David Ondráčka: Učitelé, díky. A ať je nový školní rok povedený
Je naivní čekat nějakou zázračnou reformu školství. Změny paradigmatu nepřijdou z ministerstva. Začněme od sebe. Každý rodič může kousek přispět k lepší spolupráci se školou, píše ve svém komentáři bývalý šéf české Transparency International David Ondráčka.
Začíná nový školní rok. Děti spolu s učiteli se vrhají do dalšího ročníku. To, že kvalita školství je základem budoucí prosperity země, začíná být konečně jasné všem. A je to velká priorita. Náš systém školství je silně decentralizovaný s tisíci zřizovateli a s minimálním řízením z centra. Je naivní čekat nějakou zázračnou reformu, změny paradigmatu nepřijdou z ministerstva. Začněme od sebe, každý rodič může kousek přispět k lepší spolupráci se školou a podpoře učitelů, neshazování jejich kvality před dětmi, trochu odstupu k domnělé genialitě vlastních dětí.
Bez společné snahy učitelů, dětí a rodičů se naše školy budou zlepšovat pomalu.
Rodiče a naše geniální děti
Mnohé průzkumy ukazují, že až pětina učitelů vážně zvažuje odchod ze školství. Mnozí vyhořeli, mají pocit demotivace nebo je pro ně těžko k přežití strnulá sborovna, někde je to složitá práce s vedením. Poměrně velkou část demotivace však způsobují i rodiče, zejména ti ke škole a učitelům extrémně kritičtí.
Každý to ve svém okolí zná. Někteří rodiče dokáží být až zběsilí, vidí jen své zlatíčko, které je zcela výjimečné a jedinečné. Projektují si do svých dětí své ambice a někdy i frustrace, nejsou schopni ani základního odstupu. Jejich dítě je kombinace génia a anděla, dokáže všechno. Za problémy může učitel a škola, jsou za to placení, tak ať makají.
Před pár dny jsem zveřejnil komentář, který stručně řečeno tvrdil, že učitelé jsou vítězi pandemie. Že jim rychle rostly platy, zatímco některé děti museli učit rodiče. Kterým platy nerostly, naopak se mohli dostávat do existenčních problémů, protože zaměstnavatelé nemají rádi, když jsou pracovníci doma s dětmi.
Dalibor Martínek: Posvátné krávy: učitelé, lékaři, důchodci. Nedotýkat se
Názory
Téměř všechny děti mých kamarádů a v mém okolí jsou podle svých rodičů prakticky na hraně geniality (ne-li za ní), mají specifické potřeby a mimořádné individuální nároky. V podání některých rodičů je dokonce pro konkrétní učitele životní štěstí, že se může nějakou dobu starat zrovna o jejich zcela mimořádné dítě. Pro takového pedagoga je to vlastně splnění snu a vrchol jeho kariéry. Co by mohli chtít víc?
No, ale realita se často hodně liší. Je úplně přirozené chtít pro své dítě to nejlepší, být pyšný na každý úspěch a dovednost dítěte (taky jsem) a do nějaké míry si ho idealizovat. Ale zkusme aspoň určitý odstup, vcítit se do kůže učitelky, která má takových géniů ve třídě 25 (nebo víc) a dělá co může.
Zkusme ubrat asertivitu
Pojďme se zkusit na začátku nového školního roku jako rodiče (my všichni co máme děti ve škole) zamyslet, čím můžeme procesu vzdělávání vlastních dětí pomoct. Ubrat občas na asertivitě a trochu se vcítit do role učitele, který má plnou třídu individualit a musí je zvládnout jako kolektiv. Možná stačí neříkat před dětma, že učitelka je vyhořelá kráva, a že kdo nic neumí, tak učí, haha.
Jsem z učitelské rodiny, táta byl dlouho ředitel základky, vím dobře, že každého učitele potěší, když najde se třídou a rodiči společnou cestu. Práce s rodiči je složitá, vyžaduje hodně vzájemné empatie, nadhledu, individuálního přístupu a diplomacie. Ale pokud by se začalo dařit tuto atmosféru zlepšovat (a mnohde se to na školách daří a dělají to skvěle), pomohlo by to a lákat nové vzdělané učitele a motivovat ty současné. A to chceme.
Těžké dva roky s covidem
Většina učitelů jela v posledních dvou covidových letech v extrémně těžkých podmínkách. Všechny ty online výuky, lockdowny, testování, omezení všech možných aktivit, výletů, kroužků, družin, psychické obtíže mnoha dětí i rodičů. To byl extrémní nápor, situace nutila učitele a ředitele improvizovat a učit jinak. A naprostá většina učitelů odvedla skvělou práci a dokázala se adaptovat. I v těch podmínkách dokázali pochválit a děti motivovat a zároveň najít cestu, jak je zaujmout a vést k systematické práci. Za to si zaslouží velký dík a společenské uznání.
Učitelé, díky a ať je nový školní rok povedený.
Přišel mejl ze školy. Děti pojedou na výlet, pošlete 700 korun. 250 za návštěvu jakési atrakce, 450 korun za dopravu. Čtyři sta padesát korun za dopravu? Za to by se dalo jet autobusem do Berlína! Snad nejedou do Berlína… Dále v dopise ze školy stálo, připravte si tisícovku na učebnice pro příští rok za jedno dítě. A za tři týdny je škola v přírodě, čtyři noci za pět tisíc korun.
Dalibor Martínek: Tahle země není pro děti. Je pro důchodce
Názory
Hospodští, hoteliéři nebo třeba majitelé kin. To jsou poražení posledních dvou let s covidem. Samozřejmě, že i další, třeba piloti, cestovní kanceláře. Jak přiznal bývalý superministr Karel Havlíček, státní náhrady za zavírání a omezování dosáhly v průměru padesáti až šedesáti procent bývalých příjmů. Takže propad na polovinu. Žádný růst.
Dalibor Martínek: Učitelé budou dávat vysvědčení. Řada z nich by zasloužila pětku
Názory
