František Janáč: Evropský průmysl potřebuje návod na přežití
V první polovině listopadu se uskuteční 26. Konference OSN o změně klimatu ve skotském Glasgow. Půjde o 16. zasedání smluvních stran Kjótského protokolu a 3. zasedání smluvních stran Pařížské dohody. Je dost možné, že to nejdůležitější se odehrálo už před začátkem.
Summit se totiž měl uskutečnit už vloni, ale musel být odložen kvůli pandemii. Letos se odehraje již v návaznosti na dramatické zdražení emisní povolenky i silové elektřiny, tedy ve zcela odlišné atmosféře. Bude sílící kritika Zelené dohody dostatečným důvodem k tomu, aby se konečně hovořilo i o tom, jak evropský průmysl ekonomicky přežije plánovanou dekarbonizaci? Nebo zůstane vše při starém a řeč bude zase jen o kvótách, zákazech a omezeních pro obyvatele a podniky?
V roce 2015 předložily státy v Paříži své závazky na snižování emisí skleníkových plynů. Nyní by měly poprvé předložit zpřísnění těchto závazků, aby tak prokázaly své ambice v boji proti změnám klimatu. Systém má naprosto dokonalý název – v doslovném překladu zní „ráčnový mechanismus“. Kdo někdy pracoval s ráčnou a vnímá zarputilost, s jakou EU prosazuje udržitelný rozvoj, už mu došlo, v čem je ten vtip. Ráčna je k utahování užitečný, ale hodně silný pomocník – tak silný, že když to přeženete, závit se může poškodit, šroub prasknout. A to samé hrozí i u klimatického „ráčnování“ průmyslu.
Nehodlám zpochybňovat vědecký konsensus o klimatické změně a podílu člověka na ní. Ostatně že máme za pět minut dvanáct před Apokalypsou, už jsme v dějinách slyšeli tolikrát, že na tom něco pravdy bude. Jednou určitě. Chtěl bych jen upozornit na to, že zcela určitě máme za pět minut dvanáct před ekonomickým zhroucením evropského průmyslu. Na stole je Fit for 55 do roku 2030 a klimatická neutralita do poloviny století. Nenechme se mýlit, pokud nebudeme koukat nalevo ani napravo, samotné splnění těchto závazků je jednoduché – emisně náročné provozy v Evropě prostě bez náhrad zavřeme. Počítejme ovšem s tím, že naše potřeby tím nezmizí a vše budeme nadále dovážet z Asie, kde vyrobí to samé s mnohem vyššími emisemi. Asi se i s ekology shodneme na tom, že toto není cílem.
Kancléřka Angela Merkelová, jedna z nejvlivnějších, ale v některých věcech i hodně kontroverzních osobností světové politiky, odchází. Do Bundestagu už v nedělních volbách nekandidovala a až se ustaví nová německá vláda, předá žezlo, které třímala dlouhých 16 let. Jaká vlastně kancléřka byla?
Angela Merkelová končí. Merkelismus ale ještě chvilku přetrvá
Leaders
Malá vsuvka: K tomu se jsme si v Česku sami zadělali na ještě jednu průmyslovou krizi, která nesouvisí s uhlíkem, ale se stavebními surovinami. Česká geologická služba varuje, že kvůli dlouhodobému odporu obcí proti kamenolomům a pískovnám již tuto dekádu hrozí katastrofální nedostatek stavebního kamene, štěrkopísku a dalších surovin. Průmysl tedy z jedné strany bude dusit uhlíkové běsnění a z druhé strany skomírající surovinová základna.
Chce se mi proto věřit, že Glasgow přinese mnohem víc než jen „ráčnou důkladně utaženou Paříž“. Evropský průmysl potřebuje návod, jak v příštích desetiletích nejen přežít, ale zároveň zůstat konkurenceschopný na globálním trhu. Uvědomme si, že emisně náročných oborů není zrovna málo – transformací budou muset projít chemické závody, ocelárny, papírny, cementárny, vápenky, rafinérie… Když k tomu připojíme dopad na odběratele a návazné provozy, máme v tom prakticky veškerou výrobu. Energetiku a teplárenství záměrně nezmiňuji, protože tam to při pokračujícím zdražování emisní povolenky dlouhodobě nemůže fungovat vůbec.
Z nedávné cenové tsunami v oblasti emisních povolenek a silové elektřiny bychom si měli vzít poučení. Klimatická politika by neměla být pouze o „bu bu bu“ na znečišťovatele a trumfování v závazcích, ale také o ekonomické úvaze, jak budou dekarbonizované obory v nových podmínkách fungovat a jak budou konkurenceschopné. Zároveň bychom se měli konečně bavit o konkrétních investicích a technologiích, které onu dekarbonizaci umožní.
Výhodnost investice se zatím stále drží klasickou účetní závěrkou a finanční analýzou. To se však v nejbližších letech může výrazně proměnit, protože do hry vstupují takzvaná ESG kritéria. Ta u firem nehodnotí jen tržby a zisky, ale také udržitelnost jejich byznys modelu v kontextu globálních klimatický i společenských změn. Jak takové uhlíkové účetnictví bude vypadat a jak se na ně firmy mají připravovat, prozrazuje v rozhovoru pro newstream.cz Martin Křivánek, odborník na ESG v poradenské společnosti KPMG, která s touto problematikou radí předním tuzemským bankám a dalším firmám. „Do udržitelnosti jdou nyní obří finanční prostředky a další jsou přislíbené, takže logicky aktuálně výnos takových investic jde rychle nahoru,” připomíná Křivánek.
„Uhlíkové účetnictví” nemusí být sci-fi, míní expert na udržitelnost Křivánek
Money
Již dříve zaznělo, že Zelená dohoda podpoří rozvoj průlomových technologií – čistého vodíku, palivových článků, skladování energie a také zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Zejména poslední jmenovaná technologie, pro níž se vžila zkratka CCS (Carbon Capture and Storage), je naprosto klíčová a v posledních letech má, zdá se, v komerční sféře již nakročeno k významnému rozšíření. Jsem moc zvědavý, co konkrétního o ní v Glasgow uslyšíme.
Evropská ekonomika vstupuje do největší transformace od Druhé světové války. Oproti minulosti už nepracuje jen s peněžním rozpočtem, ale také s rozpočtem uhlíkovým. Což logicky musí vést k bolestným kompromisům mezi životní úrovní nás všech a udržitelným rozvojem. Jak moc budou tyto kompromisy vychýlené na jednu či na druhou stranu, o tom by měli rozhodnout Evropané. A já jsem takřka přesvědčen, že ti se dosavadní životní úrovně nebudou chtít vzdát. Stačí si vzpomenout na důvod, proč před třemi lety vyrazila do ulic ve žlutých vestách půlka Francie: Šlo o nevinné zdražení benzínu… Právě toto fiasko by Evropská komise měla brát jako varování, protože tentokrát půjde o mnohem víc než jen o pohonné hmoty. Doporučil bych odložit ráčnu a vzít do ruky pravítko, vodováhu a hodinářský šroubovák.
