Z televize už trošku vycouval. Nestíhal se starat o vlastní restaurace. Zdeněk Pohlreich přesto zůstává největší celebritou mezi tuzemskými kuchaři. Byl vidět i v době covidu, když vařil pro hasiče nebo sestřičky. Že by mu to zvedlo popularitu, si však nemyslí. Své podniky přesto udržel naživu. Tak trochu státu navzdory.

Jak jste přestáli rok a půl s covidem?

V relativním zdraví. Udrželi jsme všechny své podniky v normálním chodu. Od konce května se dál pohybujeme na trhu, který je samozřejmě zdeformovaný. Snažíme se navázat na dobu před koronavirem, vrátit se ke gro našeho podnikání: dobře vařit a dobře se starat o lidi.

Jak jste na tom po finanční stránce? Vykompenzoval vám ztráty stát?

Stát to samozřejmě nevykompenzoval. Všechny naše restaurace fungovaly jako průtokový ohřívač peněz. Vzali jsme své peníze, zaplatili všechno, co je zapotřebí, a stát to s nějakým zpožděním z části kompenzoval. Chtěli jsme zůstat v jakémsi finančním zdraví, abychom byli schopni zaplatit zaměstnancům.

Jaký jste měli finanční výsledek za rok 2020?

Asi bych to nechtěl kvantifikovat. To jsou věci, o kterých se nebavím. Velice zjednodušeně řeknu, že firma zůstala na nule. Což znamená, že všechno, co bylo v minulosti zisk, tak neexistuje. Ztráty se pohybují v řádech milionů.

Petr Fejk: Jsem hrdý a nepoddajný

Leaders

Posledních deset let se Petr Fejk držel v ústraní. Ikonický šéf pražské zoologické zahrady, který byl miláčkem médií, upadl v nemilost po angažmá v Českých drahách. Z pozice ombudsmana ho smetly informace o obřím platu, milionové odstupné pak zabilo jeho dlouho budovaný obraz. Fejk se poté držel stranou a rozvíjel podnikatelské plány. Všechno se však změnilo. V exkluzivním rozhovoru pro newstream.cz vysvětluje, proč zmizel a proč se znovu objevuje.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Dotoval jste chod restaurací z vašich ostatních aktivit?

Ne. To bych nikdy neudělal. Pokud bych vysloveně nemusel. Nastavili jsme si pomyslnou hranici, jak hluboko se v tom chceme angažovat z našich vlastních peněz. Naštěstí ta situace nenastala. Ale věděli jsme, že to nemůže fungovat, jak se tady o tom mluvilo. Že máme mít polštář, a ten rozpustíme. To je takové sdělení pro média, které v praktickém byznyse nemá smysl.

Měli jste polštář?

My jsme se zachránili tím, že jsme jako majitelé dělali práci zadarmo.

Vadí mi každá prodělaná desetikoruna

Za ten rok a půl jste rozjeli nové aktivity. E-shop s jídlem, a také Lunchebox, výdej zchlazeného jídla přes výdejní místa. Dá se říct, že jde o pozitivní posun byznysu, který koronavirus urychlil?

To bych neřekl. V obchodě nefunguje, že když vám nefunguje hlavní byznys, tak si najdete vedlejší aktivitu, která ho nahradí. To jsou toxické peníze, nemá to dlouhodobý účinek. Vždy jsem to měl ve kšeftě tak, že vám vadí každá prodělaná desetikoruna. Každý, kdo byl úspěšný, to tak měl.

To jste i vy?

To jsem i já.  Pro lidi, kteří to v životě nedělali, to vypadá jako bezbřehá chamtivost. Ale myslím, že se k tomu nedá takto přistupovat. Beru podnikání jako domácnost. Když vám doma chybí peníze, tak si taky nepůjčíte do té díry. Když si vzpomenu na návrhy z poloviny loňského roku, byl jeden šílenější než druhý. Nabádat lidi, aby si půjčovali peníze, je jako podporovat gamblera. Mám pocit, že v takovém stavu se nyní nachází naše společnost.

Gastro novinář Maurer: Některé restaurace otvírají, jen když mají hosty

Enjoy

Covid zasadil české gastronomické scéně hluboké rány. Definitivně zavřela až třetina provozů od malých venkovských hospůdek až po špičkové restaurace. Za oběť pandemii padla také vyhlášená pražská restaurace Bellevue, která vévodila žebříčku nejlepších restaurací podle Maurerova výběru. A co radí sám Pavel Maurer podnikům, které složitou ekonomickou situaci přežily? „Nezdražovat neuváženě. Lidé jsou nyní šetrnější, více kontrolují ceny,“ říká v rozhovoru pro newstream.cz gastro novinář a vydavatel průvodce po tuzemských restauracích.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Dokážete zhodnotit pomoc státu v době koronakrize?

Nám to docela dost pomohlo, to ano. Ale znovu říkám. Stát pomohl zaměstnancům a majitelům nemovitostí. Pro podnikatele, majitele firem, nebyla vlastně žádná podpora. Stát pomohl zmírnit ztrátu, ale se zbytkem jsme si museli nějak poradit. Ať už jsme dělali výdejní okénko nebo cokoliv jiného. Ale rozhodně to není tak, že to byla podpora podnikatelů. Stát na sebe převzal část provozních nákladů, to ano. Bez toho by to bylo tvrdší. To je všechno.

Stal jste se jednou z tváří jídla do krabičky…

Jasně. Člověk něco dělat musí. V krabičkovém byznysu jsme prošli různými fázemi. Ale co nám opravdu zachránilo krk před druhým, dlouhým lockdownem, byl fakt, že jsme úplně změnili nabídku. A shodili jsme dolů ceny. Odpracovali jsme si to. Ale v očích veřejnosti jsme byli největší nenažranci. Protože ve většinovém myšlení je hospodský největší boháč. Chtěli jsme od státu pomoc, ale náš obraz byl: známé mediální ksichty, které něco chtějí. Ale jestliže stát dává sto procent státním zaměstnancům, tak proč bychom se nemohli přihlásit o podporu spoluobčanů? Ta myšlenka je správná. A stát se k tomu vlastně postavil správně. Ale je otázka, kdyby nebyla naše aktivita, jestli by se k tomu postavil stejně správně.

Dalšího lockdownu se nebojím

Dotkly se vás negativní mediální reakce?

To je folklór. Myslím, že krize odkryla, že je v Česku stále velká škodolibost, nenávist vůči lidem, kteří mají úspěch. Obecně vůči podnikatelům. Je to škoda. Nelituji se, a hlavu si s tím nelámu. Ale přečetl jsem si o sobě různé věci.

Skončila už pro gastronomii covidová krize?

Pokud jsme schopní přemýšlet racionálně, což je největší otázka, tak myslím, že ano. Dalšího lockdownu se neobávám.

Budete udržovat aktivity, které jste rozjeli během covidu?

Velmi rádi jsme se toho vzdali a vrátili se do našeho restauračního byznysu. S živými hosty a normálním servisem. Lunchbox i e-shop zůstávají. Ale asi to dál rozvíjet nebudeme.

Máte přehled o celé gastro branži? Jak dopadla, v jakém je stavu, kolik podniků skončilo?

To je taková novinářská zkratka. To zajímá každého, kolik. Myslím, že řadě lidí, kteří pracují pro média, chybí vhled do „free market economy”. Jeden z jeho průvodních jevů je, že když na lidi nemáte peníze, tak je neplatíte. Propustíte je. A tak je to správně. Nemůžete platit lidi, na které nemáte peníze. Zaměstnanci jsou placeni ze zisku podnikání. Chci tím říct, že máme všichni v podvědomí strašáka nezaměstnanosti. Mě tím strašili už komunisti. Ve společnosti je to strašně cítit. Za třicet let jsme se nenaučili bát se o práci. Je to fenomén českého zvláštního hybridního kapitalismu. Přešli jsme na tržní hospodářství, ale rychle jsme zjistili, že nás to moc nebaví.

Ondřej Krátký: Liftago není jen taxi, budujeme firmu na dalších sto let

Zprávy z firem

Stále ještě mladý manažer Ondřej Krátký již čtyři roky vede společnost Liftago. Firma, která propojuje taxikáře se zákazníky mobilní aplikací, přežila rok a půl s covidem. Zeštíhlela, ale žije. Místo chybějících zákazníků začala víc vozit balíky. Kam Krátký firmu povede dál?

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Zatáčka k socialismu zrychluje

Nevidíte jako problém, že řada podniků musela zavřít?

Vnímám to tak, že tenhle průšvih trefí špatné i dobré. Existuje naivní představa, že když se stane takováto věc, tak odpadnou slabé kusy. To vůbec nemusí být pravda. Pořád převládá plebejské myšlení, kdy si lidé přejí, aby drahé restaurace dostaly na zadek. Lidé nechápou, co za tím je. Naivně si myslí, že ti, kteří to dělají blbě, zkrachují.

A jak je to doopravdy?

V reálu je to tak, že na krachu není vůbec nic pozitivního. A je úplně jedno, jestli zkrachuje dobrá nebo špatná restaurace. Protože za tím vším je lidský osud. Snadno se to soudí. Ve státní službě vám jde sto procent platu. To je potom jednoduché být chytrý. To mi vadí. Je to zmařená investice, zdevastovaný lidský osud. Aniž byste za to mohl. Z toho by se neměl radovat nikdo. 

Samozřejmě proběhne nějaká katarze, to je jasné. Bylo by však naivní si myslet, že zkrachují jenom ti špatní. Teď to jde na dřeň. Koncem května se rozvolnilo, vyply se podpory, a my skočili na trh, o kterém nikdo neví, jak se bude chovat. Je úplně jiný. Ale jak to bývá v přírodě, přežije ten nejsilnější.

Vy vypadáte silně. Jaký máte vlastně vztah se státní správou. Nevypadáte spokojeně…

Jsem podnikatel, na jehož penězích, z malé části, systém funguje. Obecně mě to neobtěžuje. Dostal jsem se do stavu, kdy nedoufám, že se to podaří změnit. Přijal jsem to jako životní fakt. Jen mám pocit, že zatáčka k socialismu se zrychluje. Stát je strašně veliký, nefunkční. A problém není, že nejsme digitalizovaní. Problém je, že stát každý rok přibývá na váze. A mám pocit, že se to bude hrát až do hořkého konce. 

Úplně se změnily parametry myšlení o penězích. Když se dřív vedla debata o deseti miliardách, byla to hromada peněz. Dnes sto miliard nikoho nevzrušuje. Získali jsme klamný pocit, že ty peníze jsou naše a můžeme je rozházet.

Vy jste za minulého režimu emigroval, vydal se do Austrálie…

Žil jsem v životě ve třech různých zřízeních. Příští rok budu v branži padesát let. Co vám říkám, jsem si nevycucal z prstu. Ať už se moje osobnost někomu líbí nebo ne, myslím si, že v současnosti jsme nasedli na skluzavku, o které nikdo neví, kde skončí. Musím na rovinu říct, že když přišel covid, říkal jsem si, že když lidé přijdou o práci, začnou si jí víc vážit.

Výstaviště Praha se postupně mění. Letos se v areálu prostaví 200 milionů

Money

Výstaviště Praha letos slaví 130 let od svého založení. Areál, jehož dominantou je secesní Průmyslový palác, se posledních několik let postupně revitalizuje.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

To se nestalo?

Je to úplně obráceně. Vytváří se představa, že se vždy někdo postará. Chybí základní ekonomické uvažování.

Zní to dost skepticky.

Nejsem skeptický. Jsem smířený. Moje jediné přání je, abych s byznysem končil z vlastního rozhodnutí, a ne z donucení.

Kde nastal zvrat ve vašem životě, kdy jste se stal ze zaměstnance, šéfkuchaře, úspěšným podnikatelem?

Do svých padesáti let jsem dělal na někoho. Když jsem se odhodlal, že budu dělat na sebe, musel jsem se to naučit. Zvyknout si na to. Pochopit spoustu věcí, které jsem do té doby nevěděl. Naladit se do podnikatelského módu.

Celebritu ze mě udělala televize

Začínal jste restaurací v pražském hotelu Imperial. Jak to vzniklo?

Úplně náhodou. Vždy jsem chtěl mít vlastní podnik, jako každý kuchař. A už od konce devadesátých let jsem viděl, že dobří kuchaři vaří v hotelech. Nebyl jsem na tom tak, že bych si mohl koupit vlastní restauraci. Udělali jsme firmu, která pro hotely bude vařit, využije jejich vybavení a prostory. Nosil jsem to v sobě deset let. A najednou přišla příležitost s Imperialem, znal jsem budoucího ředitele. Tím začal největší průšvih.

Michal Šnobr: Jsem investor, akcionář, hoteliér, zemědělec i fanda Lega

Leaders

Známý aktivistický akcionář firmy ČEZ Michal Šnobr v červenci prodá svůj herní řetězec JRC Czech. Jde prý trochu konsolidovat své rozkročení - chce se soustředit na rozvoj Amenity Resorts a návazný byznys včetně farem a současně se aktivněji vrátí i na kapitálové trhy. A s větším kapitálem. „Přichází správná doba,“ říká v rozhovoru pro newstream.cz.

Tereza Zavadilová

Přečíst článek

Průšvih?

Začátek byl strašně tvrdý. Bylo to hodně nepříjemné. Když jste celý život zvyklý, že vám patnáctého přijde výplata, a najednou nepřijde, tak je to psychicky velmi náročné. Měl jsem malé dítě, dům s hypotékou. Vlastně jsem to neuměl, a chvílema ztrácel nervy. Naštěstí jsme to přežili.

Jak se to povedlo?

Řešíte peníze. Zvládlo se to tím, že jsme to vydřeli. Nevzdali se. Měli jsme výhodu, že jsme tomuto byznysu rozuměli. Jen jsme to potřebovali překlopit do normálního života. Naučit se praktické myšlení. Hotelová gastronomie je specifická disciplína, je to vaření za zdí. Patnáct let jsem dělal po dobrých hotelech. To vás naučí spoustu věcí, zacházet s lidmi, hlídat peníze. A odstup, praktické obchodní myšlení.

Kdy nastal zlom, že jste uspěli?

V jeden okamžik jsme se rozhodli, že se zbavíme další aktivity – provoz jednoho hotýlku – která nás obchodně zatěžovala. A změnili jsme cenovou strategii. Pak už to bylo dobré. Později jsem si uvědomil, že často se člověk bojí udělat klíčové rozhodnutí ze strachu, aby se situace ještě dál nezhoršila.

Bonviván, spekulant a křesťan. Kdo je muž, co shodil kšeft PPF a Monety

Leaders

Jako když natřete prase rtěnkou a vydáváte ho za nevěstu. Shoďte ten nesmysl, hřímal před červnovou valnou hromadou Monety ve zprávě pro investory aktivistický fond Petrus Advisers. Akcionáři fond Klause Umeka vyslyšeli a obě korporace musejí dát lepší podmínky. 

Tereza Zavadilová

Přečíst článek

Jak se stalo, že jste se stal celebritou?

To přišlo s televizí. Trošku jsem zazářil, se asi dá zpětně říct. Potom začalo zapadat jedno do druhého. Bylo to výživných deset let.

Chystáte nějaký další mediální počin? Jak ještě zhodnotíte svůj jedinečný brand?

To už by muselo být. Doba nenapovídá nějaké expanzi. Stát se může všechno, může přijít příležitost, pro kterou se rozhodnete. Ale netoužím po ničem. Budeme ještě vyvíjet sadu výrobků pro retail, jak dělají kuchaři na sklonku kariéry.

Zdeněk Pohlreich (64)

Je český šéfkuchař, gastronom a podnikatel.

Zkušenosti sbíral v zahraničí, kam emigroval ještě před sametovou revolucí, nejprve do Nizozemska, poté do Austrálie.

Po návratu z emigrace postupně pracoval jako šéfkuchař v pražských hotelech Renaissance, Villa Voyta, Radisson SAS nebo Marriott. V roce 2007 založil vlastní podnik v ulici Na Poříčí poblíž Náměstí Republiky – Café Imperial. O rok později založil druhou restauraci Divinis na Starém Městě. Zatím posledním přírůstkem do sítě Pohlreichových podniků je v roce 2016 otevřené moderní české bistro Next Door by Imperial, které se nachází naproti první restauraci.

V letech 2009 až 2018 moderoval pořad Ano, šéfe!