David Ondráčka: Lidská práva, Havel a komplikovaný tanec politiky, byznysu a společnosti
Tak nám 10. prosince proběhl mezinárodní den lidských práv (slaví se podepsání Všeobecné deklarace OSN) a hned týden poté následovalo výročí úmrtí Václava Havla, symbolu svobody a lidských práv. Je to dobrá příležitost se zamyslet se nad naším přístupem k lidským právům v politice, byznysu, společnosti.
Jestli ve veřejném prostoru a každodenním fungování zůstane víc než jen pár výročních nostalgických fotek pana prezidenta, nějaký vybraný citát a hodně srdíček, jak nám moc chybí. I Havel vlastně říkal, jak už ho „se*e to čecháčkovské přenášení odpovědnosti na někoho, kdo je vidět a lidi, co mnohdy normálně podvádí a kradou, se pak cítí ohromně morální.“
Vím, každý den v roce je v kalendáři mezinárodní den něčeho, často hodně bizarního. Ale tohle je přece jen něco jiného, speciálního, nebo by aspoň mělo být. Lidská práva jsou (snad stále budou) úplný základ naší civilizace, tradice, kultury, demokracie. Na těchto pilířích by měla stát naše státnost, která drží společnost pohromadě. Každá vláda si do preambulí svých vládních prohlášení dává potřebu respektu, svobody, důstojnosti i solidarity.
Lidskoprávní zahraniční politika, nebo humanrightismus
V Česku se chlubíme, že celá naše zahraniční politika je úplně specifická, protože je přece postavená na onom havlovském étosu ochrany lidských práv. Ale co to znamená v reálné praxi naší domácí i zahraniční politiky nebo ve způsobu, jak se dělá byznys? Je to jen odkaz, jen marketing, protože Havel je ve světě pořád dobře znějící značka? Znamená to něco víc? Nebo se bojíme se o lidských právech vůbec mluvit, je to bráno téměř jako nadávka, okamžitě přijdou nálepky, sluníčkář, havlista, humanrightismus, jak tomu posměšně nadává třeba Klaus.
Viktor Orbán rozehrál na Evropské radě hru, kdy se chystá blokovat zahájení rozhovorů o vstupu Ukrajiny do EU. Orbánův bytostný zájem je, aby EU Maďarsku rozmrazila velký objem EU fondů, které zemi nebyly proplaceny kvůli porušování právního státu a kleptokracii spojenou s dotacemi. Orbán udělal na oko několik změn a předstírá drobné úpravy. Teď se zdá, že EU Orbánovi ustupuje, nechává se vydírat vetováním společných rozhodnutí a navíc fondy mu chce rozmrazit. A Orbán, jako každý kleptokrat, EU fondy úplně miluje. A naivní Evropa dělá takový nerozumný krok, ustrašeně ustupuje a říká tomu kompromis.
David Ondráčka: Kleptokrat Orbán si vodí naivní Evropu
Názory
A i v té zahraniční politice je dobré si pořád uvědomovat, že až čtvrtina lidstva žije v místech otevřených konfliktů a válek, kde základní práva nejsou zajištěna. Ukrajina, Gaza, Jemen, Myanmar, Súdán a můžeme pokračovat dlouho, bohužel. Naše pomoc na místě, humanitární i rozvojová, dává smysl a je svým způsobem i investicí.
Byznys a lidská práva
Lidská práva nejsou jen idealistický výmysl několika pomatených nepraktiků. Je to rámec, který prakticky usazuje naše pracovní, byznysové, společenské i občanské fungování. Moderní lidská práva jsou určitý univerzální soubor práv a svobod, která chrání důstojnost každého jednotlivce. Jejich výklad musí vždy brát v úvahu různorodost společností a aktuální výzvy. Ale podle mě by neměl být rozpor mezi děláním obchodu a lidskými právy. I byznys potřebuje, aby tam, kde podniká, byla lidská práva respektována, jinak i ten byznys rychle skončí, nevymůže právo, nikdo jeho investici neochrání.
Vždyť co je vlastně onen nový cool koncept ESG, minimálně ono S a G v něm? Přece debata nad udržitelností v sociálním kontextu, působení v komunitě, takový způsob řízení firem, který je odpovědný, rozumně otevřený, hledající řešení externalit způsobených byznysem a strategicky vyvažující byznysový zájem s dlouhodobějším pohledem. Reakcí na klesající ztrátu monopolu moci a vlivu států se postupně otevřela snaha přenést na korporace část povinností a závazků také v oblasti lidských práv. Začala se vyvozovat odpovědnost mateřské společnosti za jednání dcer v zahraničí, ale vzniká tlak na využívání měkkých, samoregulačních nástrojů, a klíčovou roli hraje veřejné mínění a tlak spotřebitelů, jejich hodnoty a představy.
Prostě diskuse nad vztahem byznysu a lidských práv v Česku i při globálním byznysu je potřebná a kdo se do ní pustí hlouběji zjistí, kolik otvírá rovin a nesnadných dilemat. Není to snadné, někdy i nepříjemné, myslím, že je důležité vytvářet prostředí, ve kterém se o těchto otázkách můžeme a chceme otevřeně bavit.
Polsko ukončilo 8 let trvající vládu Kaczynskeho a jeho strany Právo a spravedlnost (PiS), a od včerejška má nového premiéra Donalda Tuska. Byly to dramatické volby, a nesnadná povolební hra, ale včera se v Sejmu výměna garnitur dokončila. 
David Ondráčka: Polsko s novou vládou by pro nás mělo být klíčovým spojencem
Názory
Co dělat doma
V diskuse to občas vypadá, že jsou nějaká vyšší lidská práva, ta hlavní, a pak nějak práva těch marginálních skupin. Ale lidská práva by měla být vždy konkrétní, vázaná na konkrétní lidi a skupiny lidí. A neexistují vyšší a nižší lidská práva, nebo ta důležitější a méně důležitá.
V Česku je spousta otevřených témat, které přímo souvisí s naplňováním lidských práv a ovlivňují řadu zranitelných skupin. Mezi ty domácí úkoly patří třeba cílená podpora sociální a zdravotní služby, péči o staré lidi (a je nepochybné, že populace stárne). Nikdy netolerovat násilí na seniorech, aby jejich důstojnost a rovnost byla skutečně naplněna. Destigmatizovat pečující o blízké v rodinách, kteří za pár korun dramaticky pomáhají zdravotnímu a sociálnímu systému. Pracovat na podpůrné infrastruktuře, respitní péči, stacionářích, odlehčovacích službách.
Ale jsou jiná, nesnadná témata, na které jsou ve společnosti velmi rozdílné pohledy, a o kterých potřebujeme mluvit a hledat shodu. Tělesné tresty dětí, dětský certifikát, aby už sexuální násilníci nemohli pracovat s dětmi, konec povinné kastrace při úřední změně pohlaví, korespondenční volby pro spoluobčany pobývající v zahraničí, manželství pro všechny, redefinice znásilnění nebo ona démonizovaná Istanbulska úmluva. Ale to potřebuje trochu srolovat ty prapory a vlajky, kterými máváme. Méně symbolů a více schopnosti slyšet druhé, kteří nejsou jako my, ale žijeme tady spolu.
