David Ondráčka: Duševní zdraví dětí a kolaps dětské psychiatrie
Poslední průzkumy ukazují, že nám v Česku obrovsky narostl problém s duševním zdravím dětí a dospívajících. V řadě krajů má vážné psychické problémy více než pětina dětí a nedostávají dostatečnou pomoc a péči.
Mnohé děti nemají motivaci cokoli dělat, radovat se, hrát si. Naopak trpí úzkostmi, depresemi, ztrátou smyslu a z toho zoufale hledají cestu ven přes sebepoškozování nebo dokonce mnohé uvažují až o sebevraždě (a 35 mladých lidí do 19 let v Česku ročně sebevraždu spáchá). Ta čísla jsou naprosto šílená, alarmující, mělo by být velkou společenskou prioritou tohle změnit. Člověk si to představí u dětí vlastních nebo které zná z okolí a chtěl by, aby se takové věci nestávaly, abychom tomu uměli předcházet.
A zároveň vidíme téměř kolaps dětské psychiatrie. Péče o duševní zdraví dětí se dostala do hluboké alarmující krize, v některých regionech (a bohužel těch nejpotřebnějších) je téměř nedostupná, nebo se na vyšetření čeká více než půl roku. Česku chybí asi polovina potřebného počtu psychiatrů pro děti a dorost a zároveň adiktologů.
Květnové peklo přijímaček na střední škole v Praze a dalších velkých městech se může opakovat. Včera sice zprávami proběhly informace, že už to politici vyřešili. Jenže to není pravda. A bohužel úplně reálně hrozí, že rodiče i děti narazí do přijímačkové zdi zase. A bude je čekat podobné martýrium s rizikem, že se dostanou jen na takové školy, na které nechtějí.
David Ondráčka: Přijímačková zeď se může opakovat, nic zatím vyřešeno není
Názory
Občas někde proběhne rozhovor s některým z psychiatrů, ten popíše smutnou realitu a varuje před důsledky, ale obvykle to rychle zapadne a jedeme dál. Je to typický příklad nadresortního problému, který vyžaduje, aby systematicky spolupracovala ministerstva zdravotnictví, školství, sociálních věcí, zřizovatelé škol, a bylo na to určeno dost peněz. Premiér by měl tyto ministry svolat, jasně zadat úkoly, termíny. Pak by bylo možné situaci postupně měnit.
Mnohé děti nechápou, proč mají žít, nevidí smysl života
Nárůst potíží mnoha dětí ale není novinka, trvá to už dlouhé roky. Psychickou zátěž ještě více znásobily věci jako pandemie covidu a s ní související lockdowny, izolace, ztráta kontaktů a samozřejmě taky valící se zprávy ze světa, války, zločin, krize - to zkrátka nepomáhá ke zlepšení duševního zdraví u žádného člověka.
Polovina prvních příznaků duševních onemocnění se projeví již před 14. rokem věku. Počet dětí hospitalizovaných kvůli sebepoškozování se zvýšil o čtvrtinu. A 26 procent dívek a 10 procent chlapců uvádí, že se někdy ve svém životě poškozovali. Česko patří v OECD mezi pět zemí s nejnižším podílem žáků, kteří vnímají jasný smysl svého života. Čili děti nechápou, proč mají žít. To je hrůza.
Samozřejmě, že to má i příčiny sociální. Odborníci popisují, že děti a studenti pociťují problémy související se samotou, vyloučením, ztrátou sociálních kontaktů. Chudoba a sociální nejistoty mají také zásadní vliv na rodinné zázemí. Je prokázané, že rodiny, které se potýkají se sociálními problémy, musejí se častěji stěhovat, žijí v nejistotě nebo nemají dostatek prostředků, trpí nadměrným stresem. Ten se projevuje právě na dětech. Ti, kteří vyrůstají v rodinách zatížených strachem o finanční zajištění, se hůře soustředí a mají častěji problémy ve škole. Školy obvykle nemají dostatek odborníků na psychické zdraví dětí. A tak se ani těm, kteří si své problémy uvědomují a chtějí je řešit, se nemusí dostat adekvátní pomoci.
Česko bylo dlouho specifické svou relativní sociální soudržností a poměrně malými rozdíly mezi regiony. To jsme ale za posledních 35 let bohužel nedokázali udržet a je to jedna z velkých chyb polistopadové transformace. Rozdíly dramaticky narostly a dále se prohlubují. Podle mě je zásadní politické, ekonomické a sociální téma, jak nakopnout zaostávající regiony, jak tam chytře investovat a strategicky rozdílné tempo vyrovnávat. Jak prostě udělat naše příhraniční regiony a Sudety Great Again.
David Ondráčka: Make Sudety Great Again
Názory
Malé kapacity péče
Péče o duševní zdraví dětí se dostala do hluboké krize, kapacity chybí, a chybí také adiktologové pro nezletilé závislé. Hodně z nich má problém s alkoholem či jinými návykovými látkami čímž jsou vážně ohroženi pro období dospělosti. Dlouhodobě situaci ovlivňovalo nedostatečné financování a ohodnocení práce dětského psychiatra, kdy hodnota bodu nereflektovala náročnost dětské psychiatrie a dělat dospělou psychiatrii bylo výhodnější než se věnovat té dětské psychiatrii.
Jak popisuje Marie Salomonová, ředitelka organizace Nevypusť duši, „v současnosti je dítě přijato k psychiatrické péči na lůžko ne ve chvíli, kdy má myšlenky na sebevraždu nebo došlo k nějakému nepovedenému pokusu, ale až ve chvíli, kdy byl ten pokus opravdu závažný a došlo k ohrožení života. Jinak se děti často dostávají například na běžná pediatrická lůžka, kde se jim adekvátní péče včas nedostává.“
Tato organizace usiluje o destigmatizaci duševních onemocnění, šíří praktické a ověřené informace, přináší prevenci v péči o psychiku do škol a ukazuje i široké veřejnosti, jak o své duševní zdraví pečovat a kde lze vyhledat včas odbornou pomoc. Zmenšit zátěž by mohly nově vznikající specializované skupiny, které mají zaručit, že pedopsychiatři se budou věnovat jen vysoce specializované práci a další specialisté budou řešit jiné aspekty.
Říká se, že volby jsou esencí demokracie, její oslavou. Ale platí to ještě dnes? Neutěšujeme se tímto klišé o svátku demokracie? Jak to naše demokratické volební divadlo provozujeme? Kde je nějaké skutečné skládání účtů a odpovědností za chyby a minulé kroky? Nepíšu filipiku proti volbám, právě naopak. Jen chci ukázat pár aspektů hry, kterou sledujeme ve všech demokratických zemích, v každých významnějších volbách.
David Ondráčka: Volby se dnes stávají spíš ostudou demokracie než její oslavou
Názory
Wellbeing na školách
Mnozí se usmívají konceptům jako je wellbeing, ale tady vidíme smutné důsledky jeho nedostatku. Je to vlastně stav, ve kterém děti mohou rozvíjet svůj potenciál ve všech směrech, mají k tomu podporu, sociální podmínky, jsou spokojené a mají hezké dětství. Wellbeing a duševní zdraví by měly být brány vážně při přijímání veřejných politik a strategických koncepcí, ze kterých se pak odvozují finanční alokace státu.
Na některých školách si uvědomují situaci a začínají prosazovat princip „nejdříve dítě, až potom žák“. Pokud se děti cítí dobře a mají zajištěné základní potřeby a bezpečné prostředí, mohou se plně rozvíjet a vzdělávat. Třeba SKAV (Stálá konference asociací ve vzdělávání) na konkrétních průzkumech ukazuje, že zanedbávání duševního zdraví u dětí má následky v podobě neprospívání, náročného chování, narušených vztahů a rostoucího problému se šikanou (podle šetření SCIO Mapa školy se až 30 procent českých žáků setkává s šikanou).
Tlak na wellbeing dětí a péči o něj se prostě zdá jako správná a potřebná cesta, jako důležitý prvek péče o duševní zdraví dětí, mladých lidí, ale i učitelů. Pokud se cítí děti dobře, výzkumy opakovaně potvrzují mnohem lepší studijní výsledky.
| Další komentáře Davida Ondráčky najdete zde |
