Stanislav Šulc: Když se jedni modlí, aby měli hodně, a druzí, aby měli málo. Volby budou legrace
Předvolební průzkumy kdysi bývaly zajímavým vhledem do duše národa. Dokud se s nimi pracovalo jako se šafránem, mohly jsme je brát vážně, i když se mýlily. V současnosti jsou spíše součástí kampaní politických stran. A nic to neukazuje lépe než to, jak se k průzkumům chovají tři nejsilnější uskupení v zemi. Tedy ANO, SPOLU a SPD. Tak se na to podívejme detailněji.
To, jak předvolební průzkumy dokážou zneužívat současní populisté, se jednou bude vyjímat v učebnicích politického marketingu. Stejně jako Donald Trump jimi dokáže mávat před svými voliči, podobně tak činí také Andrej Babiš a jeho tým. V čase po prohraných volbách ANO nutně potřebovalo posilovat vědomí, že je nejsilnější politickou silou v zemi. Nyní tento trend již opadá a ANO přepíná do režimu nového – musí ukázat, že hrozí, že volby nevyhraje. Tedy přesněji že nevyhraje tak drtivě, jak je nutné pro „změnu“.
Přiznal to i „šéf“ Andrej Babiš, když prohlásil, že mu stagnace i mírný propad preferencí vlastně vyhovuje. Ostatně již ve volbách v roce 2017 se výrazně spekulovalo, že se ANO hodně posnažilo, aby v posledních týdnech před volbami působilo jako poražené.
Změna značí jedno – začíná horká fáze kampaně. V ní ANO bude mít několik cílových tezí. Tou první bude pokračující snaha vymezit se vůči vládním stranám. Tou druhou nutnost přesvědčovat voliče, že jen ANO přinese změnu, a je tedy potřeba přijít k volbám a hodit to Andrejovi. A konečně třetí teze zní: nespekulujte, vsaďte na jistotu, my (ANO) se do sněmovny dostaneme a jedině my porazíme Fialu. Hrozba propadnutého hlasu dodnes trápí mnoho antisystémově nalazených voličů.
Rozjíždějící kampaň před parlamentními volbami je nesnesitelně bezduchá. Na jedné straně opoziční populisté nejhrubšího zrna, na druhé zas vládní tábor, který nejspíš sám neví, proč by mu měl někdo odevzdat hlas.
Karel Pučelík: Spolu hraje na soucit. Na správné straně není nikdo
Politika
Populisti všech zemí…
Ještě před pár týdny by zejména třetí teze mířila na celou řadu stran, které se ve volbách snaží zlákat nespokojené voliče napříč spektrem. Již volby do Evropského parlamentu ukázaly, že takových stran jsou u nás desítky. Reálnou šanci získat alespoň tři procenta má zhruba desítka menších stran, překonat pětiprocentní hranici ale pro většinu z nich bude takřka nemožné.
Za poslední dobu však jasně vykrystalizovaly konkurenti ANO, kteří budou ambicím Andreje Babiše o jednobarevné vládě škodit. Máme tu uskupení Stačilo!, Motoristy a zejména SPD, s níž se spojila řada menších stran, které přiznaly porážku a raději se spojí se silnějším psem.
A můžeme se opět vrátit k tomu, jak populisté používají průzkumy. Právě SPD nyní potřebuje pravý opak než ANO. Musí se ukázat jako jistý hráč v budoucí sněmovně. A čím větší, tím lepší. Ačkoli je na to ještě brzy, má tu zafungovat takzvaný „bandwagon effect“, kdy voliči na poslední chvíli sázejí na již jasné vítěze.
Každopádně co rozhodně nebude součástí kampaně ANO ani SPD, bude aktivní komunikace povolební mesaliance mezi oběma hnutími. Aktivně říkat, že to tak dopadne, se totiž ani jednomu nehodí.
Před pěti lety začala rekonstrukce spodní části Václavského náměstí, nejdůležitějšího náměstí v zemi. Měla stát 330 milionů korun. Projekt se, jak je v Česku zvykem a vždy se to dá očekávat, zpozdil o několik měsíců a prodražil o víc než sto milionů korun. Veřejných peněz do kapes soukromé stavební firmy. Prý kvůli „nepředpokládaným okolnostem“.
Dalibor Martínek: Praha topí peníze na Václavském náměstí. Místo aby zajistila výstavbu bytů
Názory
SPOLU v boji proti zlu
A pak tu je samozřejmě uskupení SPOLU, které podobně jako SPD musí ukazovat sílu a ideálně i nárůst preferencí. Zklamaní voliči vládních stran totiž reálně nemají příliš alternativ, přesto hrozí, že k volbám prostě nepřijdou. Nebo to část hodí Motoristům.
U SPOLU je stejně jako u ostatních stran velký rozdíl mezi volebními preferencemi a volebním modelem, tedy rozdíl mezi voličským jádrem a maximálním teoretickým ziskem jednotlivých stran. U vládní koalice ale tento rozdíl může představovat téměř existenční hrozbu. Ve všech třech stranách totiž existují vlivní lidé, kteří projektu SPOLU příliš nefandí (eufemisticky řečeno) a minimálně v ODS jistě najdeme mnohé politiky, kteří se již těší na volební propadák, konec SPOLU a spojení osamostatněné a o progresivistické křídlo očištěné ODS s ANO na vládní úrovni.
Zatím kampaň SPOLU sází jen na tvář premiéra, což by vůči ostatním lídrům mohlo být ošklivé, nicméně KDU-ČSL i TOP 09 dělají vše pro to, aby to bylo úplně jedno. Nicméně zatím je dopad kampaně spíše negativní, preference SPOLU rozhodně nijak nerostou, naopak spíše klesají. A bude zajímavé sledovat, jak se vedení koalice pustí do boje. Příběh o soudržné „koalici dobra“, která má zabránit nástupu toho nejhoršího na Zemi, zatím evidentně příliš nezabírá. Zvláště když není příliš autentický.
