Dalibor Martínek: Dinosauři minulých ér. Co vlastně národu poskytují Národní muzeum nebo zoologické zahrady?
Emil Holub, nejvýznačnější český cestovatel, byl tak trochu asociál posedlý myšlenkou zapsat se do historie. Původně chtěl studovat přírodní vědy, ale jeho otec mu přikázal, jak bylo v devatenáctém století běžné, aby vystudoval něco „pořádného“. Otec František byl lékař, takže syn musel jít jeho cestou.
Emil, narozený v roce 1847, tedy vystudoval medicínu. Doma se však cítil stísněně. V pětadvaceti letech se vydal na dobrodružnou cestu parníkem z anglického Southamptonu do Jižní Afriky. Naprosto nepřipravený, v hlavě jakési plány, pár peněz, žádné zkušenosti. Cesta parníkem trvala dva měsíce, bylo mu špatně, ale dal to.
V Jižní Africe neměl tento dobrodruh devatenáctého století žádné zázemí. Nemaje peněz, začal uplatňovat čerstvý titul lékaře. Našel si klientelu mezi evropskými dámami, následně léčil hledače diamantů v jednom z jejich kempů. Když si něco vydělal, vypravil se na bláznivou cestu do nitra Afriky. Takto vznikl největší český objevitel. Pořídil si obří vůz tažený mnoha voly, malou skupinu a černošské sluhy, a vydal se objevovat svět.
Ropa je hnusná, smradlavá tekoucí kaše, která vznikla v minulosti ze zemřelých zvířat a rostlin. Z nechutného mixu chcíplin. Tmavě hnědá, vazkavá, nic krásného.
Dalibor Martínek: Bláznivá závislost na ropě. Naše civilizace stojí na chcíplinách minulých věků
Názory
V Rakousku-Uhersku měl Holub spřízněnou duši, vlastence Vojtěcha Náprstka, který podporoval jeho dobrodružství. České obrození bylo v plném proudu a každý „unikátní“ objev českého vlastence se cenil. Holub posílal z Afriky desítky dřevěných beden plných „objevů“, z dnešního pohledu spíše nesmyslů. Kůže afrických zvířat, rohy a parohy, vlastnoručně malované obrázky, kousky skal s namalovanými domorodými motivy, které odštípnul.
Bylo to velké dobrodružství, členové výpravy čelili malárii a oštěpům domorodců. Ne všichni se vrátili do Evropy. Ano, někteří tam zemřeli. Holub se vrátil, a poté jezdil s přednáškami o Africe po celé Evropě. Holub měl energii a vizi, a posunul svět kupředu. Ukázal Evropanům tajemnou Afriku. A Afričanům poněkud naduté Evropany. Bojovní Mušukulumbové by ho zabili, kdyby neutekl.
Dnes stojí letenka do Keni 13 tisíc korun. Může tam letět každý, koho Afrika zajímá. Před sto padesáti lety byla cesta do Afriky mise, při které šlo o život. To už je pryč.
Podobný vlastenecký příběh představují zoologické zahrady. Na počátku stála myšlenka, že přivezeme Evropanům, Čechům, cizokrajná zvířata, aby je obdivovali, poučili se. Zavřeme zvířata do klecí, aby neutekla, a budeme je krmit. Podobně atraktivní byly v devatenáctém století cirkusy, kde lidé navíc zvířata drezírovali.
Letos jsme doma topili až do května. Byla kosa. Topím plynem, ruským. Jiný nemáme. V jiné roky vypínám topení začátkem dubna. Faktura za plyn byla letos výživná. I nárůst záloh. Inflace se na mě již podepisuje. Asi na každém z nás. Máme před sebou těžké měsíce.
Dalibor Martínek: Evropa si zničí autoprůmysl kvůli nesmyslnému boji za klima
Názory
Národní muzeum stojí na nejlukrativnějším místě v Praze, vlastně v celém Česku. Na vrcholku Václavského náměstí, nad koněm. Obří dům se zlacenými věžičkami, aktuálně draze rekonstruovaný. Barák za miliardy korun, nyní atrakce pro turisty. Mimochodem, stavět na střechách zlaté věžičky byl další pupen posilování národního sebevědomí.
Je to hezký dům. Ale co obsahuje? Sbírku kamení, vycpaniny zvířat z dob Emila Holuba a dalšího buditele Vojty Náprstka. A jistě, ještě kostru samičky plejtváka myšoka dlouhou dvacet dva metrů, kterou čeští národovci v čele s Antonínem Fričem koupili od norských rybářů v roce 1888, a to po rychle vyhlášené a dokončené sbírce za 2500 zlatých.
Muzeum si dalo do vínku, že je pamětí národa. A proto je důležitou institucí. Jeho dlouholetý šéf Michal Lukeš se rád tváří jako člen české smetánky, chodí za Zemanem na Hrad a na samé důležité akce s důležitými lidmi. Ale co vlastně reprezentuje? V první řadě obří moloch, který za oněch téměř dvě stě let obrovsky narostl. A nikdo si nedovolí se ho dotknout.
Tak to mají média ráda. Plameny šlehají po celém lese, všude strašně kouře, zmatek. Hrdinové s přilbami na hlavě si unaveně otírají zpocené tváře. Výjevy jak z katastrofického filmu. Vlastně to byl takový katastrofický seriál. Každý den se mohli diváci pokochat v televizi dramatickými záběry zkázy lesa, dojímat se hrdinstvím hasičů.
Dalibor Martínek: V Hřensku shořel kus lesa a hasiči jsou opět za hrdiny. Ve skutečnosti se ale nic zvláštního nestalo
Názory
Stejně tak zoologické zahrady. Petr Fejk, bývalý dlouholetý šéf pražské zoo si uvědomil, že modernímu člověku už nestačí dívat se na zvířata v kleci. Začal budovat moderní pavilony s myšlenkou, aby to co nejvíce připomínalo přirozené prostředí. A aby se tam zvířátkům co nejvíce líbilo. Tento přístup mimoděk jasně ukazuje, že lidé jaksi začali chápat, že držet zvířata v kleci je trošku mimo čas.
Za loňský rok získalo muzeum jako příspěvková organizace státu od ministerstva kultury téměř půl miliardy korun. Mzdové náklady jsou přes dvě stě milionů korun. Patrně se tam za tyto peníze děje jakási vědecká činnost. Celkové náklady na provoz jsou tři čtvrtě miliardy korun ročně. Pražská zoologická má roční náklady přes čtyři sta milionů korun, většinu platí magistrát. Opět zcela mimochodem, klíčovou osobou, která na zoo v poslední době dohlížela, byl jakýsi inženýr Petr Hlubuček, momentálně ve vazbě, ve výroční zprávě z loňského roku na čestném místě hned za primátorem Zdeňkem Hřibem.
Rodiče s dětmi každý víkend přemýšlejí, kam děti vezmou, aby jim ukázali něco nového. Za drahé vstupné potom mohou dítka spatřit něco v myšlenkovém konceptu devatenáctého století. Sbírku kamení, vycpaniny, zvířata v klecích. Pardon, nyní již v moderních výbězích. Asi nás to ještě baví, pražská zoo patří mezi top nejnavštěvovanějších tuzemských atrakcí.
Myšlenkově je to však zcela mimo čas, uvízli jsme v konceptu devatenáctého století.
