Přes dvacet let byl Jan Sadil předním českým bankéřem, který stál u začátků půjček na bydlení v Česku. Před nedávnem přešel na „druhou stranu“, nyní šéfuje developerské společnosti JRD. V pátek 17. listopadu roku 1989 byl jedním z několika tisíc studentů, kteří se vydali do centra Prahy demonstrovat proti komunistickému režimu. Pendrekem do hlavy sice nedostal, přesto si z Národní třídy odnesl životní zážitek. Jak vzpomíná na dávné události a jak hodnotí uplynulých čtyřiatřicet let vrcholový český manažer, přímí účastník sametové revoluce?

Byl jste účastníkem pochodu studentů 17. listopadu roku 1989 z Albertova na Národní třídu, který změnil dějiny České republiky. Jak to probíhalo?

Je to pro mě nejzásadnější událost. Vyrazili jsme z Albertova s průvodem přes Vyšehrad a nábřeží až na Národní třídu. Naše skupinka byli lidé z loděnice a iniciátorem byl Lukáš Pollert. A myslím, že to byl Lukáš, který na Albertov přinesl transparent, kde bylo napsáno, NECHCEME NÁSILÍ. Říkal jsem si, proč máme zrovna takovýhle plakát. Potom, když jsme přišli na Národní třídu, sedli jsme si na zmrzlé dlažební kostky. Ten náš transparent doputoval do předních řad a byl vidět na mnoha fotografiích.

Tenkrát sněžilo a bylo kolem nuly…

Pamatuji si, že když jsme se sešli na Albertově, kolem třetí nebo čtvrté hodiny, bylo ještě světlo, ale pofukovalo a padal sníh. Když jsme byli na Národní, byla zima. A bylo to spojené i se strachem, protože jsme nevěděli, co bude.

FOTOGALERIE: Snímky zachycují srpen 68 i listopad 89. Náhodou se našly v garáži

Enjoy

V komunismu byla jejich práce zakázaná. Teď jsou snímky Karla Bucháčka a Miroslava Hlaváčka, na nichž zachytili zásadní okamžiky československé historie včetně okupace v roce 1968 nebo událostí roku 1989, exkluzivně k vidění v prostorách centra architektury CAMP.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

Dostal jste pendrekem, nebo nakládačku od červených baretů?

Vyklouzl jsem nějakým zázrakem. Dodnes vlastně nevím jak. A myslím, že jsem si to nepamatoval ani ten den. Už se zezadu začali nějak hýbat do davu. Přišla za mnou kamarádka, byl jsem tam s partou kanoistů. Byla tam se svojí maminkou. Říkala, mě už je zima, jdeme domů. Zkusíme to projít boční ulicí. Nevím, jestli to byla Mikulandská nebo Voršilská. Řekl jsem, zkusím to s vámi. Ještě jsme tam proklouzli, nemusel jsem do té pendrekové uličky. V té době, přestože mi bylo dvacet, jsem už měl doma dvouleté dítě a nechtěl jsem se nechat zavřít.

Jak jste prožíval následující dny? Stávkoval jste, účastnil jste se demonstrací proti režimu?

Byl jsem aktivní už od ledna roku 89, od Palachova týdne. Strašně mi vadilo žít v komunismu. My jsme to měli doma jasně nastavené. Děda byl za komunistů zavřený. Měli jsme doma jasně nastavený pohled na komunistické zřízení. Babička byla opatrná a říkala, ať nikam nechodíme. Přesto jsem byl v roce 89 na všech demonstracích. Ve škole jsem byl po sedmnáctém listopadu chvilku ve stávkovém výboru. Několikrát jsem byl s tátou na zasedáních vznikajícího Občanského fóra. Nebyl jsem ve stávkové elitě, ale vím, že se vedly debaty o tom, jestli odstoupí Husák nebo jestli bude zvolený Havel. V té době, začátkem prosince, jsem si ještě neuměl představit, o čem se mluví. Za Prahou ještě stály tanky. Bylo pro nás velké prozření, že se velká politika vytváří v divadelních klubech. Bylo fantastické, jak to bylo promyšlené. Byly to věci, o kterých se nám ani nesnilo.

Matesová: Česko není evropskou štikou, ale vyčkávajícím černým pasažérem

Leaders

Alarmující geopolitická rizika, populismus, kyberzločinnost a nezvládnutí transformace ekonomiky. To jsou podle ekonomických odborníků a šéfů tří největších tuzemských bank nejpalčivější rizika, kterým nyní čelí Česká republika. Opakovaně to zmínili v debatách odborné konference Mastercard Banka Roku a zazněla i obava z rizika znárodňování. Česko by mělo nyní intenzivně snižovat své zadlužení, smysluplně prioritizovat výdaje a maximálně podporovat vědu a vynálezy, upozornila Jana Matesová, bývalá expertka Světové banky.

Věra Tůmová

Přečíst článek

Jak po čtyřiatřiceti letech vnímáte posun české společnosti? Václav Havel tvrdil, že na změnu myšlení národa budou potřeba tři generace.

V době revoluce jsem měl v hlavě tři věci. První byl sport, vrcholový sport. Bylo před olympiádou v Barceloně. V naší partě byly ambice přemýšlet o téhle olympiádě. Lukáš Pollert ji potom vyhrál. Druhá pro mě byla rodina. Asi v tomto pořadí, protože když jste mladý, dítě neřešíte. Táhnete ho prostě všude s sebou. A třetí byla škola. Protože to nešlo stíhat, když chcete sportovat a starat se o dítě, tak byla škola až na třetím místě. Možná proto jsem nebyl tím největším stávkovým človíčkem. Pro mě se život změnil krátce pro revoluci, ale za to nemůže revoluce. Zranil jsem se ve sportu. A škola se velmi rychle dostala na první místo. Z mé myšlenky, že bude profesionálním sportovcem, se velmi záhy vyrýsovalo, že nebudu profesionálním sportovcem a že se asi budu živit nějakou prací. Revoluce pro mě byla i svoboda v tom, že se dají vydělávat peníze. Svobodu mám v hodnotách vysoce postavenou.

Bylo skvělé, že jsme mohli začít cestovat. Přestože jsme se sportem mohli cestovat i předtím. Ale každý přechod hranice byl horor. Obavy, kde co budou šacovat, jestli nemáme někde ukrytých pár marek, abychom si mohli koupit džíny. Svoboda je pro mě úplně zásadní. Svoboda cestování, svoboda v tom, že můžeme na kohokoliv nadávat, na vládu, na opozici.

Byl jste v klíčový den české historie na Národní třídě. Jsme teď dál? Jak zpíval Jaroslav Hutka, že jednou budem dál.

Určitě jsme se ocitli ve svobodném světě, o tom žádná. Nevím, jestli je potřeba tři generace na změnu. Moje děti tuší, že byl sedmnáctý listopad, snažím se jim to připomenout. Jejich přemýšlení je svobodné, světové. Se synem řešíme, jestli půjde studovat do Holandska nebo do Ameriky. To je něco, co jsem si tehdy neuměl představit. To je pro mě posun. Když vidím, že děti, i díky tomu, že jsem se mohl nějak zabezpečit, nepřemýšlejí, jestli mohou vycestovat. Ale přemýšlejí, kde mohou studovat. Tady bych asi Václava Havla challengoval, jestli na to budou potřeba tři generace. Pro mě byla velká část oněch čtyřiatřiceti let hard work. Asi podobně jako pro mnoho mých vrstevníků. A pořád je.