Dalibor Martínek: Češi jsou posedlí důchody. Proč tolik lpíme na závislosti na státu
Marian Jurečka, který je nyní shodou okolností ministrem sociálních věcí, dostal na starost nevděčný úkol. Připravit něco jako reformu důchodového systému. Úkol, na kterém si již mnozí experti vylámali zuby. Fakta jsou totiž jasná. Důchodců bude neustále přibývat a není úplně jasné, kdo je bude živit.
Jurečka nyní prý „sedí“ na důchodové reformě. To je poněkud nadnesené tvrzení. Prostě dostal tento horký brambor z logiky své funkce na starost. Chtěl být ve vládě, to má za to. Jurečka jako protřelý matador politických klání dobře tuší, že úkol je „vazosrázný“. Proto nyní vypouští balónky ve smyslu, že padesátníci půjdou odpočívat v 66 letech, třicátníci v 68.
Dnešní padesátníci půjdou do důchodu v 66 letech. Čtyřicátníci budou mít nárok na důchod v 67 letech a lidé staří 34 let a méně půjdou do penze v 68 letech. Zjistila to Česká televize z materiálu ministerstva práce a sociálních věcí dohodnutého na koaliční radě minulý týden. Nyní je věk pro odchod do penze pro muže a bezdětné ženy 64 let.
Současní třicátníci mají jít do důchodu až v 68 letech
Politika
Veřejná odezva je značná, všechny tato čísla enormně zajímají. Vypadá to, jako bychom se všichni těšili, až konečně zestárneme a budeme krmit holuby.
Nechápu. Když mi bylo třicet, bylo mi skutečně jedno, jaký budu mít za třicet či čtyřicet let důchod. Stále se snažím přijít na to, proč Čechy tolik zajímá, jak se o ně postará stát ve stáří. Proč se nestará každý o svou budoucnost sám?
Ministr sociálních věcí připravuje „možné scénáře“. Už jejich veřejná prezentace vzbuzuje bouřlivé reakce. Cože? Jít do penze tak pozdě, když jsem celý život tvrdě pracoval/a? To je takový evergreen české debaty o důchodech. Státe, starej se. V tomto duchu se odvíjí i veřejné debata o budoucích penzích.
Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer si získal nálepku enfant terrible, ekonomického rebela. Nejdřív nám podle bulváru při kurzovém závazku „zdražil dovolenou“, nyní svými výroky působí jako neřízená střela veřejné debaty. Proslul názory ve smyslu, že Češi kňourají, ale skutečná krize neexistuje. Mnoho lidí, zejména těch bez nadprůměrných příjmů, svými slovy doslova vytáčí do běla.
Dalibor Martínek: Den na horách za sedm tisíc. A všude narváno. Deptá Česko obří inflace?
Názory
Mission impossible
Je otázkou, zda vůbec do konce této vlády vznikne průchozí návrh „penzijní reformy“. Slovo reforma je dobré mít v uvozovkách. Pokud by se Jurečkovi podařilo vybalancovat veškeré zájmy, a lze o tom s úspěchem pochybovat, byl by první za posledních třicet let. Téma penzí řešilo mnoho komisí a vlád. Všechny bez úspěchu.
Měli jsme tu první Bezděkovu důchodovou komisi v letech 2004 až 2005. Potom druhou Bezděkovu komisi v roce 2010. Potůčkovu komisi pro reformu penzí v letech 2014 až 2017 pod kuratelou socialistické ministryně Michaely Marksové. Následně komisi pro spravedlivé důchody vedenou Danuší Nerudovou (2019-2020), neúspěšnou kandidátkou na první prezidentku republiky. Dozor jí dělala další socialistka Jana Maláčová, o níž se nyní veřejně mluví pouze v souvislosti s jejím „úspěšným“ rozvodem.
Jediný, který do penzí „říznul“, byl Miroslav Kalousek se svým druhým, dobrovolným pilířem spoření. Možná si ho někdo ještě pamatuje. Bylo to tak nešikovně postavené a komunikované, že když nový „pilíř“ po pár letech sociální demokraté zařízli, nikdo se nebouřil.
Nyní štafetu marných snah o reformu penzí převzal Marian Jurečka (KDU-ČSL).
Klíčovým problémem, který brání jakékoliv reformě, je přístup vlastní všem reformátorům. Je to strach. Stále máme v mysli ukotvené nastavení, že je třeba zajistit našim seniorům důstojné stáří ze státních peněz. Což je při růstu počtu důchodců a zmenšování počtu pracujících čím dál méně řešitelné zadání.
Stát se stará, i o milionáře
Myšlenka, že by se měl každý na své staří snažit zajistit během aktivní části života, v Česku prostě nezapustila kořeny. Zcela mimo veřejnou debatu je proto otázka, proč by penzi dobře situovaným lidem měl platit stát. Takto se nikdo, komu je politický život milý, neodváží veřejně zeptat. Žijeme neustále ve společnosti, kde je důchod garantován státem. A je nedotknutelný. Ba naopak, neustále valorizovaný.
Jako kacířství jsou brány úvahy v duchu, proč by měli lidé, kteří se na stáří dokázali připravit, pobírat státní důchod. Odborářský šéf přes důchody Vít Samek na takovou myšlenku tvrdě reaguje, že není jiná cesta. I milionář podle něj má mít nárok na státní důchod, jinak by se celý princip solidarity zhroutil.
Přišel mejl ze školy. Děti pojedou na výlet, pošlete 700 korun. 250 za návštěvu jakési atrakce, 450 korun za dopravu. Čtyři sta padesát korun za dopravu? Za to by se dalo jet autobusem do Berlína! Snad nejedou do Berlína… Dále v dopise ze školy stálo, připravte si tisícovku na učebnice pro příští rok za jedno dítě. A za tři týdny je škola v přírodě, čtyři noci za pět tisíc korun.
Dalibor Martínek: Tahle země není pro děti. Je pro důchodce
Názory
Čím dál víc lidí se přitom dokáže na penzi zajistit sama. Bez ohledu na to, debaty o výši důchodů dokáží spolehlivě část národa rozdivočet do běla.
Češi měli víc než třicet let času řešit zajištění na své stáří. Máme tu různé produkty, penzijní připojištění, investice, takzvané americké hypotéky. Když máte nemovitost, můžete jí ručit a dostat půjčku. Proč tedy neustále vzhlížíme na stáří ke státu? A do nekonečna diskutujeme, kolik peněz v pětašedesáti dostaneme? Možná za to může strach. Strach o to, jak to s námi nakonec dopadne. Postarají se o nás děti, budeme mít co jíst? Žádná vládní koncepce toto nastavení mysli nepřekoná. Veškeré snahy o reformu jsou předem určeny k neúspěchu.
Všechny dosavadní penzijní komise v sobě maximálně našly sílu k hýbání s jednotlivými parametry. Věkem odchodu do důchodu, rychlostí valorizace. Jurečka dělá to samé. Chybí odvaha státu přenést odpovědnost na lidi.
