Lukáš Kovanda: Kdyby svět osídlil homo economicus, Santa ani Ježíšek by neexistovali
Proč Vánoce hýbou spotřebitelskými výdaji jako nic jiného, i když jsou spojeny s nezměrným plýtváním? Zamyšlení nad ekonomikou vánočních svátků z pera ekonoma Lukáše Kovandy.
Santa Claus řídí nesmírně ztrátový podnik. Jen ve Spojených státech každoročně „propálí“ zhruba dva roční rozpočty České republiky. Proporčně srovnatelných ztrát ostatně dosahuje i tuzemský Ježíšek z toho samého podniku. Přesto se tahle firma, Vánoce, s.r.o., stále drží v byznyse. Ba co více, výborně prosperuje. A každoročně dokonce pořádně hýbe makroekonomickými ukazateli typu spotřebitelských výdajů. Jak to?
Když nakupujeme sami pro sebe, každá koruna, kterou utratíme, nám pořídí uspokojení, které oceňujeme minimálně také jednou korunou. Spíše to však bude více. Proto ostatně nákup uskutečňujeme – zvyšuje naše uspokojení. Když však nakupují Santa nebo Ježíšek, vydaná koruna obdarovávanému často nepořídí uspokojení právě ani za tu korunu. Netrefí se do jeho přání, tužeb, potřeb… Dar pak končí na půdě nebo ve sklepě, kde se na něj už jen práší. Dochází k obrovskému plýtvání. Vyplýtvá se tolik, že by z toho menší země žily roky.
Jak je tedy možné, že Vánoce dosud nezkrachovaly? Odpověď je prostá. Většina lidí se nepočítá mezi ekonomy. Kdyby svět obydlovali pouze ekonomové (nebo také homo economicus, tedy člověk, který se vyznačuje neomezenou schopností racionálního rozhodování), Santa ani Ježíšek by neměli šanci. Už by dávno podnikali v jiných sférách, v jiných světech.
Ztrátový byznys, který nikdy nezkrachuje
Ilustrujme smýšlení ekonomů na jednom příkladu. Na příkladu sněhové bouře. Poté, co ustane, obyvatelé zapadané vísky či města jsou celí lační po lopatách na odhazování sněhu. Někteří prodejci lopat učiní přesně to, co by jim poradil každý průměrný ekonom: zdraží. Inu, roste poptávka, tak proč nezvýšit cenu? Z pohledu běžného ekonoma neprůstřelná logika.
Jenže tahle logika ve světě plném obyčejné člověčiny selhává. Prodejce lopat, který v krajní situaci zdraží, o své zákazníky nakonec přijde. Náhle a přechodně zdraženou lopatu si sice ještě se skřípěním zubů koupí, ale pro další zboží se následně naučí chodit k někomu jinému. Takže třeba hrábě na jarní práce už koupí u konkurence. Prodejce lopat je prostě zdražením ve vypjaté situaci rozpálil do běla. Zanevřou na něj. Což je ovšem pocit, se kterým běžný ekonom ve svých modelech nepočítá. A právě proto, že svět překypuje člověčinou, Vánoce jen tak nezkrachují. Navzdory obrovské ekonomické ztrátě, kterou tenhle podnik každoročně generuje.
Co ale vlastně myslíme onou „člověčinou“? I když běžný ekonom to možná vidí jinak, lidem nic lidského není cizí. Ani ryzí potěcha z rozradostnění bližního, ani vypočítavé obdarování obchodního partnera, jen aby si zase „vzpomněl“ v nadcházejícím roce. Motivací za vánočním obdarováváním je zkrátka přehršel. Jsou mezi nimi ty upřímné, ty upřímné méně, ba dokonce i ty neupřímné. Motivace jsou rozličné jako lidé sami. Dárek je vlastně vzkazem: Mám tě rád. Chci s tebou dělat zase byznys. Lidé jsou lidé, ryzí i vypočítaví, a vzkazy, které prostřednictvím podniku Vánoce, s.r.o., rozesílají, jim prostě stojí za to nezměrné plýtvání s ním spojené.
Ať už prezent nakonec opravdu skončí v prachu sklepení, či ne, vzkaz vyšle vždy. A ekonom si může rvát vlasy na hlavě, jak chce, hodnotu těchto vzkazů prostě do HDP nezapočítá.
Santových a Ježíškových služeb navíc mnohdy využívají i ti, kteří žádný vzkaz vlastně vyslat ani nechtějí. Jen je jim jaksi hloupé „stát opodál“. Ano, i dělat něco jen proto, že to dělají ostatní, je člověčí.
Podnik Vánoce, s.r.o., má zkrátka všechny trumfy na své straně. A mít bude.
