Stanislav Šulc: Dvě dekády nepochopení. Češi v EU stále tápou a budou dál

Vrchnost, úřad, abstraktní a vzdálená entita, která rozhoduje o nás bez nás bez respektu a znalosti našich specifik. Takto vnímá velká část českých občanů Evropskou unii i dvě dekády po vstupu do tohoto nadnárodního politického celku. A veškerá debata se smrskla na to, jestli nám EU dává dostatek peněz jako bolestné. ČR je tak po dvou dekádách tápající, nikoli tepající srdce Evropy.

Slova exprezidenta Václava Klause o dvou dekádách nepříliš zářného úspěch jsou vlastně symbolická. Jeden ze tří hlavních architektů polistopadového vývoje, nejspíš ten vůbec nejvlivnější, tím nepřímo označil vstup Česka do Evropské unie za přinejmenším kontroverzní krok. „Hlasoval jsem samozřejmě v referendu proti vstupu do EU,“ řekl Klaus.

V jeho hodnocení převážila perspektiva socialistické Evropy, která rozhoduje úřednicky, zlovolně a zavádí regulace téměř do veškerých aspektů životů všech občanů EU, tedy hlavně Čechů. Naopak na zjevné ekonomické výhody spojené s obřím společným trhem a přístupem na trhy, kam by se jinak české firmy dostaly za naprosto nevýhodných podmínek, v projevu exprezidenta zřejmě nezbyl čas.

Bruselizace rozhodování

Klausův postoj je důležitý, protože formuje postoje a zároveň ztělesňuje postoje celé řady Čechů. Dnes možná i většiny, což je důsledek nejméně 15 let trvající antikampaně, kterou vedou téměř všichni čeští politici.

Začalo to nejpozději situací kolem ratifikace Lisabonské smlouvy. Ale nejdůležitější zlom nastal za Nečasovy vlády, která přišla s novým fíglem. Vše, co bylo příjemné a pozitivní směrem k českým voličům, byla zásluha českých politiků, tedy samozřejmě těch vládních. Vše, co jen trochu zavánělo kontroverzí, nebo bylo otevřeně nepříjemné, tak to vzešlo z Bruselu.

Česká politika se od té doby v očích řady lidí stala vlastně automatem na přijímání všeho ošklivého z Bruselu, který se občas vzbouří vrchnosti a schválí něco hezkého Bruselu navzdory, nebo dokonce bruselským technokratickým úředníkům naschvál.

Že od roku 2004 jsou čeští politici i úředníci součástí všech rozhodovacích procesů, o tom se raději ve slušné společnosti nemluví.

A tak si dnes stále hodně lidí například myslí, že zákaz kouření v restauracích a hospodách je kvůli Bruselu. Jaký šok by zažili v německé hospodě, kde se zcela běžně kouří. Ale jasně, tam nikdo z nich nepojede.

Co je vlastně „výhodné“?

Bruselizace je ale jen jedna příšerná antikampaň, kterou politici, byť mnozí nevědomky, vedou. Druhou je redukce členství v EU na prosté hrubé saldo příjmů z EU a plateb do unie. Asi je fantastické, že po dvou dekádách je toto saldo v neuvěřitelném přebytku přesahujícím 1,1 bilionu korun. Tedy jednoduše řečeno: přímo z rozpočtu EU do Česka přiteklo o bilion korun víc, než kolik ČR do společného rozpočtu odvedla.

V očích Čechů to je asi jediný důvod, proč strpí všechen ten zelený komunismus. V očích občanů některých zemí by to asi vypadalo, že se Češi už dvě dekády vezou a ještě kafrají. Byli by to stejně empatičtí občani jako většina z nás. Ale nějak to dohromady zatím funguje a hádáme se všichni jen tak trochu. Navíc tváří v tvář skutečným problémům umíme zapomenout na společné nevraživosti a semkneme se. To je jedna z mnoha skrytých výhod.

Ale zpět k rekapitulaci našeho členství. Redukovat jej na peníze je prostě hloupost. Měřítkem by neměl být bilion korun, ale to, jak se zvýšila kvalita života. Nikoli jen to, o kolik stouplo hospodářství. Obojí přitom rostlo opravdu mimořádně. Ale zatímco u růstu ekonomiky často mluvíme, že to je navzdory EU (což je naivní), u kvality života to moc neumíme vnímat.

Postaráme se o vaše splašky

Přitom to je na teoretické a i té bruselské rovině vlastně jednoduché. Místní lidé vědí nejlépe, co je pálí, EU vyčlení obří sumy na to, aby se tyto největší problémy vyřešily. A stačí asi jen 15 procent vlastních zdrojů.

Jenomže tady se ta vzdálená bruselská optika opravdu mírně sekla. Neuměla si představit, že Češi se pokusí dohnat Evropskou unii nejrůznějšími akvaparky a rodinnými penziony, které se téměř magicky mění v rodinné domečky. Ne, to není reference na Čapí hnízdo. To je reference na stovky projektů, které takto vznikly.

A protože to přeci všechny trochu bolí, být nucen přiznat, že si takto pomohli za evropské peníze, snažili se ty povinné cedulky s popisem dotace a projektu co nejvíc skrývat a 30 sekund po uplynutí povinné doby je zlikvidovali.

Jediné, kde tak trochu dodnes zůstaly, jsou desítky, snad stovky, čističek odpadních vod. K těm nikdo nechodí, těmi se nikdo nechlubí. Ale ano, i o naše splašky se postarala EU. Že se za peníze z unie rekonstruovala všechna k světu vypadající nádraží, že všechny nové silnice vznikají s podporou evropských fondů, to je snad povinnost vrchnosti, ne?

Tápající, nikoli tepající srdce Evropy

Češi EU nerozumí. Nechtějí to, je jim to vlastně jedno. Pro všechny je lepší mít toho císaře pána, na kterého si můžeme plivnout. Tedy pokud zároveň zajišťuje plná bříška, bezpečnost, silnice, vlaky, nádraží, čističky, a ještě posílá víc peněz, než dokážeme smysluplně investovat.

Z tohoto pohledu není Česko úplně sympatickým členem rodiny. Takový brblající strýček, který pronáší bonmoty, ačkoli jsou zcela nevhodné a neadekvátní jeho znalostem a schopnostem. Strýček, který nadává na všechny a všem. Jedinou výhodou je, že členy rodiny jsou také jeden až dva sexuální násilníci a jeden až dva agenti KGB.

Současné tendence naznačují, že vystoupení z EU si z aktivních politiků nikdo moc nepřeje. I ti skalní si uvědomili, že je zábavnější rozkládat ji zevnitř než se stát hladovějícím ostrovem, jak si nyní užívají Britové.

Takže máme dalších několik let na to snažit se chápat, co vlastně v EU děláme, proč tam jsme, co to je EU. Není naše role snažit se ji zásadně měnit.