Dalibor Martínek: Proč si v Česku pořád musíme připadat jako kavky, které někdo oškubává
Opakuje se to jako přes kopírák. Vyrazíte si o víkendu na výlet. Dorazíte do pěkného místa. Je tam hrad, tajemná soutěska, nějaký potok nebo něco podobného. Prostě abyste se po týdnu v kanceláři trochu odreagovali. Nebo dali dětem nový program. Všechno je celkem fajn, ale potom na výletě dorazíte do nejbližší restaurace, vlastně jediné v tom místě, a chcete utratit pár korun, které jste si v kanceláři vydělali.
Co očekáváte? Asi to nemusí být nějaká nóbl kuchyně. Stačí smažák, nebo knedlíky plněné uzeným. Nebo teď na podzim kachna s knedlíkem. Dobrá domácí polívka, kulajda, vývar. Prostě něco obyčejného. K tomu úsměv servírky, takový ten hezký servis, který je v Česku pořád vzácností.
Je celkem jasné, jaká mají Češi kolem víkendových výletů očekávání. Vědí, že je to bude stát peníze. Za oběd pro dva šest nebo osm set korun. Lidé za to ovšem čekají servis na jisté úrovni. Jelikož jako Češi rádi jezdíme na hory do Rakouska, umíme si představit, jak kvalita jídla a servis mají vypadat. Jezdí čeští hospodští a hoteliéři do Rakouska? Vypadá to, že ne. Měli by.
Poslanecká sněmovna schválila takzvanou důchodovou reformu, jejíž podstatou je pomalejší růst důchodů a prodlužování věku odchodu do penze. Slovo „takzvaná“ je v tomto článku použito zcela záměrně. Nejde totiž o žádnou reformu. To, co vládní většina nyní schválila, jsou úpravy parametrů současného důchodového systému.
Dalibor Martínek: Penzijní reforma? Přestaňme se zabývat důchodci. A řešme důležité věci
Názory
Proč se host cítí lépe v Rakousku?
Už nejsme v osmdesátých letech, takže by servis mohl být kultivovaný. Je nejasné, proč tato očekávání nebývají v turistických místech naplněna. Nechápou místní, po čem Pražáci touží? A na čem by, pokud by se víc snažili, mohli vydělat majlant? Ono je to jednoduché. Lidé z města, a tady je to tajemství, rádi utratí na vsi nebo na horách spoustu peněz. Podpoří ekonomický růst země, zvětší bohatství místních, kteří se někdy až diví, za kolik jsou Pražáci ochotni koupit „domácí limonádu.“
Ale. Chce to trochu víc se snažit. Možná to vypadá, že ty peníze padají z nebe. Není to tak. Když nebude dobrý servis, příště lidé nepřijdou. Jde i o takový detail, jestli se člověk, který vám podává talíř, „ksichtí“, nebo se usmívá. To je ta služba, za kterou jsou lidé ochotní platit. Jídlo si každý může uvařit doma, o tom to není. Lidé dobře vědí, že sekaná s bramborovou kaší nestojí 250 korun, ale padesát. Těch dvě stě korun navíc je za onen servis. A ten podle toho má vypadat. V Česku pořád nevypadá. Sekaná je drahá, a klient nemá pocit, že byl dobře obsloužen.
Hlavně dobře oškubat ty Pražáky
Je tu disbalanc, který je umocněn představou mnoha obcí, kam přijíždějí turisté, že je potřeba je „zkásnout“ už na parkovišti. Na plácku, kde dřív rostly kopřivy, si obecní rada vymyslí poplatek za parkování. Třeba v Okoři u Prahy nezaparkujete nikde jinde než na parkovišti, abyste místním nestáli před barákem. A na parkoviště se dostanete jedině, když naházíte do automatu padesát korun v drobných. Kdo nemá drobné, ať jede jinam. Ale nejde o Okoř, je to všude, český zlozvyk.
V Senátu se před pár dny konala konference o nájemním bydlení v Česku. V nájmu žijí dva miliony Čechů. A s nedostupností vlastnického bydlení toto číslo postupně roste. Nájemní bydlení je mezi investory vnímáno jako budoucnost bydlení v Česku. Což je trochu paradoxní, protože například podle posledního průzkumu developerské společnosti JRD by 91 procent obyvatel Česka chtělo žít ve vlastním. Ale bohužel, nedosáhnou na něj.
Dalibor Martínek: Temná budoucnost nájemního bydlení. Vlastníci ženou nájemce jako psy
Názory
Jde jistě o hezký příspěvek do obecních kas, místní si mnou ruce. Ale, a to je klíčové, je to nepřátelské. OK, prodávejte sekanou za 250 korun, potřeba vydělat si na živobytí je pochopitelná. Ale, nechte lidem peníze v kapse, aby je mohli utratit v hospodě.
Česko se musí ještě hodně učit, aby bylo vnímáno jako turisticky přívětivá země. Aby lidé měli pocit, že byli dobře obslouženi. Aby si nemysleli, že jsou pouhé kavky, které slouží jen k tomu, aby byly oškubány. Takový pocit v Česku bohužel pořád může převažovat.
V Rakousku za restaurační a hotelové služby zaplatíte víc než v Česku. Ale máte dobrý pocit, že s vámi bylo nakládáno jako s váženými klienty. Ne jako s někým, kdo přijel, zaplatil, a zmizel. V tom je ten trik. Je v zásadě jedno, kolik stojí jídlo v hospodě. Jde o to, jaký z toho má klient prožitek. Aby měl dobrý pocit. Jde o emoci. Do hospod se nechodíme nasytit. Jdeme tam pro hezký zážitek. Je jedno, jestli polívka stojí padesát nebo devadesát korun. Proč to v Česku pořád nikdo nechápe?
