Lukáš Kovanda: Má Západ sázet na pád Číny? To by se těžce přepočítal
Snaha Pekingu opřít ekonomický růst Číny o něco jiného, než jsou pod tíhou dluhu kolabující reality v zemi, vytváří nové nároky na tamní veřejnou kasu. A to zhoršuje stav veřejných financí této druhé největší ekonomiky světa. Může být hůř, varuje přitom Fitch. Pekingský režim zřejmě bude zhoršení ratingového výhledu Číny ze „stabilního“ na „negativní“ záhy rozporovat, nicméně je zjevné, že Číňanům více než kdy jindy hrozí, že jim dluh přeroste přes hlavu.
Agentura Fitch ve středu zhoršila ratingový výhled Číně. Jde o přelomovou událost. Děje se tak vůbec poprvé od 90. let, kdy Fitch začala Čínu ratingově hodnotit. A dosud se rating Číny v očích Fitche vždy jen zlepšoval.
Ratingová stupnice agentury Fitch hodnotí úvěruschopnost – bonitu – dané země primárně jejím zařazením do investičního pásma – pásma vyšší kvality – nebo naopak pásma spekulativního (nižší kvality). Čínským dluhopisům nyní agentura přisuzuje hodnocení „A+“. Takové hodnocení odpovídá pátému stupni z deseti v rámci investičního pásma. Pro srovnání, Česko je na tom o stupínek lépe. Jeho hodnocení odpovídá čtvrtému stupni. Čínský rating je nyní na úrovni toho estonského, izraelského či saúdskoarabského.
Soud v Hong Kongu poslal do likvidace čínského realitního obra Evergrande. Pro celou Čínu může jít o okamžik srovnatelný s tím, co pro Západ značil bankrot investiční banky Lehman Brothers v roce 2008. Pád Evergrande, stejně jako pád Lehmanů, je dosud nejprůkaznějším dokladem neudržitelného ekonomického růstu živeného dluhem. Dneškem se tedy investoři po celém světě definitivně dozvídají – a mají na to štempl hongkongského soudu –, že vzestup čínské ekonomiky byl zejména v posledních letech nezdravý a v podstatě iluzorní. Vyhnaný dluhem.
Lukáš Kovanda: V Číně nastal „okamžik Lehman“. Krachuje světově nejzadluženější developer
Názory
Dluhem přiživený růst a jeho důsledky
Problémy čínského nemovitostního sektoru, jež jsou klíčovou příčinou zhoršení ratingového výhledu Fitche, se přitom prohlubují. Koncem letošního ledna poslal soud v Hong Kongu do likvidace čínského realitního obra, společnost Evergrande. Pád Evergrande je dosud nejprůkaznějším dokladem neudržitelného ekonomického růstu živeného dluhem. Investoři po celém světě dnes už jistojistě ví – mají na to štempl hongkongského soudu a nyní tedy i agentury Fitch –, že vzestup čínské ekonomiky byl zejména v posledních letech v nemalé míře nezdravý a ve své podstatě iluzorní. Vyhnaný dluhem.
Evergrande představuje nejzadluženějšího developera světa. Jeho pád do likvidace není rozhodně úplným překvapením. Přesto jde o historický milník, zejména v rámci čínských hospodářských dějin. Tak jako západní ekonomika po pádu Lehman Brothers a související finanční krizi, jež nastala v jeho důsledku, se už nikdy nevrátila do starých kolejí, totéž může nyní potkat Čínu. Mezinárodní investoři budou mnohem bedlivěji zvažovat své investice do čínských podniků. Protože nyní se budou mnohem úzkostněji než dříve obávat toho, že růst té či oné čínské firmy může být opět jen iluzí, jako v případě Evergrande.
Likvidace Evergrande se dosud nejzávažnějším a nejviditelnějším příznakem vážných problémů celého čínského realitního trhu. Jeho předlužení a související bublina – projevující se astronomickými cenami realit, ale také výstavbou „měst duchů“ – mohou nyní v rámci svého kolapsu otřást celou čínskou ekonomikou a jejími veřejnými financemi. Tento otřes by ale měl své ozvěny všude po světě, převážně neblahé.
Potíže čínského realitního sektoru už loni představovaly klíčový důvod, proč se druhá největší světová ekonomika nedokázala po covidu zotavit, jak se předpokládalo. Čínské akciové trhy patřily loni k málu akciových trhů ve světě, které se propadly. Zatímco burzy v Americe, Evropě či podstatné části Asie rostly, ty čínské nikoli. Přitom experti začátkem roku 2023 čekali pravý opak. Předpokládali, že čínské akcie po otevření tamní ekonomiky po takřka třech letech boje s covidem „porostou jako z vody“, zatímco burzy zbytku světa bude drtit inflace a s ní související vysoké úrokové sazby.
Český průmysl podvazují vysoké úroky a také slabá německá a čínská poptávka. Stejně tak útoky jemenských povstalců v Rudém moři nebo třeba nadprůměrně teplé počasí, píše v komentáři ekonom Lukáš Kovanda.
Lukáš Kovanda: Český průmysl v únoru zklamal. Kdo za to může? Němci, Číňané i piráti
Názory
Čína je nenahraditelný trh
Nečekaný loňský útlum čínské ekonomiky, který mohou problémy čínského realitního sektoru (zdaleka nejen Evergrande) ještě prohloubit a prodloužit, má ovšem i své světlejší stránky. Přestože problémy čínského finančního trhu jsou varovné pro celý svět, útlum čínské ekonomiky například způsobuje nižší světové ceny ropy (Čína je globálně jejím největším dovozcem), a tedy i pohonných hmot, čímž tlumí inflaci také třeba i v Česku.
Zároveň ovšem otřesy čínského nemovitostního trhu neznamenají kolaps celé tamní ekonomiky. Takže rating Číny v očích agentury Fitch zůstává i přes zhoršení výhledu stále na solidní úrovni odpovídající hodnocení Estonska nebo Izraele. Čínská ekonomika přece jenom stojí na mnohem více nohou, jakkoli realitní segment je nohou vskutku zásadní.
To, že čínská ekonomika nekolabuje a že je nedále lákavá dokonce i pro četné západní firmy, naznačují děje, jež se odehrály už v době vážných potíží tamních nemovitostí. Například největší americká banka JPMorgan, ale také největší evropský správce majetku, francouzská Amundi, chystají v Číně další velkou expanzi v Číně. Prý totiž jde o „nenahraditelný“ trh. Němci zase loni v Číně historicky rekordně investovali.
Akcie Volkswagenu klesly poté, co automobilka uvedla, že růst tržeb se letos zpomalí z 15 na 5 procent. Koncern, do kterého patří i mladoboleslavská Škoda Auto, sníží pětiletý plán výdajů do roku 2029 o 10 miliard korun, píše Bloomberg. Automobilový koncern se podle agentury potýká s klesající poptávkou po elektrických vozidlech a sílící konkurencí.
Volkswagen potrápí invaze levných aut z Číny. Koncern čeká pomalejší růst tržeb
Zprávy z firem
Tento vývoj tak kontrastuje s často povrchními a zkratkovitými zprávami z médií, z nichž by mohl nejeden soudit, že Západ Čínu ekonomicky opouští. Neopouští ji ani z důvodu geopolitických, ani ekonomických, třeba právě kvůli problémům tamního nemovitostního sektoru, avšak nepochybně bude nyní – a bude muset – ohledně investic v Číně obezřetnější a asi i selektivnější.
Divize správy aktiv zmíněné americké banky JPMorgan v Číně pokračuje v náboru nových zaměstnanců. Druhá největší světová ekonomika pro ni totiž vskutku představuje „nenahraditelný“ trh, jak se letos začátkem března nechala slyšet Desiree Wangová, výkonná ředitelka JPMorgan Asset Management China.
JPMorgan v Číně masivně investuje a expanduje. Loni americká banka získala plnou kontrolu nad tamními fondy, které do té doby vlastnila společně s místními partnerskými společnostmi. Loni také pořídila podíl v divizi správy aktiv čínské banky China Merchants Bank. Číňané mohou s JPMorgan investovat do více než devadesáti jejích podílových fondů, zaměřených jak na akcie, tak dluhopisy, tak další možné investice. Aktuálně má JPMorgan Asset Management China v Číně 64 milionů klientů.
Petrof přesunuje část výroby do Asie, konkrétně do Indonésie. Největší evropský výrobce akustických klavírů a pianin tak „využívá příležitost“, kterou nabízí Green Deal EU. Z něj tedy ovšem těží indonéský výrobní partner, který od královehradecké legendy se 160letou tradicí získává nejen pracovní místa, ale hlavně cenné know-how, akumulované od poloviny 19. století.
Lukáš Kovanda: Green Deal „vyžene“ do Asie část výroby firmy Petrof
Názory
Peníze nesmrdí
Čínský trh stále skýtá – a samozřejmě nejen pro americkou banku – značný potenciál, jelikož pouze desetina majetku domácností tam má podobu investic v akciích nebo podílových fondech, zatímco v USA je to hned celá třetina, jak vypočítává Wangová.
Průkopníkem zásadního pronikání západních finančních domů na čínský trh je však francouzská společnost Amundi, největší správce majetku v EU a potažmo v Evropě. Amundi vznikla roku 2010 sloučením divizí správy aktiv francouzských bank Crédit Agricole, jež je nyní jejím většinovým vlastníkem, a Société Générale, tedy matky tuzemské Komerční banky.
V roce 2019 se Amundi stala vůbec první zahraniční firmou, jež získala většinový podíl v některé z čínských společností zaměřených na správu majetku. Většinu získala ve společném podniku s divizí správy majetku velké státní čínské banky Bank of China. Do roku 2025 chce Amundi, která patří k největším poskytovatelům služeb kolektivního investování také v Česku, v Číně navýšit objem tamních spravovaných investic na 250 miliard dolarů, tedy více než 5800 miliard korun dle aktuálního kurzu.
Desítky let zažívala čínská ekonomika nebývalý rozmach, zejména díky investicím do továren, mrakodrapů a silnic. Tento hospodářský model vyvolal obdivuhodné období růstu, které zemi vyvedlo z chudoby a proměnilo ji v globálního obra, jehož exportní schopnosti zaplavily celý svět. Ten model už ale nefunguje. Problémy jsou patrné po celé Číně.
Konec rozmachu čínské ekonomiky. Země se topí v dluzích a nemá co dál budovat
Money
Neutuchajícího potenciálu Číny si všímá také Německo, resp. německé firmy a podniky. Německé přímé zahraniční investice v Číně loni dosáhly historicky rekordní úrovně – v přepočtu více než 300 miliard korun. Loni se přitom také zvýšil podíl Číny na celkových zahraničních investicích Německa.
Západ se tak k Číně staví nejednoznačně, což budí rozpaky, ba posměšky. Začátkem března dopustil čínský ministr zahraničí Wang I. Nejprve ocenil úzkou spolupráci s Ruskem a pak si na adresu EU postěžoval, že je jako semafor, kde naráz svítí zelená, oranžová i červená. EU totiž Čínu současně nazývá „partnerem“, „ekonomickým konkurentem“ i „systémovým rivalem“.
Tato rozpolcenost je ostatně patrná i v Česku. Z médií či od řady politiků se tu dozvídáme, že Čína představuje Západu úhlavní hrozbu, leč pak zjišťujeme tvrdá fakta, jež tomu příliš neodpovídají: třeba právě to, že největší finanční domy z USA a EU, včetně firem aktivních i v Česku, v Číně mohutně expandují, přičemž tam současně své investice rekordně uskutečňují například i německé firmy a podniky.
Máloco přitom demonstruje vzestup Číny na úkor Západu – spíše však Evropy než Spojených států – jako dění v odvětví elektromobility. Čína „převezla“ Západ, co se dobývání niklu týče, klíčové složky elektrobaterií.
Ještě před půldruhým rokem australský těžař BHP, největší na světě, věřil, že produkce niklu bude klíčovým prostředkem v jeho dekarbonizačním úsilí. A že si díky němu zlepší své ESG skóre. Nikl je totiž stěžejní složkou baterií elektrovozů. BHP navíc sázel i na takzvaný zelený nikl, environmentálně šetrnější, ale také dražší. Jenže se přepočítal.
Čínská ekonomika ve 4. čtvrtletí loňského roku meziročně vzrostla o 5,2 procenta, což je sice v souladu s cílem Pekingu, ale o desetinu procentního bodu zaostává za očekáváním analytiků, píší světové agentury s odvoláním na oficiální čínská data. V předchozím tříměsíčním období činil růst hrubého domácího produktu (HDP) 4,9 procenta. Mezičtvrtletně růst HDP v posledním trimestru zvolnil na jedno procento z revidovaného tempa 1,5 procenta ve třetím čtvrtletí. 
Postpandemický restart Číny jde ztuha. Lidé ani firmy dost neutrácejí
Money
Západ brzdí zelená agenda. Na tu Čína nehledí
Čína v uplynulých letech masivně investovala do dolů v Indonésii. Tam prostřednictvím špinavé elektřiny z uhlí těží a zpracovává málo kvalitní nikl, ovšem v obrovském objemu. Plundruje přírodu, řeklo by se na Západě. Jenže Číňané, jemně řečeno, neberou ESG tak vážně jako Západ.
Inovace ve zpracování Číňanům umožňují kvanta niklu nízké jakosti přeměňovat v mnohem kvalitnější materii. Zaplavují jí svět, čímž činí nikl z jiných částí světa nekonkurenceschopný.
Pláčou nejen v BHP, ale třeba i ve Francii. Francouzi plánovali z Nové Kaledonie, své odříznuté tichomořské državy, učinit jedno ze světových center produkce niklu. Teď ale tamní doly musí Paříž za peníze daňových poplatníků sanovat. Neobstojí tváří v tvář právě čínské produkci v Indonésii.
Navíc ani nevychází sázka Západu na nikl v environmentálně šetrnější variantě. Výrobci elektrobaterií a elektroaut všude po světě nejsou ochotní platit za ni více; jsou spokojení s indonéským niklem, zpracovaným prostřednictvím špinavého uhlí.
Západní vlády, včetně nyní i té české, pak elektrovozy štědře zadotují, jakož tedy i baterie v nich, takže západní řidič elektrovozu často jezdí vlastně na špinavé čínské, přesněji indonéské uhlí, zatímco západní daňový poplatník mu na to nechtěně a z donucení přispívá. Tyto peníze končí v Indonésii a pak v Číně, která i díky tomu geopoliticky dále expanduje. Pozitivní dopad na globální životní prostředí samozřejmě žádný.
Západní firmy si možná zlepší ESG skóre, ale jen proto, že přitom odevzdají trh třeba právě čínské konkurenci nebo že je musí sanovat často již tak předlužené vlády západních zemí typu Francie.
Sečteno, podtrženo, čínské problémy, a nejen v oblasti nemovitostí, tamní ekonomiku nepoloží. Naopak, Západ ji stále potřebuje k další expanzi, i když geopoliticky jde o rizikovější podnikání než ještě před pár lety.
Západ z velké části Čínu potřebuje – a nahrává tak svému geopolitickému rivalovi, jak Čínu často častuje –, protože si svoji ekonomiku svazuje přísnými regulacemi a kritérii typu ESG, které však z globálního hlediska nic moc neřeší a naopak z nich těží ponejvíce právě Čína a potažmo celá Asie.
Další komentáře ekonoma Lukáše Kovandy čtěte zde
