Nejistá hra se smrtí. Jak vypadalo britské předválečné zdravotnictví. A jak to po Brexitu
Britské zdravotnictví se v evropském zdravotnictví stává poslední dobou jakýmsi odstrašujícím případem. Podfinancování, stávky a dlouhé čekací lhůty na zákroky. Dnešní stav podle odborníků začíná připomínat některé nešvary z minulého století. Naštěstí však ne všechny.
V uplynulém týdnu vyšel v britském týdeníku the Economist článek o britském zdravotnictví, o kterém tvrdí, že se vrací ke stavu z třicátých let minulého století. Text převzala i tuzemská média a pro čtenáře titulků možná může být informace trochu zavádějící.
Juniorní lékaři v Anglii zahájili 3. ledna šestidenní stávku, nejdelší v historii britského zdravotnického systému NHS. Stávka končí dnes. Pohotovostní služby nemocnic dostala pod větší tlak, než pod kterým už byly, a vedla k odkladu či zrušení stovek tisíc návštěv pacientů objednaných k lékaři. Čekací lhůty na zdravotní péči zapříčiněné pandemií covidu-19, stávkami a nedostatkem personálu jsou teď ještě delší; na čekacích listinách NHS je nyní kolem 6,4 milionu pacientů, z toho 42 procent bude čekat déle než 18 týdnů. Britové si pomalu zvykají, že NHS nefunguje, když ji potřebují, píše týdeník The Economist.
Britské zdravotnictví se zmítá v krizi. Vypadá podobně jako ve 30. letech, píše The Economist
Zprávy z firem
Ostrovní zdravotnictví opravdu neprožívá zrovna nejlepší období, je podinvestované a často přetížené. I proto na začátek roku juniorní lékaři naplánovali už několikátou stávku. Pacienty zase trápí dlouhé čekací lhůty. Ti, co na to mají prostředky, se tak raději vydávají k soukromým poskytovatelům zdravotní péče, čímž si i klidně mnohaměsíční čekání zkrátí. Problém je to hlavně pro ty, kteří si připlatit nemůžou.
„Sledujeme návrat smíšené ekonomiky,“ cituje magazín profesora dějin zdravotnictví z University of Manchester Barryho Doyla. Role soukromých subjektů roste, čímž nabourává systém (v ideálním případě) bezplatného zdravotnictví, který funguje už přes pětasedmdesát let. V jistém smyslu se tak skutečně systém vrací do předválečného období.
Chaotický systém
Tehdejší zdravotnictví fungovalo na směsici veřejných či obecních, soukromých a charitativních nemocnic a zdravotnických zařízení. Bohatší vrstvy měly svého rodinného lékaře, který k nim docházel. Naopak méně majetní jednotlivci a rodiny to často museli zvládnout bez něj jen s léky ze zdravotních center nebo spoléhali na dobrosrdečnost místního doktora, který je léčil zdarma. Takových dobrodinců nebylo málo.
Pokud ale byl problém závažnější, nebylo lehké nemocniční lůžko získat. „Dobročinné nemocnice měly přísná kritéria pro přijetí, která vyžadovala buď doporučení od ředitele nemocnice nebo předplatitele, nebo vyžadovaly zaplacení poplatků,“ popisuje například lékařka Ellen Welchová ve své historii zdravotního systému. Nebylo i výjimkou, že si pacient musel dopředu připravit i peníze pro případ, že by náhodou zemřel.
Právě s tímto nepoměrem chtěl v roce 1948 skoncovat labouristický ministr zdravotnictví Aneurin Bevan, pozoruhodná postava moderních dějin Británie. Původem horník z chudého údolí ve Walesu bez prakticky žádného formálního vzdělání, ale přesto inteligentní a šarmantní člověk, byl příznivcem sociálních reforem. Prostořeký celoživotní rebel, který o konzervativcích řekl, že jsou „horší než dobytek“ a Winston Churchill ho na oplátku nazval „příšerným otravou“, si Národní zdravotnickou službu (NHS) vyvzdoroval. A to jak tváří v tvář opozici, tak i mezi ministry své strany, kteří byli často mnohem méně ambiciózní. Najednou do nemocnic začaly proudit zástupy lidí s dlouho neléčenými kýlami a dalšími obtížemi.
Operující praktici
Jako levicový radikál je Aneurin Bevan pro někoho padouch a pro jiného zase hrdina. Je však neoddiskutovatelné, že výrazně zlepšil život milionům lidí. Před vznikem NHS se k pořádné zdravotní péči řada lidí neměla šanci dostat. Ani ne pětašedesát let po Bevanově smrti jsou však mnozí obyvatelé Británie v podobné situaci, což je alarmující, přestože se tak děje v menším měřítku.
Pokud jde ale o kvalitu zdravotnictví, tak srovnání s třicátými léty pokulhává. Jak uvádí ve své vyčerpávající „biografii sociálního státu“ Nicolas Timmins, ještě ve čtyřicátých letech byla operace považována za hru se smrtí s nejistým výsledkem. Není divu. Soukromý systém vedl třeba k tomu, že v chudých regionech nebylo lékařů specialistů, kteří se koncentrovali v bohatších městech, a operovat tak museli praktici. Timmins připomíná bizarní příhodu, kdy se na operačním sále sešli dva „obvoďáci“ – jeden v roli chirurga, druhý jako anesteziolog.
„Praktik otevřel břicho a našel četné obstrukce způsobené Crohnovou chorobou. Vyřízl čtyři nebo pět segmentů podél sedmi metrů tenkého střeva a volné konce chtěl znovu spojit. Pak začaly jeho potíže: Který konec patří ke kterému? Nikdy se s takovým neobvyklým stavem nesetkal, a do makarónů se pustil, aniž by myslel na pozdější práci,“ popisuje.
Doktor to mohl risknout, pravděpodobně by mu za to nehrozil žádný postih, ale naštěstí to byl charakterní člověk. „Přesvědčil svého kolegu anesteziologa, taktéž praktického lékaře, aby pacienta udržoval v bezvědomí, což se nakonec protáhlo na čtyři hodiny, navíc s hrstkou kovových svorek čouhajících z rozříznutého těla. Zavolal londýnskému specialistovi a čekal, až přijede prvním vlakem (100 km! – pozn. autora) a objeví se u něj v nemocnici, aby vše vyřešil,“ dodává. Pacient – kupodivu a bohudík – přežil.
O nejvíce překvapivý krok letošního roku se v britské politice postaral premiér Rishi Sunak, když šéfem diplomacie jmenoval jednoho ze svých předchůdců, strůjce brexitového referenda Davida Camerona. Otázkou je, komu tím prospěje?
Britský návrat roku? O barona „Davea“ nikdo příliš nestojí
Leaders
Britští poslanci v úterý schválili nový vládní návrh na deportace migrantů do nesvobodné Rwandy. Daňové poplatníky už teď plán stál stovky miliard liber, je navíc neetický a nemá politickou perspektivu. Přesto všechno na něm ale konzervativci sveřepě trvají.
Karel Pučelík: Zastavte loďky s migranty! Britští konzervativci je chtějí posílat do Afriky
Názory
