David Ondráčka: Selfie na Národní v tričku s Havlem už nestačí. Odpískejme postkomunismus
Pojďme konečně uzavřít naši polistopadovou, postkomunistickou éru a stavět Druhou listopadovou republiku. Těch 35 let prostě jsme nějak odehráli a teď jde o to, jakých bude dalších 30 let. Potřebujeme k tomu kritickou a pokud možno věcnou debatu o našich letech transformace a budování kapitalismu a demokracie.
K tomu nám nepomůže patos oslav listopadu na Národní třídě a prázdná gesta. Zajímá tento rituál někoho, kdo dnes nesnadno žije v Třinci, Sokolově, Ústí nebo Bruntále? Chtějme po politicích víc, konkrétní plány a výsledky, opravdové lídrovství. V dnešní docela přelomové době fakt nestačí, že mají hezkou kravatu, mluví spisovně a moc neprudí.
Nesnesitelný patos Národní
Oslavy 17. listopad se proměnily v kýčovitý svátek patosu, nostalgie a vzpomínek, ale selfíčka na Národní v tričku s Havlem už fakt nestačí. Politici tam mlátí prázdnou slámu a udělají pár laciných gest, zahraje se koncert, zazpívá Motlitba, je to nuda.
Vytvořili jsme si jakýsi mytologický příběh, který tak pohádkově opakujeme každý listopad. Jeho cíl je udržet heroický status osob, které byly osobně takzvaně u těch velkých dějin. Samozřejmě chápu tu potřebu připomínat historii a euforické dny i ideály svobody a demokracie. Ale do budoucna už nám to nepomáhá.
Zajímá tento rituál někoho, kdo dnes žije v Třinci, Sokolově nebo Bruntále? A hlavně co to říká mladé generaci, která se narodila až po roce 89, a listopad je pro ně pravěk? Ta potřebuje strategii, jak zařídíme, aby se mohla mít líp, než ta naše. Bez šance na dostupné bydlení, kvalitní školy, s neefektivním státem a obavou o bezpečí i klima, nemůže mít velkou důvěru v tuto zemi a budoucnost.
17. listopadem 1989 nastartovala změna, která se projevila ve všech oblastech našich životů. Přesto i 35 let komunismus ve velké části lidí stále přetrvává, a to v různých podobách. Povětšinou škodlivých. O jedné se však pohříchu téměř nemluví – je to čtyřicetiletá vláda komunismu jako výmluva, proč se celá řada věcí nedaří. Toto klišé pomáhá nám Čechům prodlužovat mýtus vlastní dokonalosti, které k prosazení se brání někdo jiný. Čas se ale krátí a před sebou máme poslední pětiletku, kdy se budeme moci vymlouvat na dávné komunisty.
Stanislav Šulc: Před námi je poslední svobodná pětiletka
Názory
Odpískejme postkomunismus
Velký úkol je podle mě už konečně oficiálně odpískat postkomunismus. Už skončil a jedeme dál, potřebujeme Česko tlačit dopředu. Těch 35 let prostě jsme nějak odehráli a teď jde o to, jakých bude dalších 30 let.
Představuji si, že vystoupení politického lídra k 17. listopadu by mělo být ve smyslu. V 89 jsme bojovali o svobodu, demokracii, konec vlády jedné strany a možnost usilovat o prosperitu. Tyto ideály jsou pořád živé, ale nežijme z nostalgie. Máme spousty problémů, které jsme za 35 let nevyřešili. A já navrhuji takový postup při jejich řešení..., a to jsou moje priority. Nevím, neslyšel jsem nic takového.
Co nabízíme mladé generaci?
A otvírat prostor novým generacím, pro které jsou devadesátky, ale třeba i rok 2010 pravěk. Už skoro polovina lidí se narodila až po roce 89, takže pro něj je Listopad pojem z učebnice dějin. Můžeme jim dál ukazovat hrdinné obrázky, pendreky a Havla, ale potřebují něco jiného, něco víc. Ale jak zařídíme, aby se další generace měla líp, než ta naše?
Mluvme o devadesátkách, ale možná spíš o celé té éře 35 let. O transformaci a budování kapitalismu a demokracie, o chybám i příležitostech. Kriticky ji reflektujme, ať pochopíme, kde a proč jsme. Když neznáme starou historii, nemůžeme se z ní poučit a budeme některé chyby opakovat. Když neznáme a nechápeme ani naši úplně nedávnou historii (posledních 35 let), budeme se v tom placat dál. Ale jak na takovou debatu?
Rozmíšek mezi Fialou a Babišem přibývá úměrně volebním preferencím, je to kdo z koho. Momentálně podle agentury Kantar vede ANO, navíc - za spíše špatnou a velmi špatnou považuje politickou situaci čtyřicet, respektive sedmatřicet procent lidí. Na Národní vypískali Babiše i Fialu.
Politický diář Jany Havligerové: Máslová aféra podle premiéra Fialy
Názory
Myslím, že musíme začít sumářem dnešních problémů, analyzovat, jak jsme se k nim dostali, kde byly příčiny a kde se staly chyby. Pak můžeme udělat varianty řešení a nad nimi vést politický spor. A těch problémů je spousta.
EU fondy už nebudou téct v takovém množství a nemáme jasné priority, jak je využít. Školství strašidelně kulhá, zdravotnictví je na limitu, stárneme a rodí se málo dětí. Kontrolovaný příliv zahraničních pracovníků je pomalý, a navíc tady nevydrží a kvůli nízkým platům hledají možnosti jinde. Hrozí, že nebudeme mít dostupnou energii, příkopy mezi regiony rostou, na vesnicích už nejsou hospody, obchody, školy, tím bohužel mizí i spolkový život a stává se to přespávací ubytovnou, kde v hezky upravených domech izolovaně žijí různé rodiny.
Proč máme tak kádrově zoufale slabé politické strany. Jakési fankluby, kam nikdo nechce vstupovat, ale ani ty kluby vlastně nikoho nechtějí k sobě pouštět, protože to je konkurence. Vede to k orgiím kumulací funkcí, protože přece nejsou lidi. Politika se tak snadno dostává do područí mocných ekonomických zájmů stvořených paradoxně politicky. Nemůžeme se tím vyhnout debatě o privatizaci, majetkový přesun byl mimořádně divoký, neopakovatelný, včetně masivní korupce a tunelování. Vytvořili jsme tím vrstvu oligarchie, která svou pozici zbetonovala a dnes naprosto ovládá velké sektory. Podstatou demokracie měla být jen volební soutěž politických stran, občanská společnost byla vysmívána, a tohle se opakuje dál. Právní stát není brán jako úplný základ demokracie, ale jen jakási nadstavba. A tak by se dalo pokračovat dlouho. Začněme, prosím.
