Stanislav Šulc: Elektřinu chceme všichni. Bordel, který přináší, ale nechce nikdo. Jaderný odpad nemá v Česku řešení
Kam s ním? Z otázky budoucnosti úložiště jaderného odpadu se stává významné politikum. A je to tak dobře.
Položme si několik podstatných otázek a zkusme si na ně odpovědět názory průměrných občanů, tedy voličů.
Chceme elektřinu? Ano.
Chceme bohatnout? Ano.
Chceme elektřinu vyrábět, nebo kupovat z ciziny? Raději vyrábět.
Chceme bolestivé reformy soustavy výrobních kapacit elektřiny? Ne.
Z čeho chceme vyrábět nejvíc elektřiny? Z jádra.
A kam s jaderným odpadem? Nevím.
Zásadní rozpor s vládou máme v otázce daní právnických osob, říká Jan Rafaj, nový šéf Svazu průmyslu a dopravy, důležité lobbistické organizace. Rafaj v půlce května vyhrál volby do čela svazu. Ve finále porazil Rafaj, který ve svazu pracuje 12 let a je šéfem české pobočky společnosti Heimstaden, která spravuje čtyřicet tisíc bytů po OKD, i bývalého premiéra Mirka Topolánka. Co jsou jeho priority? A jak je chce prosadit?
Jan Rafaj: Neříkáme si kolem ceny nového jaderného bloku pravdu. Ale jádro potřebujeme
Leaders
Shodneme se, že to nechceme
Energetika se stala nejdůležitější politickou otázkou. Byla jí sice už posledních 20 let, ale to o tom ještě nevěděli většinoví voliči, takže to nebyl politický problém. Nyní v souvislosti s cenami energií, Green Dealem a dalšími energetickými jevy posledních let se však z energetiky stalo téma do hospod. A tedy také předmět sporů, které lze vést doslova hodiny, ačkoli se nikdo z diskutujících nepohne ani o píď. Ostatně tak to máme rádi.
Ale na jedné věci panuje vzácná shoda, ačkoli jde o shodu spíše nevyřčenou. Nikdo nechce řešit otázku, kam s vyhořelým jaderným palivem. A rozhodně ho nikdo nechce mít za svým domem. Na tom panuje až vzácná shoda.
Na konci října je uzávěrka výběrového řízení na dodavatele jaderného bloku v Dukovanech. Jde o největší tendr České republiky za posledních třicet let, jeho hodnota bude ve stovkách miliard korun. Jaké bude konečné číslo je v rovině spekulací. Očekává se účast tří firem, americké Westinghouse, francouzské EdF a korejské společnosti KHNP. Petr Brzezina, šéf českého zastoupení Westinghouse, poskytl pro newstream.cz exkluzivní rozhovor ještě před uzávěrkou soutěže. Firma se dlouho k výběrovému řízení nevyjadřovala. Nechala se však vyprovokovat „předbitevní“ palebnou přípravou konkurence. „Jsme jediný z účastníků, jehož jaderný reaktor funguje v praxi,“ říká Brzezina. Otázka ceny za vybudování jaderných bloků podle něj není podstatná. „Hlavní je, že bude mít Česko novou elektrárnu.“
Není čas na experimenty, náš reaktor jako jediný funguje, říká Petr Brzezina, šéf českého Westinghouse
Zprávy z firem
Kam s ním?
Otázka za stovky miliard zní: Kam s ním? Hlavním problém západního světa (a vzácně i České republiky) je v tom, že jaderný odpad nelze vyvážet. Tomu brání mezinárodní smlouvy, které se zatím vzácně nestaly předmětem žádné zpochybňovací kampaně.
Vyvézt vyhořelé jádro je samozřejmě lákavé. Doma by to vyřešilo problém s neochotou postarat se o odpad, který vytváříme. A určitě by se našlo hned několik zemí, které by za úplatu nechaly barely s tímto materiálem tlít někde v pustině. Ty zodpovědnější by to aspoň zakopaly pár centimetrů pod zem. Ty méně zodpovědné by to možná začaly využívat jako zbraň.
A jaderný odpad nelze ani vystřelit do vesmíru, čemuž také brání nějaké ty mezinárodní dohody. Přitom si přiznejme, že byznys by z toho byl zcela jistě fenomenální.
Německo se vydává zcela novou energetickou cestou, která je opačná od té české. Rozhodnutí opustit jadernou energii bylo dílem okamžiku ve srovnání s tím, jak dlouho se budou německé nukleární elektrárny demontovat. Německo navíc nemá vybrané místo pro úložiště vyhořelého jaderného odpadu.
Německo se loučí s jádrem. Likvidace elektráren potrvá dekády
Money
Problém nás všech
Zatím jediná varianta, která je z vědeckého hlediska správná, je poměrně komplikované a komplexní zakopání odpadu pod zem. Ve Finsku jsou s tím hodně daleko, materiál navíc plánují zakopat poblíž jaderné elektrárny, což tak nějak dává smysl.
V Česku se nyní opět dostává na pořad dne otázka „Kam s ním“. Všichni chápou, že to někam dát musíme, nikdo nemá žádný kouzelný vynález, který by vyhořelé jaderné palivo nechal zmizet. Ale nikdo ho nechce mít na svém dvorku (obrazně řečeno). Tedy přesněji stovky metrů pod svým dvorkem.
Bude zajímavé sledovat, jak celý tento problém dopadne. A bude stále důležitější otázku jaderného odpadu vnímat jako organickou součást energetické budoucnosti Česka. Zatím děláme, že se to ničeho netýká, a smějeme se okolním státům, které si řekly, že jádro není obnovitelný zdroj, ale komplexní problém s poměrně razantními náklady. I společenskými.
A ne, v celé otázce není hlavní problém to, jestli si dotčené obce budou moci nadiktovat nějaké podmínky nebo mít právo veta. Tohle je problém nás všech.
Další komentáře Stanislava Šulce čtěte zde
Evropa bude po vypuknutí vojenského konfliktu na Ukrajině čelit druhé zimě bez ruského plynu. Je Evropa na tuto zimu již stoprocentně připravena nebo bude muset opět spoléhat na teplé počasí? Odpovídá analytik z J&T Jakub Kudýn.
Skončí Češi v zimě se dvěma svetry? Evropský trh s plynem zůstává stále napjatý
Názory
České domácnosti čelí jedné z nejvyšších cen elektřiny v EU, přestože Česko patří k jejím největším vývozcům. Z dat Eurostatu plyne, že loni ve druhém pololetí měly vyšší faktury za elektřinu pouze domácnosti v Dánsku, Belgii a Irsku. To jsou ale země obecně bohatší než Česko, s vyšší cenovou hladinou, ale také vyššími mzdami.
Lukáš Kovanda: Česko má nejdražší elektřinu ze zemí V4. I tak ji vyváží
Trhy
