David Ondráčka: Katargate aneb Jak se v EU kupuje vliv
Evropskou unií třese kauza Katargate, zatčena a obviněna z úplatkářství byla místopředsedkyně Evropského parlamentu Eva Kailiová, další lobbisté a bývalí politici. Chytli je v hotelu přímo při přebírání tašek narvaných eury (což samo působí jako příběh z minulé doby, dnes se to ale dělá elegantněji). Nikdo v Bruselu teď neví, na koho všechno bude vyšetřování mířit.
Jde asi o největší korupční skandál Evropského parlamentu za posledních mnoho let. Klasická otázka je, jestli jde o výjimku nebo pravidlo, zda se prostě našlo zkažené jablko, anebo je celý košík prohnilý.
Obvyklá reakce představitelů je rychle vypustit hodně floskulí, že se kauza prostě musí vyšetřit, padni, komu padni a korupce tu nemá žádné místo. No, zároveň je tam hodně cítit strach, jaký bude mít vliv na důvěryhodnost institucí.
Důvěra je takovými případy i samozřejmě narušená dost podstatně a kauza dopadá na celý parlament. Celé EU se tento skandál uvnitř institucí silně nehodí a hodně ji poškozuje. Kritiků má i tak dost, teď dostali logicky další munici.
Svět se valí šílenou rychlostí, média chrlí nové zprávy, maniakálně hltáme povrchní novinky a do krve válčíme v kulturních válkách na sociálních sítích. Dívejme se za pěnu dní. Nabízím několik trendů, které vidím v oblasti států, firem, médií, administrativ. Jsou platné ve světě i u nás, míní bývalý šéf Transparency International v Česku David Ondráčka.
David Ondráčka: Ukradení státu a „debilizace” veřejného prostoru
Názory
Posiluje to anti-evropské hlasy, které říkají, Brusel je zkažený, a jeho „koupené elity“ nám budou říkat, jak máme řídit naše státy nebo že snad máme dodržovat právní stát. Na takové argumenty velmi rychle naskočí.
Katar a kupování vlivu nedemokratickými režimy
V hlavní roli v této kauze je Katar, který se snažil korupcí koupit si pozitivní PR a vybudovat si síť vlivných politických kontaktů. Aktuálně má na Evropu v ruce páku v podobě plynu, ale chuť vykreslit se jako oáza dodržování lidských a pracovních práv, to chtěl už mnohem dřív. A na to potřeboval užitečné pomocníky.
Korupce je pro nedemokratické režimy úplně běžnou vlivovou strategií, cíleně vyhledávají, na koho by to mohlo fungovat, a kdo se nechá koupit. A je to pro ně vlastně až směšně levné. Plně placené luxusní cesty, velmi hodnotné dárky, které jim platí takzvaně třetí strany, často přes nastrčené státní nadace. Pohostinnost je přece běžná věc, přijmout dárek je normální, jako problém to nikomu dlouho nepřijde.
Tisíce uniklých souborů odhalily, jak si alternativní poskytovatel taxislužby Uber předcházel přední politiky a jak daleko zašel, aby se vyhnul spravedlnosti. Podrobně popisují rozsáhlou pomoc, kterou se mu podařilo získat od předních evropských politiků, jako je Emmanuel Macron či bývalá eurokomisařka Neelie Kroesová. A také jak bývalý šéf Uberu osobně nařídil použít systém označovaný jako „kill switch”, aby zabránil policistům při razii v přístupu do počítačů, uvádí na svých internetových stránkách zpravodajská televize BBC.
Macron i další vrcholní politici tajně pomáhali Uberu. Dokazují to uniklé dokumenty
Zprávy z firem
Ale tato nakloněná rovina může přejít do otevřeného předávání peněz, jako v tomto případě. A určitě to vyšetřování nekončí, budou se prověřovat další příběhy společností nekonečných přátelství a vzájemné pomoci. Mohou přijít překvapení další, hezký příběh nabízí třeba Bahrajn.
Společnosti přátelství v Česku
V Česku to nechodí jinak, jen zatím ty případy nepraskly až tak očividně. Máme tu nejrůznější polobizarní obchodní komory nebo nejrůznější společnosti přátelství, ad hoc vytvořené spolky. A je jejich dost. Hledají zaštítění vrcholnými politiky, protože jim to dodává legitimitu a vážnost vlivovým obchodníkům, kteří to organizují. A udržovat vztahy je přece nutné.
Třeba kauza Azerbaijan Laundromat před pár lety byla typická ukázka, jak si autokrat Alijev chtěl kupovat lepší pověst po Evropě i v Česku, protože ta špatná škodí byznysu. A tak i u nás hned vznikla poslanecká skupina přátelství Česko-Azerbajdžán, a pěkně jim to spolu šlo.
Strašná ostuda našeho státu teď probíhá před holešovickou tržnicí v Praze. Nedůstojně tam zacházíme s ukrajinskými maminkami a babičkami, které dlouhé dny čekají na humanitární dávku u speciálního Úřadu práce pro Ukrajince. Ale teď už se o tom ví, je to řešitelné a měly by zafungovat okamžité kroky státních institucí k řešení. Stát dělá chyby, stává se to a v komplexních systémech je to úplně normální. Ale pak musí reagovat a napravit je, jinak je to velké selhávání státu a jeho představitelů, míní bývalý šéf české Transparency International David Ondráčka.
David Ondráčka: Selhávání státu aneb Nedůstojný příběh z Holešovic
Názory
Bohužel takových věcí je spoustu a stojí to za podrobnou investigaci. Všechny ty Česko-čínské komory a fóra na Hradě, Srbsko, Vietnam, Rusko, nejrůznější společnosti přátelství. A nikdy tam nejde o kulturu, tím se to jen maskuje, ale vždy o obchod. A financování těchto spolků je skoro vždy zastřené mlhou.
A k tomu ještě máme pozice honorárních konzulů posvěcené diplomaticky. To jsou mnohdy de facto otevření lobbisté oné země, zkouší otvírat dveře, domlouvat obchody. Není to sice nelegitimní, ale většinou to dost zakrývá pravý účel a může to onu tenkou hranu překročit velmi snadno.
Tenká hrana lobbingu
Lobbing je legitimní činnost a realita politiky. Pokud se používají argumenty, je vše ok, pokud se nabízí prachy a výhody, pak jde o korupci. Hranice je tenká a citlivá. Evropská unie to ví, má svůj registr lobbistů a ten funguje celkem dobře. Má ale své díry, třeba nedává povinnost se registrovat lobbistům ze třetích zemí (jako třeba Katar), takže o jejich schůzkách se veřejně neví nic. Schůzky s lobbisty by navíc měli reportovat nejen poslanci a úředníci Komise, ale i jejich asistenti, zaměstnanci Evropského parlamentu a další.
Vždy je otázka, kdo má být oním hlídačem etiky, ombudsmanem veřejného prostoru. Kdo má posuzovat hraniční situace, vynucovat pravidla, být nezávislým dohledem etiky komplikovaného politického provozu. Aby měl důvěru, pravomoci, kapacity, aby to nebylo celé na oko. Evidentně interní komise v europarlamentu to nejsou a takové jednání zachytit nedokáží. Na tom shoda není, proto se příběhy pořád opakují.
Poučení pro Česko. O alespoň základní regulaci lobbingu (třeba ten registr) mluvíme asi 15 let, nemáme nic, a ani brzo mít nebudeme. Reálně ho nikdo v politice dramaticky netlačí, vládní strategie to unaveně opakují a nic se nemění. A i profesionální lobbisté to vzdali a za pravidla lobbingu už nelobují.
Naprostá většina společenských problémů je dnes svou povahou komplexní a vyžaduje spolupráci a nadresortní koordinaci. Stát ale bohužel stále funguje resortně, drží se striktně pravomocí a gescí jednotlivých ministerstev. To brzdí efektivní práci státní správy, způsobuje ne-efektivitu a stojí hodně peněz. Mnoho úředníků i politiků si to dobře uvědomuje, ale stejně se s tím roky nedaří téměř nic udělat. Na resortismus narazí každý, kdo chce něco měnit a mnohé pozitivní snahy na něm troskotají. Je čas překonat resortismus, tu metlu čehokoliv pozitivního ve státní správě, míní bývalý šéf české Transparency International David Ondráčka.
David Ondráčka: Ministerský resortismus aneb Kopu jen za svůj barák
Názory
