Dalibor Martínek: Dostupné bydlení? Stát za třicet let neudělal nic. Nájemník je v Česku pořád sprosté slovo
Je to bizarní situace. V nájemním bydlení v Česku žije asi 21 procent lidí, dva miliony obyvatel země. Přesto, že tito lidé živí majitele investičních bytů, jsou ve společnosti stále vnímáni jako jacísi lůzři, kteří si nedokázali vzít hypotéku a pořídit si vlastní bydlení.
V Senátu České republiky se tento týden vedla debata na téma nájemního bydlení. Účastnilo se jí mnoho důležitých lidí. Jako červená niť se jednotlivými příspěvky táhly věty ve smyslu, že nájemní bydlení má dobrou budoucnost, že je to plnohodnotný způsob bydlení. Jenže. On si to vlastně nikdo nemyslí.
Nájemníci jsou v Česku vnímáni jako jakési druhořadé, podezřelé osoby, které je potřeba nejen vyždímat z peněz, ale přitom je ještě neustále lustrovat a šikanovat.
Kdo se v Senátu nájemníků zastal byla Lenka Veselá, předsedkyně Sdružení nájemníků České republiky. Ta po dlouholetém šéfovy této organizace Milanu Tarabovi převzala vedení. Podle ní jsou například velkým tématem kauce. Pokud si nájemník má pořídit nájemní byt, musí na začátku splatit dvouměsíční kauci, zaplatit provizi realitnímu makléři a zaplatit první nájem. V české realitě to znamená pro nájemníka prvotní investici, která se klidně blíží k metě sta tisíc korun. Kauce ovšem vlastníci bytů nechtějí po ukončení smluvního vztahu vracet. Vnímají je jako vlastní peníze. A natož z nich ještě dorovnat úroky. Ze zákona na to však nájemníci mají právo.
Nejmenovaný miliardář mi nedávno řekl, že vlastnil v Brně hotel. Byznys nešel dobře. Barák předělal na byty. A nakonec ho prodal. Hotelnická branže je těžké řemeslo. Jako možnost pro investici ji nikdo moc nezmiňuje. Logicky, výnosy nejsou valné.
Dalibor Martínek: Těžký hotelový byznys. Češi se vrací k paštikám
Názory
Žádný rozvoj
A pozor. Nájemní bydlení je pořád vnímáno jako jakési startovací bydlení pro mladé. Byty v nových nájemních domech jsou o velikosti kolem třiceti metrů čtverečních. „Byty velikosti 1 plus KK nebo 2 plus KK tvoří asi osmdesát procent našeho portfolia,“ prohlásil Michal Němec z dceřiné společnosti České spořitelny Dostupné bydlení. K tomu dodal, že společnost dbá i na další vybavenost, například kočárkárny. No, ve třicetimetrovém bytě asi nebude bydlet rodina, která by kočárkárnu potřebovala. Ostatně, spořitelna se ve svém programu dostupného bydlení zaměřuje na takzvané potřebné profese, tedy řidiče tramvají, městské policisty nebo sestřičky z nemocnic. Takže, opět, žádný široký rozvoj nájemního bydlení v Česku.
Ale co když někdo chce žít v nájmu celý život? Prostě proto, že se tak rozhodl. Podle průzkumu developerské společnosti JRD chce ve vlastním bydlet 91 procent populace. Je spousta podobných průzkumů, které říkají více méně to stejné. Češi prostě chtějí vlastnit kousek hroudy. To by ovšem nemělo devalvovat nájemníky. Zvláště proto, že nájemníci skutečně živí investory do bydlení. Ti by si svých financiérů měli více vážit.
Taková slova však nezaznívají. Šéf Asociace nájemního bydlení Jakub Vysocký krásně mluvil o narovnání vztahů mezi nájemníky a vlastníky. Jeho asociace však tlačí na to, aby nájemník, který „dluží“ byť tisíci korunu, mohl být co nejrychleji z bytu vypakován. Nájemní smlouvy na rok, mini byty. To má být ta krásná budoucnost nájemního bydlení v Česku?
Je všeobecně známo, že bydlení je v Česku nejhůře dostupné ze všech zemí Evropy. Je to nelichotivá vizitka, především státní správy, legislativců, rozličných ředitelů a náměstků na ministerstvech. I ti byli přítomni v Senátu na diskusi o nájemním bydlení.
Takže, co nabízí stát? Místo, aby urychlil stavební výstavbu, nabízí dotace a všelijaké podpůrné finanční programy na výstavbu nájemních bytů pro obce i soukromé investory. Finančních „nástrojů“ je mnoho. Smutné je, že tyto „zdroje“ pocházejí z daní občanů, a jejich distribuci řídí ministerští úředníci.
Penta oznámila, že na pražském Smíchově začne stavět tři stovky malometrážních bytů. Takzvaných mikro apartmánů. Co je to za bydlení, si člověk ani nechce představovat. Je to asi nějakých dvacet metrů, čtyři krát pět, kde se na vás ze skříně vyvalí postel. Takzvaný spací kout.
Dalibor Martínek: Mikrobyty jsou realitou, smutnou budoucností bydlení
Názory
Stát lidi šikanuje
Jinými slovy, místo aby stát zjednodušil výstavbu, šikanuje lidi nutností vypisovat různé žádosti o podporu, kterou stát bere buď z Bruselu, nebo z daní občanů. Jestli někdo dotaci dostane nebo ne, posoudí zcela zbyteční úředníci. Zjistí, jestli obec nebo investor správně vyplnil formulář, jestli doložil všechny potřebné dokumenty, zda splnil požadavky na dotaci či státní pomoc. Je to ponižující a trapné. Ze strany státu. Tohle není podpora dostupného bydlení. To je úřední mašinerie, placená z daní daňových poplatníků.
Ředitel odboru strategických činností na ministerstvu pro sociální věci Benjamin Činčila, což je docela hezké jméno a zvláštní, ale asi důležitá funkce, na besedě dlouze vysvětloval, proč je nutné lustrovat žadatele o státní dávky, a že je potřeba je vést k tomu, aby si našli práci. Byla to řeč jak z bolševických padesátých let, kdy stát určoval lidem, co mají a nemají dělat. Přitom takový mladý, nadějný kádr.
Roman Matoušek z ministerstva pro místní rozvoj zase popisoval, jak na ministerstvu dělají vše pro to, aby bydlení v Česku bylo dostupné. Na to se dá říct jenom to, že na to měli vedoucí a ředitelé tři roky. Výsledek? Nula. Za rok volby, takže žádné řešení samozřejmě za stát nebude. „Ministerstvo nedělá pro dostupné nájemní vůbec nic,“ glosoval to Stanislav Křeček, matador, který třicet let působil jako šéf Sdružení nájemníků ČR. Při prezentacích kolegů z ministerstev o tom, jak moc se snaží, vyklidil v tichosti sál. Není se mu co divit.
