Od spropitného pro samoobslužné pokladny až po příplatek ke zdravotnímu pojištění zaměstnanců. Stále více Američanů si myslí, že spropitné se vymklo kontrole. Spojené státy totiž mají unikátní přístup k takzvanému „tippingu“. Řada lidí pracovala někde, kde spropitné tvořilo většinu příjmu. A tak tuto hru, při které podnikatelé přesunou část nákladů na zákazníky, akceptují.

Američané zatím v tichosti přijímají rostoucí očekávání, co se výše „tipu“ týče. Ruku v ruce s tím jde vrozená snaha amerických podnikatelů finální cenu, tedy tu, kterou zákazník reálně zaplatí, rozdělit do dvaceti různých příplatků, poplatků a daní.

Restauratéři od pandemie lamentují, že operují s pětiprocentní ziskovou marží. I pokud by to byla pravda, proč tedy prostě nezvýší ceny? Proč vymýšlejí různé poplatky ve výši jednotek procent? V posledních letech se objevil například příplatek za zdravotní pojištění zaměstnanců či poplatek za ušlé zisky během pandemie.

Nejhorší americký export

Podnikatelé stále spoléhají na to, že většina populace si to neumí spočítat. Nabízet steak za 50 dolarů prostě vypadá lépe než za 70 dolarů, což je po započtení daní, poplatků a spropitného reálná cena zaplacená zákazníkem.

Většina světa americké turisty obviňuje z vývozu těchto návyků. Viditelné je to především v zemích s převahou amerických turistů, například v Karibiku či střední Americe, kde se místní naučili očekávat dvacetiprocentní spropitné za vše.

Spropitné pro robota

V poslední době ale zesílila snaha přimět Američany, aby zanechali „tip” i tam, kde by to dřív nikoho ani nenapadlo. I národ uvyklý skutečnosti, že spropitné se dávat musí, však tyto snahy nepřijal s nadšením.

V nedávném průzkumu téměř třetina Američanů uvedla, že si myslí, že spropitné se vymklo kontrole. Vadí jim hlavně, když po nich spropitné požadují samoobslužné pokladny nejen v kavárnách, ale i v podnicích, které jsou spíš supermarketem. Třeba obchody OTG s předraženou vodou a brambůrky na amerických letištích.

Štítek nalepený na spodní části obrazovky samoobslužné pokladny řetězce sušenek Crumbl jasně říká: „Zvažte zanechání spropitného, pokud jsme vás rozesmáli.“ Vysokoškolské studentky, které se rozhodly dopřát si sušenky za pět dolarů, popsaly, že jejich jediná interakce se zaměstnanci byla, když jim bylo řečeno, aby ustoupily stranou a počkaly na svou objednávku.

Do Česka to přijde také

V Česku věci zatím nezašly až tak daleko, aby samoobslužné pokladny v sousedském supermarketu nabízely možnost zanechat spropitné za to, že jste firmě ušetřili za práci pokladní. Situace se ale také mění. Minimálně očekávání v restauracích jsou jiná než třeba na přelomu tisíciletí.

Zanechat deset procent se už považuje za automatické, kde jsou ty časy, kdy stačilo útratu zaokrouhlit na nejbližší desetikorunu či stokorunu. Není to tak dávno, co ve Spojených státech bylo desetiprocentní spropitné vyjádřením vděku. Dnes se při zanechání méně než dvaceti procent i za objednávku jídla s sebou dočkáte vražedných pohledů.