Stanislav Šulc: Exprezident Václav Klaus má tentokrát pravdu. Padesátým letům jsme blíž, jen trochu jinak, než si myslí
Klíčový architekt české postkomunistické reality Václav Klaus při své řeči na Vysoké škole ekonomické představil svůj názor na současnost. Do éteru se dostala zejména teze, že společnost je v současnosti blíž padesátým letům než étosu revolučních dní roku 1989. A v tom je mnoho pravdy. Jen v poněkud jiné, než se exprezident domnívá.
Polovina listopadu je tu. A spolu s ní tradiční rozjímání starších i mladších lidí nad kvalitou demokracie v Česku, Evropě, ve světě. Nejpozději od roku 2010 to je zároveň závod v takzvaném deklinismu. To je myšlenkový směr snažící se poukazovat na to, že svět upadá a směřuje k zániku. Tedy zejména ten západní, eurounijní. Existují hard core deklinisté, soft core deklinisté a pak tu je Václav Klaus, který je zástupcem deklinismu ekonomického, jehož klíčovou tezí je skanzenovitost Evropy.
Také tato teze v jeho proslovu na VŠE přirozeně zazněla, byť možná ne přesně těmito slovy. Ale tentokrát ji přehlušila jiná věta, kterou by si možná mnozí podtrhli nesouhlasnou vlnovkou.
„Obávám se, že máme blíže k padesátým letům než k roku 1989,“ řekl exprezident Václav Klaus na konci své řeči. Jistě měla tato věta být vějičkou lákající na knihu, kterou exprezident napsal a jež již příští týden vyjde pod titulem „Jdeme od listopadu 1989 stále kupředu?“.
Jenomže zatímco se mnozí budou durdit, že to Klaus opět přehnal, tentokrát je na jeho větě opravdu hodně pravdy. Jen trochu jiné, než se exprezident domnívá.
Vláda se v parlamentu snaží prosadit pozdější odchod do důchodu. Posunutí limitu na číslovku 67 není žádný výmysl ani nesmysl, ale vychází to z reality, že se lidé dožívají stále delšího věku a jsou obecně víc v kondici. Přesto ačkoli toto případné opatření skutečně vejde v platnost a žádná z dalších vlád je nezruší, nebude mít český sociální systém vyhráno ani náhodou. A to zejména kvůli dvěma důvodům – nedostatku pozic pro zkušené pracovníky a tomu, že zkrátka řízený důchod už vůbec neodpovídá demograficko-ekonomickému složení populace.
Stanislav Šulc: Odchod do důchodu v 67 letech je dobrý nápad. Má jen dvě vady na kráse
Názory
Najdi si svého (vnitřního i vnějšího) nepřítele
Slovní spojení „Padesátá léta“ má stejně magický obsah jako spojení „Listopad 89“. Jen samozřejmě obě mají opačná znaménka. Jinak si pod nimi každý představuje soubor emocí, ačkoli se stále snažíme sobě i okolí namluvit, že jde o nějaká fakta. O ně ale již vůbec nejde, což Václav Klaus dokonale trefil, ačkoli do tohoto terče ani nemířil.
Ještě přesněji pak trefil to, že podstata dneška daleko více odpovídá podstatě „padesátek“ než podstatě Sametové revoluce.
Stejně jako v padesátkách jsme všichni posedlí hledáním vnitřního i vnějšího nepřítele. Toužíme se vymezovat, hledat antiprogram, definovat všechno, kým a čím nejsme, než hledat to, kým a čím jsme. Nálepkujeme, definujeme, ostrakizujeme. Ano, je to celé humánnější, takže nepotřebujeme nikoho zavírat, natož popravovat.
Do voleb zbývá zhruba 11 měsíců. A tak se politici napříč politickým spektrem vzácně shodují: kampaň, byť nepřiznaná, je v plném proudu. Následující měsíce se tak můžeme těšit na to, že již tak vyostřená rétorika bude ještě hrubnout. Ale zajímavější bude sledovat sliby, kterými se budou všichni ohánět. Vládnoucí strany v tom mají jednu výhodu – mají ještě 11 měsíců na to, aby prosadili alespoň něco, co by jejich potenciální voliče mohlo přimět jít k volbám a volit právě jednu ze čtyř vládnoucích stran. A jak se zdá, vláda tuto výhodu konečně chápe.
Stanislav Šulc: Fialova vláda ve finiši začala pravicovatět. Bude to u voličů stačit?
Názory
Chybí shoda. Nad čímkoli
Naopak jestli bylo v revolučních dnech něco definujícího, byly to pocity sounáležitosti, sdílení, drobné neshody šly stranou. Ostatně i proto mohly vzniknout první porevoluční vlády. Dnešním pohledem by to bylo stejné, jako kdyby Petr Fiala zasedl v jedné vládě s Andrejem Babišem, Robertem Ficem a třeba Markétou Gregorovou. A ještě by byli všichni šťastní a spokojení. A co víc, dokázali by řídit zemi v opravdu těžkých a složitých časech.
Ne, nic takového opravdu dneska nejen nehrozí, ale je to absurdní, nepředstavitelné. A možná pro mnohé by to bylo špatné, kdyby podobné aranžmá bylo představitelné. Bohužel právě Václav Klaus patří k těm, pro něž je takové aranžmá nepředstavitelné, ba dokonce zvrhlé.
„Náš dnešní politický systém je karikaturou parlamentní demokracie. Dnešní politické strany nejsou vymezeny ani ideově, ani vzájemně,“ dodal ostatně exprezident.
Co v těch dvou větách chybí, je že ale ve společnosti zároveň chybí byť elementární shoda nad jakýmkoli tématem. Takže vlastně žijeme svět, který by Václavu Klausovi měl vyhovovat. Jedinou záhadou je, proč mu tento svět nevyhovuje.
Ve vítězném proslovu Donald Trump poděkoval spoustě lidem. Nezapomněl na promotéra bojovníků MMA Danu Whita, který zase za všechny poděkoval Joeovi Rogenovi. Právě úspěšný konzervativní influencer patřil ke klíčovým osobnostem, které Trumpovi vyhrály volby. Je to právě dlouhodobá spolupráce s těmito lidmi, která dovolila Trumpovi v posledních dnech před volbami předstírat, že je vlastně poražen a že musí ještě víc zaktivizovat své potenciální voliče. Vyplatilo se.
Stanislav Šulc: Dvě Trumpovy sázky, které vyšly. Influenceři a předstírání poraženého
Názory
35 let s Klausem
Proslovy exprezidenta Václava Klause jsou poměrně dobré, chytře vystavěné, jasně vykreslující jeho vize a jeho vysněné světy. Pokud jemu samotnému vadí, že dnešní svět reálných lidí těmto snům neodpovídá, možná, ale opravdu jen možná to je tím, že se ty sny mýlí.
Ale to by nebyl Václav Klaus, aby něco takového připustil. Plést se může jedině svět, nikoli on. Takový byl vždy, takový je a zůstane. A již 35 let to nikomu nevadí. To je ta svoboda, kterou nikdo nikomu nebere. A to je to cenné na události, kterou o víkendu bude i Václav Klaus oslavovat.
