David Ondráčka: Volby se dnes stávají spíš ostudou demokracie než její oslavou
Říká se, že volby jsou esencí demokracie, její oslavou. Ale platí to ještě dnes? Neutěšujeme se tímto klišé o svátku demokracie? Jak to naše demokratické volební divadlo provozujeme? Kde je nějaké skutečné skládání účtů a odpovědností za chyby a minulé kroky? Nepíšu filipiku proti volbám, právě naopak. Jen chci ukázat pár aspektů hry, kterou sledujeme ve všech demokratických zemích, v každých významnějších volbách.
Volby jsou dnes především ohňostroj marketingu, peněz, sponzoringu, povrchních hesel, směšných videí na sociálních sítích, máváním vlajkami a symboly. Všudypřítomný marketing každý skutečný společenský problém rozmělní a překryje novými pseudoudálostmi, které nás mají ubavit k smrti. Cílem je udělat v hlavách většiny lidí pořádný guláš, že všechno je to stejné, cokoliv je pravda a zároveň nic pravda není. Průměrný člověk věnuje politice tak dvě minuty denně, tak ať si pamatuje jen to heslo a obličej, našeho kandidáta. A po volbách zůstává v každé zemi krajina po bitvě, nesmiřitelně rozhádané tábory, dramaticky rozdělená společnost, kterou nikdo nemá šanci spojit.
Ratingové agentury přestávají Česku hrozit zhoršením ratingu. Je to dobrá zpráva pro Fialovu vládu. Ta po měsících boje s inflací dostává mezinárodně uznávaný „štempl“, že se jí daří dostat veřejné finance pod kontrolu.
Lukáš Kovanda: Dělá to dobře. Pochválily ratingové agentury Fialovu vládu
Názory
Politický cyklus trvá dva a půl roku
Často slyšíme, že je špatně, že politici přemýšlí pouze ve volebním cyklu čtyř let, chtějí být znovu zvoleni. A tak se nedají plánovat a už vůbec realizovat žádné dlouhodobější strategie na řešení čehokoliv. Ale ono to je iluze, protože situace je totiž mnohem rychlejší. Reálně trvá politický cyklus zhruba 2 a půl roku.
Po sněmovních volbách obvykle několik měsíců trvá vyjednávání o sestavení vlády. I když jde všechno hladce, tak vláda pořádně začne vládnout tak tři měsíce po volbách. Pokud je vyjednávání složité, koalice křehké a proběhne více pokusů, tak to zabere i mnohem déle, klidně půl roku.
Pak se ministři rozkoukávají na úřadech, říká se tomu 100 dní hájení, tedy další tři měsíce. No a nejpozději rok před dalšími volbami fakticky začíná nová kampaň na další volby. Už dříve před tím se uvnitř stran bojuje o pozice na kandidátkách, probíhají primárky, ministři už nemají čas na úřad, musí si zajišťovat podporu ve straně.
V té době už se Parlament nedělí na vládnoucí koalici a opozici, ale fakticky na ty, co zůstali ve hře a ty, co končí. První vybojovali dobré místo na příští kandidátce a tím udrželi politickou budoucnost. Druzí primárkami propadli a ví, že už ve sněmovně nebudou. Ve zbytku svého mandátu buď rezignují a nedělají nic, nebo trochu škodí a mstí se, anebo se pokusí zobchodovat svou stávající pozici s některou zájmovou skupinou.
Volby jako výmluva
Volby jsou dnes výmluvou nad prakticky každou soustavnější prací veřejné správy a státu, v každý moment se na ně dá vymluvit. A obvykle je tato výmluva brána jako pochopitelná, přijali jsme ji, zvykli jsme si. Zkušení političtí komentátoři píší, přece už budou volby, už se nic nedělá a čeká se, až volič znovu rozdá karty. Skoro pořád přece je po volbách (kdy se všechno usazuje), nebo těsně před volbami (kdy je potřeba vést novou kampaň), anebo jsou nějaké jiné volby za rohem, kterým je nutné se politicky věnovat (kraje, obce, Senát i EU). Občas se otevře třeba rok bez voleb, ale to je výjimka. Ale my si volíme ty lidi na čtyři roky, ne na dva a půl.
Fialův kabinet podle očekávání přestál už třetí pokus o vyslovení nedůvěry v tomto volebním období. Opozice ví, že při současném rozložení sil ve sněmovně nemůže uspět.
Politický diář Jany Havligerové: Babišova žvanírna a život podle lidovců
Názory
Volby jako byznys
Volební kampaně stojí obrovské peníze a většinu platíme my, tedy stát přes příspěvky stranám, peníze za mandáty nebo zaměstnáním stranického potěru. Zavedli jsme pravidla pro sponzorské dary, máme dohledový úřad, máme stropy na výdaje. Postavili jsme to záměrně tak, aby to skutečně nemohlo ničemu vadit. Úřad může kontrolovat plnění pravidel až ex post, píše své auditní zprávy a zveřejní je obvykle rok po volbách, kdy už to je každému úplně jedno a události se valí dál.
Všichni tuší, že velká část financování kampaní jde jinudy než oficiální cestou. Limity na sněmovní volby jsou 90 milionů, a v posledních volbách překvapivě vykázalo SPOLU i ANO oficiální výdaje zhruba 89 milionů. Prostě se vešli do zákonného limitu, těšně.
U prezidentských voleb je každému, kdo se kolem této branže pohybuje zřejmé, že prezidentské kampaně Pavla, Babiše nebo Nerudové reálně nestály 50 milionů, ale výrazně víc. Všem je jasné, že násobně víc peněz se v kampaních a politickém marketingu točí mimo oficiální volební účty. Mobilizují se peníze na podporu agentur, influencerů, zaměstnávají se lidé, ve firmách, aby určitý čas dělali na kampani, dlouhodobě se pracuje se spřízněnými médii a jejich majiteli.
A zneužívají se státní zdroje. Všichni ti asistenti, poradci, ten stranický potěr placený oficiálně ze státních peněz v parlamentu a na ministerstvech, musí během kampaně obléct stranické dresy a jet kampaň. Jejich mzdy platí stát, ale do stranických výdajových limitů se nijak nepočítají.
Slovenské volby jsou otevřené, mohou dopadnout různě podle počtu stran, které se do parlamentu dostanou. Kampaň je divoká, občas si zúčastnění dají po „papuli“. Hlavní otázkou ale je, pokud se Robert Fico stane znovu premiérem, jestli bude jeho hlavní motivací pomsta. A jestli takovou pomstu přežije na Slovensku právní stát.
David Ondráčka: Ficova pomsta ovlivní Slovensko
Názory
Volby jako manipulace davu
Politický marketing jede po své linii, marketéři volně přechází, pár let u Babiše, pak u SPOLU, je to jen job. Politik se prodává stejně jako šampón nebo prací prášek. Jo, je to člověk, hýbe se, říká občas blbosti, má svou minulost, někde se opije nebo rozvádí, nechá se někde blbě vyfotit. To vám zubní pasta neudělá. Ale jinak je to stejné. Vytvořit legendu, příběh, hesla, chytře namíchat marketingový mix, udělat a zaplatit socky, a jede se. Kandidát moc netuší, co se tam děje, ale musí věřit, že to dnes letí. A klidně zatančí celou programovou prioritu na Tik Tok. A ještě nabrífovat elementárně na nějakou předvolební debatu, ale to je hračka. Stejně se dost přesně ví, na co se budou ptát, málokdy moderátoři překvapí.
A média už dnes stejně moc politickou agendu neurčují. Václav Moravec roky rád říkával, o čem se bude po dnešních otázkách mluvit. To už dávno neplatí, a nejde jen o unavené nedělní Otázky. Vše zařídí marketing, ten se o to postará a témata pečlivě vybere a obstará.
Volby jako tvorba kandidáta
Marketéři dokáží udělat kandidáta z kohokoli aspoň trochu příčetného. Uhnětou a vytvarují si ho nebo ji k obrazu svému a pro potřeby dobře zmapovaných cílových skupin. Proběhlé prezidentské volby to ukázaly dost plasticky. Veřejnost marketéři chápou jako manipulovatelnou masu, kterou lze přimět k čemukoli, každý se dá zblbnout, vyhecovat, motivovat, znechutit, otrávit. Rozdíl mezi lidmi a specialisty roste. Průměrný člověk věnuje politice pár minut denně, nezatěžujme ho ničím složitým. Média baví, něco jednoduchého vyberou, když se jim to nabídne, rádi po tom skočí.
A možná v té souvislosti přemýšlejme i nad tím, jestli je úplně ok, když si sedne skupina byznysmenů kolem stolu a u dobrého vína se baví, koho bychom mohli příště podpořit třeba na Hrad, jestli oživit nějakou stranu nebo jinou někomu nepomoct založit. Z koho uděláme kandidáta, komu zaplatíme marketéry, koho „uděláme“. Je to pro ně větší adrenalin než sázet na koňské dostihy.
