Dalibor Martínek: Jaký je český sen? Dobýt vesmír? Zachránit planetu? Ne. Být starý a bohatý
Důchody, to je prostě české téma. Jiné země, třeba v Africe, řeší populační explozi, lokální války, nedostatek zdravotní péče. Původní vegetace na Sumatře je téměř vypálená kvůli pěstování palem, palmový olej se dobře prodává. Tamní poddruh tygra je vyhuben.
V Česku máme penze. Když chce vláda sáhnout důchodcům na jejich oblíbenou valorizaci, a přidat jim místo sedmnácti set korun „jen“ sedm set měsíčně, je z toho málem revoluce. Poslankyně Alena Schillerová kvůli tomu chtěla zalehnout ve sněmovně do spacáku. Nakonec samozřejmě nikam nezalehla. Navíc si to trochu popletla, protože jak každý čtenář Maria Puza ví, že když se vede boj, zaléhá se na matrace, ne do spacáku.
Do trapně protahovaného příběhu českých penzí nyní mluví senátoři. Výboru senátorů se nelíbilo, že chce vláda růst penzí omezit v programu legislativní nouze. To je taková technikálie, které normální člověk snad ani nechce rozumět. V zásadě to znamená, že vládní většina trochu zaspala, tak chce protlačit svou vůli silou. Ale ne tak úplně podle litery zákona. Teď se kolem toho tančí tanečky, jestli je to podle českého práva únosné či není.
Jak to dopadne? Důchodci dostanou méně. Jaksi v této změti právních a politických tahanic zaniká fakt, že důchodci dostanou od června opět víc peněz. To je však nyní úplně mimo debatu. Samo snížení přídavku se stalo záminkou politické války, ve které už se hraje o každý centimetr politického či právního výkladu. Babiš a Schillerová chtěli zalézt do spacáku. Odboráři, kdyby nebyli tak líní, by možná stavěli barikády. Senátu se zase nelíbí právní klička s legislativní nouzí. Celkově je z pomalejšího přidávání důchodcům velký tyátr.
Jak výrazně se vládnutí Andreje Babiše podepsalo na České republice, posoudí až historie. Totéž ostatně platí i pro současný kabinet Petra Fialy. Jednu věc lze ale soudit již nyní. A to jsou dojmy běžných lidí. A tady je jeden obří rozdíl, který nyní se změnou valorizačního vzorce opět nabyl obřích rozměrů. Zatímco za Babiše nebylo sice líp, většina lidí se přesto cítila jako vítězi. To Fialův kabinet za sebou nechává jen poražené. 
Stanislav Šulc: Proč Fialova vláda za sebou nechává jen poražené?
Názory
Penze. To je naše
Ministr sociálních věcí Marian Jurečka dokonce ze zoufalství prohlásil, a je to na něj hodně silný výrok, že důchodci mají inflaci lépe pokrytou penzemi než matky samoživitelky státními dávkami. To by si před pár lety nedovolil říct, byl-li by mu politický život milý, žádný ministr. Je zřejmé, že se státními penězi je skutečně potíž.
Penze jsou výhradní české téma. Na důchody jde asi třetina všech odvodů, které stát každý rok vybere od pracujících. Za letošní rok to bude přes šest set miliard korun. Levicovým stranám a odborům je to pořád málo. Možná by chtěly, aby zaměstnanci posílali veškerý výdělek penzistům.
Je to paradoxní. Tak dvě generace zpátky bylo v našich zemích zažité, že penzisté se podílejí na chodu své rodiny. Pomohou s hlídáním dětí, naučí je něco ze své moudrosti. Na oplátku se o ně děti postarají. Nyní je zažité, že důchodci jedou dvakrát ročně k moři, všude mají slevy, a o své potomky, pokud nějaké mají, se příliš nezajímají. Čest výjimkám. Ekonomové rádi říkali, že jedním ze způsobů zajištění se na stará kolena je mít děti. Které vám potom pomohou. Nyní máme místo dětí valorizaci penzí.
Důchodci se podle všeho v červnu nakonec dočkají citelně nižší valorizace, než na jakou by měli nárok, pokud by vláda v únoru nepřišla s novým ad hoc způsobem jejího výpočtu, který v sobotu posvětila také Poslanecká sněmovna, po několika dnech razantních opozičních obstrukcí.
Vládní počty: stát ušetří 20 miliard, ale průměrný důchodce jen letos přijde o 7100 korun
Názory
Jenže peníze docházejí. Penzistů přibývá, důchody, prý spravedlivé, rostou. Každá vláda, která by nebyla slepá, vidí narůstající problém. Ta současná si dovolila do penzí rýpnout. Asi to ustojí, má sto osmičku, ale marketingově tahá za kratší konec. Příznivců penzí je v Česku zkrátka příliš.
A teď pohled z jiné strany. Máme tu i vizionáře. Popravdě, není nijak složité stát se takovým vizionářem. Tito věštci říkají, že na penze brzy nebudou peníze. A že se blíží doba takzvaných rovných penzí. Tedy jednotné státní dávky pro staré, která jim zajistí jakýs takýs život. A která nepoloží státní finance. V procentech, pokud to někoho zajímá, by tato dávka byla nižší, než tvoří současné průměrné důchody.
Ano, je to pobuřující myšlenka. O ni nyní v českém parlamentu nejde. Teď jde jen o to, jakým způsobem vláda protlačí snížení veřejných výdajů o nějakých patnáct miliard korun ročně. Za málo let, až schodek veřejných financí opět o kousek poskočí, se takzvaný rovný důchod stane tématem. A zase uvidíme politické tanečky, obstrukce, spacáky. Protože penze, to je naše.
Vedl dvě důchodové komise, tu první v letech 2004 až 2005. Pro Vladimíra Bezděka je to dávnověk, v současnosti je předsedou představenstva investičního fondu Avant, jednoho z největších fondů pro kvalifikované investory na českém trhu. Jeho doménou jsou nyní investice do nemovitostí. Téma penzí se však táhne jeho profesní kariérou. Je členem poradního týmu nastupujícího prezidenta Petra Pavla. Podepíše Pavel nižší zvýšení důchodů, o kterém se už dva dny baví poslanci? Bezděk k tomu jistě řekne své. A co bude s českým penzijním systémem? „Vše směřuje k jedné státní důchodové dávce,“ říká trochu věštecky.
Vladimír Bezděk: Vše směřuje k rovnému důchodu. Každý penzista dostane stejně peněz
Leaders
Bývalý guvernér České národní banky Jiří Rusnok souhlasí s Vladimírem Bezděkem, že éra rovných důchodů je nevyhnutelná. Kvůli stárnutí populace se důchody vrátí k primárnímu účelu – tím je zabránit tomu, aby se stáří automaticky rovnalo chudobě, míní exguvernér ČNB. 
Jiří Rusnok: Princip zásluhovosti bude z důchodů nevyhnutelně mizet
Leaders
Marian Jurečka, který je nyní shodou okolností ministrem sociálních věcí, dostal na starost nevděčný úkol. Připravit něco jako reformu důchodového systému. Úkol, na kterém si již mnozí experti vylámali zuby. Fakta jsou totiž jasná. Důchodců bude neustále přibývat a není úplně jasné, kdo je bude živit.
Dalibor Martínek: Češi jsou posedlí důchody. Proč tolik lpíme na závislosti na státu
Názory
