Dalibor Martínek: Zlatý podzim hypoték. Lidé si půjčují jako šílení
Podle posledních dat bankovní asociace poskytly banky a stavební spořitelny v říjnu hypoteční úvěry za víc než 26 miliard korun. Bankéři si číslo pochvalují. Nejsou to ani dva roky, kdy vedli boj o deset miliard měsíčně. Mluvilo se o krizi na trhu s půjčkami na bydlení.
Krize v půjčování je evidentně pryč. A je to tak trochu kupodivu. Protože ekonomika neroste. Její růst statistici nyní počítají v desetinách procenta. Hrubý domácí produkt Česka vzrostl podle statistického úřadu za třetí čtvrtletí o chabých 0,3 procenta. Popravdě, takové číslo vlastně není žádný růst.
Je to zvláštní situace. Ekonomika neroste, ale lidé mají přesto chuť utrácet. Znovu se pustili do nákupu nemovitostí na hypotéku. Evidentně si věří, že budou mít na splátky. Nemovitosti díky tomu mohou dál zdražovat, nyní přes 155 tisíc korun za metr v Praze v průměru.
K optimismu Čechů, co se utrácení za bydlení týká, jednoznačně přispívá, že ČNB snížila základní sazby na čtyři procenta. Za rok je to pokles ze sedmi na čtyři. Asi to funguje jako nějaká psychologická přehrada. Jako kdyby prasknul Orlík. Voda se začne valit. Lidé se zadlužují bez ohledu na fakt, že česká ekonomika hledá svou novou cestu, a že německá ekonomika, na které jsme závislí - je to největší exportní trh, a také, velká část českých exportérů je vlastněna německým kapitálem - tápe.
Komunisté dovedli zemi do hluboké krize bydlení, kdy se na byty vytvářely pořadníky, institucionalizovala se protekce a korupce a melouchaření, píše v reakci na komentář Dalibora Martínka ekonom a bývalý politik Roman Češka. 
Polemika: Komunista neuměl dobře nic, ani stavět byty, píše Roman Češka
Názory
Nemovitosti jako poslední šance
Místo aby si Češi dávali pozor, vyčkávali, kam své úspory vloží v době, která opět nemusí být snadná, působí to, jako by nastala nějaká poslední šance utratit, co ještě utratit jde. Nemovitosti jsou onou poslední šancí.
Protože kdo čte mezi řádky, vidí, že německé ekonomice se nebude dařit ani příští rok. Možná Němci neustáli příliš rychlý odklon od levné ruské energie, od plynu. A ještě k tomu si vypnuli jádro. Přestože ekonomové se přiklánějí k myšlence, že české ekonomice se bude příští rok dařit lépe, investice do nemovitostí se jeví jako dobrá pojistka pro situaci, kdyby se tak nestalo. S Němci bude ještě legrace.
Jak se zdá, Češi mají na tyto investice naspořeno. V době covidu a vysoké inflace neutráceli, nyní eviduje ČNB finanční zásoby Čechů nad úrovní tří bilionů korun. Peníze v domácnostech prostě jsou. A nižší úroky vybudily horečku v nákupu nemovitostí. Které jsou, mimochodem, pořád dosti předražené.
Opakuje se to jako přes kopírák. Vyrazíte si o víkendu na výlet. Dorazíte do pěkného místa. Je tam hrad, tajemná soutěska, nějaký potok nebo něco podobného. Prostě abyste se po týdnu v kanceláři trochu odreagovali. Nebo dali dětem nový program. Všechno je celkem fajn, ale potom na výletě dorazíte do nejbližší restaurace, vlastně jediné v tom místě, a chcete utratit pár korun, které jste si v kanceláři vydělali.
Dalibor Martínek: Proč si v Česku pořád musíme připadat jako kavky, které někdo oškubává
Názory
A co je pozoruhodné, také „nízké“ úroky půjček jsou vyšší, než by mohly být. Čechům to evidentně nevadí. Banky berou na mezibankovním trhu v současnosti pětileté půjčky, z kterých financují hypotéky, za 3,6 procenta. Klientům ale nabízejí 4,9 procenta. Jejich výnosová marže je vyšší, než bylo zvykem. Proč se to děje? Má to dva důvody.
Za prvé využívají oživlého zájmu Čechů o hypotéky. Který je dán jakousi psychologií. Lidé čtou v médiích o tom, jak sazby klesají a jak jsou výhodné, jak nemá smysl čekat s půjčkou. A běží si půjčit, aby něco nepromeškali, aby „dobře“ zainvestovali. Proč by tedy banky snižovaly sazby, když lidem vůbec nevadí ty současné?
A druhým důvodem, proč jsou hypotéky pořád relativně drahé, je, že mnoho klientů při snížení základních úrokových sazeb naběhne do své banky a žádá snížení splátek. Vyhrožuje odchodem k jiné bance. To je takový český zlozvyk. Ono je to vlastně normální tržní chování, ale banky to strašně štve. Připraví si nějaký byznysplán, a po roce jim ho klienti začnou bombardovat. Co s tím? Banky se „sichrují“ právě pomalejším poklesem sazeb. A také zkracováním fixací. Dřív bylo nejobvyklejších pět nebo sedm let, teď, jak sazby klesají, je to rok nebo maximálně tři. Což je pro klienta dražší při splátkách. Banky prostě nenávidí, když k nim někdo neustále leze s výhrůžkou, že končí a jde jinam za levnějším.
Strategie vychází, v současnosti už zase mají zlaté období.
