze stovky pracovišť po celém světě, a každé to pracoviště má desítky pacientů. Výsledky musejí potvrdit, že lék funguje a je bezpečný. Teprve pak dostanete razítko a povoleni od regulačních úřadů. Samozřejmě může se stát, že se kvůli oněm „execution risks“ nepovede dotáhnout tuto studii do zdárného konce. To by znamenalo, že budeme muset udělat další studii. Protože ten lék funguje.

Na závěr skočím o několik let do budoucnosti. Vy vyvinete lék na Alzheimerovu nemoc, budete bohatým byznysmenem. Budete se pak nějak razantně angažovat v transformaci Česka či místního podnikatelského prostředí? Naznačoval jste nějakou Venture Capitalovou strukturu.

Když jsem odcházel, mou touhou bylo se něco v Americe naučit a pak to přivézt zpět do Česka. To nikdy nepřestalo a již jsem začal budovat společnosti i instituce v Česku, které mohou pomoci byznysu, vědě i zlepšit viditelnost naší země. Ostatně i proto jsem založil institut INDRC (International Neurodegenerative Disorders Research Center), což je světový institut se sídlem v Praze, který používá umělou inteligenci a další výpočetní techniky ke studiu mozku a jeho nemocí.

Založit fond, který bude Česku pomáhat, založit nové společnosti a vybudovat Venture Capital ekosystém, který by nastartoval technologický rozvoj právě v biotechnologiích, je můj sen už také dlouho. V Česku se ještě moc nestává, že by úspěšný člověk založil nadaci či fond na skutečnou a cílenou podporu své země. Presto, že je tu skupina lidí, kteří bohatství země zprivatizovali, ale už je nepoužili tak, aby to té zemi a jejím lidem vrátili. Ano, někteří dokázali, že jejich bohatství dále rostlo a zaměstnávají mnoho lidí. Ale nikdo se opravdu nezamyslel nad tím, jak to opravdu vrátit zemi, která jim dala šanci tohle dělat. V Americe je tohle nemyslitelné. Ti nejúspěšnější lidé se snaží vrátit té zemi tu šanci, kterou jim dala. Pro mě je pomoc Česku další krok, přeci jen i díky tomu, že jsem tam vyrostl, vystudoval, a měl jsem šanci se ve světě něco naučit.

Rozhovor s Martinem Tolarem vyšel v novém magazínu Newstream Club. Čtvrtletník je k dostání také online.