Zajímá nás
David Ondráčka: Je Senát nudná čekárna, nebo aktivní pojistka demokracie?
Ve stínu emotivního rozpadu vládní koalice a dynamických bojů o pozice na hejtmanstvích, proběhne tento víkend druhé kolo senátních voleb. Nabízí se otázka, zdali je Senát spíš odkladiště obnošených a čekárna plná nudy, anebo aktivní pojistka demokracie. Jde o důležitý prvek ústavního systému? Co senátoři skutečně mohou ovlivnit, jaké mají pravomoci a v čem jde jen o volbu třetiny okresních ombudsmanů?
A volme jednokolově, zrušme druhé kolo voleb. Ta prakticky nikoho nezajímají a přijde zase směšně málo lidí. Zkrátka - účast 10 procent voličů ve druhém kole celou volbu senátorů silně delegitimizuje. Tyto podněty by měly sloužit jako důvod k diskuzi o změně.
Náš senátní volební systém je totiž jako návštěva cukrárny. V první kole máte široký výběr zmrzlin, klidně i něco speciálního, třeba skořicovou nebo broskvovou. A ve druhém kole už zbyde jen výběr mezi vanilkovou a čokoládovou. Nic moc a pořád dokola to samé. Proč mají lidi chodit na zmrzku dvakrát, když nakonec dostanou vždy jen vanilkovou?
Senát jako pojistka?
Senát samozřejmě může fungovat jako ústavní pojistka ve vyhrocených politických časech a při pokusech rozložit mechanismy právního státu a schvalovat úplné bizarnosti (není vyloučeno že takové situace nastanou). Ale aktuální situace taková (naštěstí) není a současná vládní většina, pětikoalice (nebo už vlastně čtyřkoalice) má v Senátu absolutní většinu. Ta minimálně v posledních třech letech prakticky všechny vládní návrhy zákonů potvrdí a nedělá problémy.
Když se bavíte se senátory, mnohým se to nelíbí a vadí jim to. Ale platí pro ně argument, ve vládě jsou teď naši, tak jim musíme držet štangli. Představa Senátu jako legislativní pojistky a jakéhosi čtvrtého čtení návrhů zákonů je tak aktuálně dost problematická. Vlastní návrhy Senátu téměř nehrají roli, to je spíš teoretická varianta, takže zbývají jen ostatní role. A každý nováček, který v Senátu přistane, to rychle zjistí.
Krajské volby tento víkend opět ukáží, jak úsměvně málo se v Praze a celostátních médiích ví o skutečných zájmech a osobních i mocenských vazbách v regionech. Jak povrchně o nich referujeme jen přes osoby lídrů, ale hejtman kraj sám neřídí, reálně je jen jedním z radních. Kraje jsou dnes především vlivné dotační struktury a to definuje zájmy, o které se na nich hraje. Kolem toho se pochopitelně točí i krajské volby a následné sestavování vládních koalic, řízení klíčových krajských holdingů a příspěvkovek, tak funguje i sponzoring kandidátů.
David Ondráčka: Za kulisy krajských voleb. Přes kraje teče hodně peněz aneb jak politické zájmy ovlivňují život v regionech
Názory
Když si to uvědomíte, tak sedět v takovém rozložení v Senátu je vlastně pekelná nuda. Tak si aspoň někteří senátoři odehráli své hry loni a letos kolem volby nových ústavních soudců. To je důležitá pravomoc Senátu, a prezidentu Pavlovi několik kandidátů odmítli. Za mě v pořádku, pokud jsou větší pochyby nebo je kandidát prostě nepřesvědčí, tak má Senát tuto možnost. Ale myslím, že v tom hrála dost velkou roli i ta nuda. Legislativně nic moc neřešíte, tak aspoň tady můžete mít a ukázat nějaký vliv.
Co dál můžete jako senátor? Můžete si zkusit najít aspoň nějaké věcné téma, které budete zvedat, angažovat se v něm, komentovat ho, síťovat kolem něj lidi. Záleží na síle osobností senátorů, jestli se dokáží prosadit nebo nějaké zajímavé téma politicky tlačí. Můžete pořádat v krásných budovách na Malé Straně veřejná slyšení a semináře. Většina lidí se ráda na takové akce staví a v některých přípradech mohou být i užitečné. Senátor navíc může využít i určitý status člena Parlamentu, který vám do určité míry dává slovo ve veřejné debatě. Když mají co říct, tak většinou ten prostor i v médiích dostanou. To se v některých případech děje a někteří senátoři v tom aktivní jsou, a ti si zaslouží uznání.
Senát jako bokovka
Většina senátorů ale svou funkci bere jako bokovku (ne všichni, abych byl fér). Prostě se angažují v komunální a krajské politice, jsou aktivní ve svých stranách, mají další veřejné funkce a svou vlastní profesi, které se věnují. A tak jen kousek své kapacity věnují i tomu Senátu. Funkce senátora může být předpolí pro budování další politické kariéry, a samozřejmě i zdroj nezanedbatelných příjmů. Slušný plat, ale také státní příspěvky za mandát, kde za každého senátora platí stát jejich stranám 900 tisíc ročně.
Pak je tu většina senátorů, o kterých za šest let jejich mandátu neuslyšíte vůbec nic. Někteří dokáží nepromluvit v Senátu i třeba celých 12 nebo 18 let mandátu, to je vlastně až obdivuhodné. Prostě to tam odsedí, vezmou plat a výhody a dělají si svoje věci. Do Prahy přijíždí pravidelně jen na plénum, jinak obvykle dělají něco jiného. Není to práce na plný úvazek, a nikdo to tak ani nebere. Když se člověk chce nad něčím potkat s některým senátorem přímo v Senátu, tak v těch velkých a honosných palácích skoro nikoho nepotkáte. Skočíte se senátorem na kávu do senátní restaurace, kde smutně obsluhuje 5 číšníků 2 hosty.
Používám sociální sítě a občas na nich tvořím obsah. Twitter (budu tomu tak říkat dál) se stává víc a víc místem zuřivých kulturních válek, kde převládá hlučné prázdno. Kýč, sběr lajků a stádovitost jsou všudypřítomné. Každý den na Twitteru přináší novou bezvýznamnou „válku“, urážky a ostrakizaci od lidí s anonymními přezdívkami nebo přímo k tomu placených. Sarkasmus se mění ve škleb, obnošené vtipy v zoufalý boj o kousek digitální pozornosti.
David Ondráčka: Urážky od nul, kýč a každý den nová „válka“. Z Twitteru se stal cirkus
Názory
Okresní ombudsmani
Výběr kandidáta na senátora ve stranách probíhá různě, často jde však o způsob, jak některé komunální politiky „posunout výš“ – až do Prahy. S trochou nadsázky by se dalo říct: „Lojzo, už jsi dlouho starostou, co kdybys zkusil kandidovat do Senátu? Budeš nás tam zastupovat, sledovat, co se chystá. Lidé tě znají, takže tě zvolí, a navíc je to slušná pozice s dobrým platem a méně stresu. A u nás na radnici dáš prostor Jardovi, který už roky touží být starostou.“ Podobné příběhy nejsou výjimkou – například ředitel gymnázia, který dlouhodobě blokuje mladší kolegy, dostane nabídku kandidovat do Senátu s podmínkou, že po zvolení školu opustí. Takové případy jsou poměrně časté.
A k tomu hrajete (nebo předstíráte) roli jakéhosi okresního ombudsmana. Někoho kdo nějak artikuluje, co je problém u nich v regionu, vystupuje, chodí za starosty, někde je schopen otevřít dveře na ministerstvu, může zkoušet po stranické linii získat přímé kontakty na ministry nebo vlivné úředníky. A vstupuje do kontroverznějších věcí ve svém obvodu (třeba v rámci nějakých developerských plánů, rušení místní nemocnice nebo špatné cesty). A to se pak ještě snažíte prodat doma v okrese, že se takto bijete za svůj region, za svůj okrsek.
Volme senátory jednokolově
Druhé kolo senátních voleb zajímá kromě samotných kandidátů a jejich nejbližšího okolí, už jen novináře kvůli několika pikantním duelům nebo jejich bizarním výrokům. Veřejnost už mnohem méně. Průměrná účast v druhém kole je kolem 15 až 16 procent, někde dokonce jen 7-8procentní účast (naposledy třeba Karviná, Ostrava). Dá se to ještě brát vážně jako regulérní volby? Jako projevení vůle lidu, když to naprostá většina ignoruje? Když ke zvolení ve druhém kole stačí třeba 2 tisíce hlasů v celém okrsku? Celou instituci to silně delegitimizuje.
Pojďme to změnit, Senát by se měl volit jednokolově. Lidi už druhé kolo nezajímá, volební účast je zoufale nízká, legitimita senátorů pak hodně problematická. To znamená, že by byly vždy spojeny s jinými, důležitějšími volbami – sněmovními, komunálními, nebo krajskými. Volební účast by byla mnohem vyšší, reprezentativní, a bylo by to nakonec i o něco levnější. Demokracie je živý organismus, nic není tesáno do kamene. Když něco dlouhodobě nefunguje, tak to upravme.
