Prý by se za posledních desetiletí těžko hledal americký prezident, který by s ním nějakým způsobem nespolupracoval. Henry Kissinger byl aktérem řady přelomových událostí moderní historie a byl uznávaným teoretikem i vyhledávaným poradcem. Někdejší americký ministr zahraničí zemřel ve středu ve věku 100 let.

Moderátor televize CBS se v rozhovoru letos v květnu ptal Henryho Kissingera, jestli by mu čínský prezident eventuálně zvedl telefon. „Je velká šance, že by můj telefonát přijal, ano,“ odpověděl téměř stoletý bývalý diplomat. Moderátor pak pokračoval podobnou otázkou, jen s tou výjimkou, že na druhém konci měl být Vladimir Putin. „Nejspíše ano,“ řekl Kissinger a následně dodal, že by se pokusu o vyjednávání nebránil, pokud by ho současný prezident oslovil. Tato příhoda ilustruje, jaké vážnosti se Kissinger těšil, ačkoli už byl v pokročilém důchodu.

Mnohé to asi překvapí, ale světoznámý expert na mezinárodní vztahy a geopolitiku byl i na prahu stovky mimořádně aktivní. Sice prý neviděl na jedno oko, špatně chodil, sluch se mu zhoršil a podstoupil už vícero operací srdce, ale to mu nebránilo pracovat kolem patnácti hodin denně. Psal knihy, vyjadřoval se k mezinárodnímu dění a stále byl připraven poskytovat rady. V jenom z posledních připravovaných titulů se údajně zabýval i umělou inteligencí.

USA a Čína

Nedávno o sobě dal vědět obsáhlým rozhovorem pro britský magazín The Economist, kde se rozmluvil o povaze soupeření mezi Spojenými státy a Čínou. Podle Kissingera je to jedna z nejzávažnějších, pokud ne ta úplně nejpalčivější, z otázek dnešního světa. Už jen proto, že jednal s řadou čínských vůdců, včetně Mao Ce-Tunga, je dobré ho vyslyšet.

„Obě strany se nechaly přesvědčit, že druhá strana představuje strategické nebezpečí,“ řekl magazínu v osmihodinovém interview. „Jsme na cestě k velmocenské konfrontaci,“ upozornil Kissinger s tím, že oba státy mají pět až deset let na to, aby našly nový modus vivendi. Přes všechna rizika vlivný intelektuál věřil, že oba velmi odlišné světy můžou fungovat bez permanentní hrozby konfliktu.

Byl ale samozřejmě dost zkušený a realisticky smýšlející, než aby čekal, že si znesvářené strany padnou do náručí – že se dohodnou například v otázce Tchaj-wanu. Kissinger tvrdil, že čínský režim chce být mocný, ale nehledá světovou dominanci. „Nesměřují k ovládnutí světa v hitlerovském smyslu,“ vysvětloval. Tvrdil, že režim je víc konfuciánský než marxistický.

Chybějící lídři?

Ve své poslední knize z minulého roku nazvané „Leadership“ se zase Kissinger zabývá podstatou vládnutí. Jako příklady mu slouží šestice výrazných historických postav – první poválečný kancléř západního Německa Konrad Adenauer, snad nejznámější francouzský politik (nebo druhý, po Napoleonovi) Charles De Gaulle, Kissingerův někdejší šéf a kontroverzní americký prezident Richard Nixon, egyptský prezident Anvar As-Sádát, tvůrce prosperujícího Singapuru Li Kuang-jao a britská premiérka a průkopnice neoliberalismu Margaret Thatcherová.

Nejde ale jen o sérii biografií, vše je vztaženo k dnešku a k teorii úspěšného vůdcovství, což je nadčasové téma. Podle Kissingera existují dva typy výrazných vůdců. Státníci, kteří umí efektivně využívat dostupných možností k prosazování zájmů své země, a proroci, kteří mají vizi a nedělá jim problém se rozejít s dosavadními pořádky a jít si nekompromisně za svým. Aby byl ale vůdce skutečně úspěšný, musí mít z obojího kousek.

Teď se možná zamýšlíte, jak je to s těmi nynějšími politiky a hlavami států. Tady je Kissinger trochu pesimistický, protože pozoruje spíše úpadek. Jako příčiny vidí inflaci erudice současných politiků, společenskou rozptýlenost a izolovanost i kvůli novým technologiím nebo absenci náboženského zázemí vůdců. U lkaní nad úpadkem a kritikou však podle Kissingera nelze zůstávat. „Žádná společnost nemůže zůstat silná, pokud ztratí víru v sebe sama nebo pokud systematicky zpochybňuje své sebepojetí,“ zdůrazňuje.

Architekt détente

Kissinger byl, s nadsázkou, chodící historický pramen. Vzhledem k jeho mimořádně dlouhé aktivní službě byl protagonistou řady historických událostí, o kterých se hovoří v hodinách dějepisu. Narodil se v bavorském Fürthu v roce 1923 jako Heinz Alfred Kissinger. Ve třicátých letech ale jeho rodina uprchla před nastupujícím nacismem, protože měla židovský původ. Přes Londýn se dostali do Spojených států, kde Henry získal občanství. Do Německa se pak vrátil v závěru války v rámci vojenské služby.

Od začátku byl schopný student a myslitel s vynikajícími analytickými schopnostmi. Po získání doktorátu (dizertační práci psal o britském diplomatovi markýzu Castlereaghovi a nám známém hraběti Metternichovi) na Harvardu na škole zůstal jako úspěšný akademik. Hojně se zabýval diplomacií devatenáctého století, jehož počátek byl zlatou érou „koncertu velmocí“ (Vídeňský a další kongresy...). I u nás jsou dostupné a dosti čtené jeho knihy, například Uspořádání světa nebo Umění diplomacie.

Postupně však pronikal i do politických kruhů. Kissinger je spojován s republikánskou stranou, radil ale i demokratickým prezidentům Johnu F. Kennedymu a Lyndonu Johnsonovi. Později pracoval pro republikánského guvernéra New Yorku a neúspěšného prezidentského kandidáta Nelsona Rockefellera. Odtud to byl už jen krůček do administrativy prezidenta Richarda Nixona, který ho jmenoval do vlivné role národního bezpečnostního poradce (1969-1975) a později přímo ministrem zahraničí (1973-1977). Ve funkci zůstal i poté, co Nixon ostudně skončil a na jeho místo nastoupil Gerald Ford.

Kissinger byl v té době součástí vyjednávání o konci amerického angažmá ve Vietnamu, jeho jméno je však spojeno hlavně s politikou détente. Podařilo se mu uvolnit napětí mezi komunistickou Čínou a Spojenými státy, včetně přípravy pekingské návštěvy Richarda Nixona coby prvního amerického prezidenta. Plodem jednání mezi USA a Sovětským svazem byla například dohoda SALT I o omezení mezikontinentálních raket, což pomohlo k mezinárodní stabilitě a úspoře peněz za zbrojení. Podílel se také na urovnání Jomkipurské války.

Realismus především

Kissinger byl ale i kritizován. „Před dvanácti lety jsem byl pozván, abych promluvil na malém shromáždění v newyorském kulturním centru 92nd Street Y, a musel jsem proběhnout davem protestujících, kteří se shromáždili před příchodem hlavního řečníka na pódium. Byl to Henry Kissinger a já s údivem sledoval, jak se shromáždili, aby protestovali proti přednášce ,proslulého válečného zločince‘,“ vzpomíná korespondent CNN David Andelman.

Pro své příznivce byl mezinárodně-politickým guru, ale pro odpůrce oním válečným zločincem. Kissingerova vize předpokládala intervencionistickou zahraniční politiku a tím pádem přímou či nepřímou účast v nespočtu konfliktů. Kissinger byl podezříván z toho, že se stavěl proti nezávislosti Východního Timoru a podporoval indonéskou invazi, diskutabilní je jeho role v demontáži latinskoamerických vůdců – socialisty Salvatora Allendeho v Chille nebo Isabely Perónové v Argentině nebo při občanské válce v Pákistánu.

Poznávacím znamením Kissingerovy diplomacie je hledáním jakéhosi ekvilibria, mezinárodní rovnováhy. Především je ale známý svým realismem, v jeho pojetí je mezinárodní politika uměním možného (když si vypůjčím slova nedoceněného britského státníka Raba Butlera) a něco v ní zůstalo i z jeho oblíbeného velmocenského devatenáctého století.

Po zažehnání Studené války tento přístup do značné míry ztratil svůj vliv, ale v dnešní době, kdy se soupeření velmocí dostává do popředí, se pozornost opět obrací k realistům a Kissingerovi osobně. Na jeho příkladu se můžeme ujistit, že určitá dávka realismu je v mezinárodním dění a diplomacii prospěšná, rozhodně nemusí rovnou značit cynický přístup, ale možná také, že se to s ní nemá za každou cenu přehánět.