David Ondráčka: Škola začíná
Co popřát všem do začátku školního roku? Dětem dobré kamarády a učitele, rodičům trpělivost a realistické očekávání od škol, učitelům snesitelnou sborovnu a chytré ředitele, ředitelům rozumné zřizovatele škol a méně byrokracie. Všem lidem ve školství více společenského uznání. Rezortu pak efektivní strategické ministerstvo a k tomu pak dobrou vládu a rozumný parlament, kteří si uvědomují priority. Tak a konec pohádky, nebo ne? Rozhodně všem povedený vstup školního roku.
Děti a školy
Děti se samozřejmě po prázdninách těší hlavně na kamarády a dobrou atmosféru ve třídě, určitě už méně na odpolední vyučování a úkoly. V dnešní rychlé době plné překotných změn hlavně potřebujeme, aby v dětech škola nezabila přirozenou touhu objevovat a zajímat se. Faktické znalosti rychle zapomenou a nejsou až tak důležité (jasně určitý základ nutný je), ale schopnost, zvídavost a radost z toho se neustále vzdělávat a celoživotně se učit, to je zásadní.
Číst, klást otázky, zpochybňovat pravdy, kriticky vyhledávat a hodnotit informace, hledat kontexty a meziobory, spolupracovat. To je hlavní očekávání od dnešní školy. A speciálně deváťákům ve větších městech přejme, aby chystané úpravy přijímaček na střední školy zásadně změnily tu děsivou praxi letošního a předchozích let, plnou nervů a zklamání.
Doufejme, že ty úpravy nebudou jen kosmetické, výrazně zjednoduší celý systém a půjdou ruku v ruce s aktivitami krajů jako zřizovatelů středních škol směrem ke zvýšení kapacit středních škol. Aby silné ročníky dětí Husákových dětí, v dalších letech měly možnost se dostat na školy, které chtějí a neničili jsme jejich naděje a šance.
S novým školním rokem se zase v Česku určitě rozběhne nekonečná diskuse o počtu žáků ve zdejších školách a školkách. A není divu. Zatímco dětí je rok od roku stále více, a silnější populační ročníky se rozrůstají i o děti imigrantů, školy se v celé zemi staví jen výjimečně. Přinášíme vám proto fotogalerii pěti nejzajímavějších, které se v posledních letech u nás postavily či se zrovna jejich výstavba připravuje. 
Podívejte se na školy, ve kterých děti baví se učit
Reality
Ředitelé
Naše školství je silně decentralizované s tisíci zřizovateli základek a s minimálním řízením z centra. Klíčovou roli hrají ředitelé škol. Ti dostávají posledními novelami školského zákona více pravomocí nad pedagogickým směrování škola a didaktickými metodami. Otázka však je, jestli kvůli velké byrokracii vůbec mají prostor dělat pedagogickou práci. Zda stíhají fungovat i jako pedagogičtí lídři, který v práci řeší výuku ve škole a pomáhá učitelům být lepšími kantory, dávají jim prostor a podporu.
Můj táta byl ředitelem velké základky, byl rozený kantor a pamatuji, co ho nejvíce na ředitelování trápilo. Časté kontroly, hodně papírování, nesnadná jednání se zřizovatelem z města (ne vždy radní s úplně reálnými požadavky na školu), dlouhé vyběhávání každé drobné změny a hodně nervů a ekonomické odpovědnosti kolem oprav a investic. To mu silně ubíralo prostor na práci s učiteli, celým týmem školy, dětmi i rodiči.
Školská rada
Významným posunem by mohla být spolupráce ředitelů se školskou radou, která by mohla spojovat školu s rodiči a místní komunitou. To je mimochodem málo využívaný nástroj, kde se rodiče, učitelé, ředitel, zřizovatel a další mohou podílet na správě školy, řešit aktuální problémy, pomáhat předcházet konfliktům a nežádoucím jevům. A hlavně pracovat na jejím dlouhodobém rozvoji a skutečně z ní vytvořit určitý středobod místní obce nebo čtvrti.
Pedagogická komora zveřejnila průzkum mezi deseti tisíci učiteli a dalšími pracovníky ve školství. Ti prý souhlasí s tím, že je potřeba přinejmenším zahájit stávkovou pohotovost kvůli tomu, že vláda chystá snižování peněz pro školství. Šéf komory vydal tiskovou zprávu, v níž popisuje výsledky šetření mezi členy komory. Není na čase se tedy ptát, jestli za vynaložené peníze dostává stát adekvátní službu?
Stanislav Šulc: Pedagogická komora se zlobí, že vláda chce šetřit na školách. A není to vlastně dobře?
Názory
Rozumní rodiče a škola
Každého učitele potěší, když najde společnou řeč nejen s dětmi, ale taky s rodiči. A je to často složitá věc. Jako rodiče (my všichni co máme děti ve škole) bychom se mohli zkusit trochu vcítit do role učitele, který má plnou třídu individualit a musí je zvládnout všechny. A pomohlo by před dětmi učitele neshazovat, neříkat, že kdo nic neumí, tak učí a učitelka je vyhořelá kráva. Pokud by se dařilo tuto atmosféru zlepšovat (a mnohde to dělají skvěle), pomohlo by to lákat do škol nové vzdělané a učitele a motivovat k práci ty současné.
Neškodilo by ze strany rodičů ubrat občas na asertivitě a mít více nadhledu i nad vlastními dětmi. Mnohdy se mi zdá, že v mém okolí prakticky všechny děti jsou (podle svých rodičů) jsou na hraně geniality, mají specifické potřeby a mimořádné individuální nároky. Působí to, že pro konkrétní učitele je životní štěstí a splnění snu, že se mohou nějakou dobu starat zrovna o jejich zcela mimořádné dítě.
No, realita bývá obvykle dost jiná. Naše děti (ani ty moje) nejsou obvykle kombinace génia a anděla. Je úplně přirozené chtít pro své dítě to nejlepší a být pyšný na jejich úspěchy. Ale zkusme aspoň určitý odstup a vcítit se do kůže učitele, který má našich „géniů“ ve třídě 25 a dělá co může.
Na otázku z titulku, někdo tomu říká nadpis, by mohla postižená husa reagovat protiotázkou, zda se děti doučily přes prázdniny anglicky. To by však nesedělo. Rozdíl mezi dětmi a učiteli je ten, že učitelé jsou na rozdíl od žáků placení za to, aby dětem předali to nejlepší. Platí to většinou prostřednictvím státu, někdy i napřímo, rodiče. Ti proto mají právo se ptát.
Dalibor Martínek: Učitelé, doučili jste se přes prázdniny anglicky? Nebo mají rodiče zase platit kurzy?
Názory
