Dalibor Martínek: Přišly nové zálohy. Půjde se do ulic, nebo lidé zatnou zuby?
Uběhl jeden rok a plyn zdražil čtyřikrát, elektřina třikrát. Už to docela leze do rodinného rozpočtu. A asi ještě není konec. Nejdříve přišly nové a vyšší zálohy za plyn a elektřinu v březnu. Bylo to dvojnásobné navýšení. Člověk si říkal, že to nějak snese. Že je to naše daň za ruskou agresi. Zatneme zuby a utáhneme si opasky.
Nyní se zálohy za energie opět navyšují. Do schránky přišly nové složenky. V bytě plyn o tisíc měsíčně, elektřina o pět set. Začíná to být masakr, už to nejsou jenom titulky v novinách.
Co s tím? Máme vyjít na náměstí a demonstrovat proti vládě? Nebo se v tichosti uskrovnit, stáhnout na kotli teplotu a držet? Dokud to půjde. Finančně. Slavný kritický energetický podzim se blíží.
Dalibor Martínek: Jsem snad jediný, koho zajímá, jestli bude v zimě plyn?
Názory
Někteří si ještě užili dovolenou v Chorvatsku, někdo již raději zůstal doma. Před zdražováním se však nikdo neschová. Ani vláda této země. Takzvaně pravicová, která nejdříve jela notu, že po Babišovi udělá pořádek. Snažila se tvářit, že si lidé musejí nějak pomoci sami. Že vláda musí být rozpočtově zodpovědná, a že jsou i důležitější témata. Jako třeba válka na Ukrajině.
Za chvilku bude muset být s tímto přístupem konec. A vláda bude muset začít konat. Zatím se k tomu nemá. Účty za energie již naskočily čtyřnásobně, ministr průmyslu Síkela svůj vynález, levný tarif, stále nedal dohromady. Mluví o něm, lidé mezitím platí.
Máme tu dvě mediální vystoupení vlády na téma drahé energie krátce po sobě. Nejdříve ministerstvo průmyslu oznámilo, že až bude docházet plyn, nechá ho stát průmyslovým podnikům. A vypne ho domácnostem. Že prý lidé, aby mohli chodit do práce, musejí mít kam chodit. Jinými slovy, fabriky nezavřeme, doma budete mít zimu.
Dalibor Martínek: Začněme plést svetry. Už i premiér Fiala tuší, že levný tarif bude fiasko
Názory
Otázky, které zůstávají bez odpovědí
Máme tady několik pohledů na věc.
Někteří konzervativní ekonomové, z nichž pár sedí na důležitých postech a rozhodují o dění, tvrdí, že mezi lidmi je stále dost peněz, a že když jim je inflace sežere, tak to ekonomice státu vlastně prospěje. A na nějaké plošné dávky pro rodiny s dětmi, jak vymyslel tým kolem Mariana Jurečky, by nedali ani korunu. Prý, ať si lidé zažijí nouzi, což jim pomůže tím způsobem, že změní své dosud rozmařilé spotřebitelské chování.
Je tu opačný názorový proud. Dá se zosobnit šéfem odborů Josefem Středulou. A sice: Lidé za zdražování nemohou, tak nechť ať jim stát, nebo dokonce soukromé firmy, nebo někdo jiný, prostě někdo, vyšší náklady na život kompenzuje. Ať jim čert vem kdo prostě přidá peníze. Že na to mají „nárok“. Nebo právo. Z takové argumentace by se účastníci první názorové skupiny picli.
Názorová směsice je pestřejší. Máme tu i všelijaká lobbistická uskupení, která by chtěla tu vyšší penze, vyšší podporu pro hasiče, víc peněz pro policisty, pro obce, pro kraje, neziskovky, sportovce, pro pošťáky, doktory, učitele, pro nevím už koho jmenovat. Je jich fakt hodně. Skupin, které natahují ruku, aby jim jejich činnost zaplatil někdo ze své kapsy.
Zrodila se nároková společnost
Před vládou roste obří problém. Možná ne tak velký kvůli rostoucím účtům za energie. Ale proto, že vládnoucí garnitura nedokáže definovat a veřejně srozumitelně komunikovat priority. Nedokáže přesvědčit lidi, že to, co dělá, má smysl a cíl. Lehce z toho vzniká dojem, že vláda vlastně neví, jaký je smysl její existence. Proto nám ve veřejném prostoru roste ta obří porce nervozity, ale i nároků, kterou živil nejenom předchozí premiér Babiš i předchozí vlády.
Mám nárok. Z této myšlenky se stává národní charakter. A politici s tím neumějí nebo nechtějí bojovat. Chtějí vyhrát další volby. Na vládě nyní je, aby začala argumentovat. V tom premiér Fiala a spol. fatálně selhávají. Je už zdražování energií neúnosné? Má s tím stát pomoci? A komu? Otázky, na které pořád neznáme odpovědi.
