Zajímá nás
Lukáš Kovanda: Kdo se nyní strachuje říct si o zvýšení platu, okrádá sám sebe
Chamtivost a strach. Tyto dvě emoce od nepaměti hýbou každou ekonomikou. Není to nic zavrženíhodného, je to motor lidského pokroku a celospolečenského vzestupu, ať se nám to líbí, nebo ne. Kdo se v Česku nyní strachuje, okrádá sám sebe. Kdo odhodí strach, utlumí chamtivost firem a jejich manažerů, která způsobila maržovou inflaci.
To, jak chamtivost a strach hýbou ekonomickým děním, je dobře je patrné třeba na akciových trzích. Když stoupají, každý by se rád na růstové vlně vyvezl nahoru. Aby byl ještě bohatší. Přihazuje proto do akcií své další a další peníze, jen aby je ještě více zhodnotil. Můžeme tomu říkat lačnost po bohatství, anebo rovnou právě chamtivost.
Peníze, které takto investor přihazuje, mu v zásadě buď zhodnocení skutečně přinesou, anebo skončí v bublině, jež splaskne. Pokud zhodnocení přinesou, je to zpravidla proto, že je investor vložil do nějakého nového nápadu, jenž posouvá lidstvo dále. A pokud skončí v bublině, šlo o slepou uličku.
Nárazu do zdi slepé uličky se investor samozřejmě obává. Tento strach tak vždy více či méně jeho chamtivost tlumí. V čase přebujelé euforie na trzích ji tlumí méně, než by bylo záhodno, v čase paniky naopak více. Vzájemné působení chamtivosti a strachu tak v běhu času vždy vrací trhy – a celou ekonomiku – do jakési rovnováhy, jež však nikdy nepřetrvá. Je to neustálý děj, na jehož konci je však lidský pokrok. Na akciových trzích se totiž rozděluje kapitál, tedy celospolečenské bohatství, a čím lépe se tento kapitál rozděluje, na čím přínosnější investice tedy míří, tím dále posouvá celou danou ekonomiku – a nakonec i celé lidstvo a jeho poznání.
Řadoví občané podlehli strachu. Manažeři velkých firem jen využili příležitosti
Chamtivosti ale propadají nejen akcioví investoři, ale třeba celé firmy, resp. jejich manažeři. Tak jako jednotlivý akciový investor využije každou relevantní příležitost ke zbohatnutí, stejně tak činí i manažer firmy. Velkým českým firmám a podnikům, jako jsou ČEZ, Agrofert či obchodní řetězce, se přitom loni nebývale dařilo. Jejich manažeři využili příležitosti.
Mimořádná příležitost v podobě války na Ukrajině jim totiž otevřela dveře k mimořádným ziskům. To vše ale v podmínkách takzvané spotřebitelské recese. Běžný spotřebitel – řadový občan – stále reálně vykazuje spotřebu pod úrovní roku 2019, zatímco velké firmy počítají nárůst zisků v násobcích. Jak to jde dohromady? Řadový občan podlehl strachu. Strachu z války, který manažeři firem a podniků ve své lačnosti po bohatství využili k navýšení zisků.
Manažeři se v mimořádné válečné situaci rychle zorientovali. Politici jim nahráli tezemi typu, že „Česko je také ve válce“. Řadový občan byl náhle ochoten tolerovat firmám to, co by jim za jiných okolností neprošlo. Tedy markantní zdražení. Takové zdražení, které nejen pokrývalo objektivně navýšené náklady, například v podobě drahých energií, ale leckdy pokrývalo i navýšené marže.
Ačkoli se například Česká národní banka obávala roztočení takzvané mzdově-inflační spirály, mnohem spíše se roztočila spirála jiná, a sice takzvaná maržově-inflační. O tom svědčí třeba to, že loni se reálné výdělky pracovníků v Česku propadly vůbec nejvýrazněji ze všech zemí organizace OECD. Manažeři tuzemských firem a podniků dali své lačnosti po bohatství plný průchod a řadový občan – jejich zákazník – jim to ochotně toleroval a „cáloval“.
Hned 55 procent Čechů má potíže vyjít se mzdou, vyplývá z dat společnost LMC, jež provozuje pracovní portály Jobs.cz a Práce.cz. Na Čechy tak fatálně doléhá suverénně největší propad reálných mezd v celé historii České republiky, který je zároveň nejvýraznější ze všech zemí OECD.
Lukáš Kovanda: Čechům se dramaticky zhoršuje životní úroveň, potíže vyjít se mzdou má polovina z nich
Názory
Čas říct si o zvýšení platu
Toleroval tedy právě zdražení nad rámec objektivního růstu nákladů firem. Ve svém strachu z války, umocněném razantní dikcí politiků, zkrátka firmám zaplatil nejen jejich zvýšené náklady, ale ještě navíc leckdy mimořádně navýšené marže. Ty představují základ dramatického nárůstu ziskovosti podniků (a bonusů jejich manažerů), přičemž současně vysvětlují, proč inflace v Česku byla – a je – na poměry EU stále tak výrazná a proč se zároveň propadly reálné výdělky pracovníků v ČR, tedy ty očištěné o inflaci, vůbec nejvíce v zemích OECD.
Co s tím vším teď? Nic není ztraceno. Jak již zaznělo, ekonomika má tendenci vracet se k rovnováze. Loni v přetahované o celospolečenské bohatství manažeři (s přispěním politiků) deklasovali řadové občany. Vytáhli jim z kapes nečekanou hromadu peněz. Občané si nyní mohou podstatnou část vzít zpět. Jak? Musí si říci o výrazné přidání v zaměstnání. Pokud na ně zaměstnavatel nepřistoupí, měli by odejít jinam.
Nejde o volání po růstu platů ve státní sféře. Tam by se naopak zvyšovat neměly, neboť nejsou kryty rostoucími zisky firem, ale rostoucím veřejným dluhem – tedy financovány z kapes budoucích generací. Kdo není spokojený s platem ve státní sféře, může začít podnikat nebo se nechat zaměstnat ve sféře soukromé – ta stále nabízí stovky tisíc volných pracovních míst. Uleví se tím i státu, neboť se zpomalí tempo jeho zadlužování.
Míra nezaměstnanosti klesá více, než se čekalo. Český trh práce je stále přehřátý, soukromý sektor nemá kde brát lidi. Vláda tak může směla začít propouštět státní zaměstnance, nejen ty z pošt či finančních úřadů.
Lukáš Kovanda: Firmám chybí lidi a pro stát jich pracuje příliš
Názory
Aby si mohli říct o více peněz, musí řadoví občané zejména odhodit svůj strach. Neměli by doslovně věřit tomu, když jim politici tvrdí, že „Česko je ve válce“. To je politická fráze, kterou nelze brát jako zdůvodnění, proč se spokojit s málem a o přidání si neříci. Takové Polsko je válce na Ukrajině geograficky i fakticky ještě o něco blíže, a přitom reálné výdělky tamních pracovníků klesly v porovnání s těmi českými loni jen zanedbatelně. Čeští pracovníci by také neměli věřit další oblíbené frázi mnoha politiků: že se vlastně lidé v Česku mají stále dobře. Pravda, špatně se nemají, ale to neznamená, že by se nemohli mít lépe.
Počet státních zaměstnanců letos narostl výrazně, citelně nad průměrem let 2017 až 2022. Pokud vláda sníží jejich počet na úroveň roku 2016, ušetří přes 50 miliard korun ročně, vypočítává ekonom Lukáš Kovanda.
Lukáš Kovanda: Fialův kabinet řeší daně. Rozpočtu by však víc prospělo míň úředníků
Názory
Dokud běžní občané budou podléhat strachu a oddaně věřit politikům, fakticky tím dále dají průchod chamtivosti manažerů, svých zaměstnavatelů. Je teď řada na nich, na lidech, aby se strachu zbavili, utlumili tím chamtivost svých zaměstnavatelů a dostali ekonomiku blíže celospolečensky žádoucí rovnováze.
