Stanislav Šulc: Klíčové úkoly pro nového prezidenta. Uspěje?
Bývalý armádní generál Petr Pavel se stal dalším prezidentem České republiky. Po splnění slavnostního slibu se ujme nejvyššího úřadu v zemi po Miloši Zemanovi. Zrekapitulujme, že Petra Pavla do úřadu vynesly hlasy 3,4 milionu voličů. Naopak druhého kandidáta podpořilo 2,4 milionu lidí. Stát se prezidentem 10,7 milionu lidí je první a nejdůležitější úkol pro Petra Pavla, který ještě před inaugurací objížděl regiony, které mu nebyly příliš nakloněny. Není to však zdaleka úkol jediný. Tady jsou klíčové úkoly, které budou za pět let rozhodovat o tom, jestli Petr Pavel byl dobrým lídrem této země, nebo jej čeká upadnutí v zapomnění.
Prezident pro všechny
Přímá volba má jednu zásadní nevýhodu – většina prohraje. Ačkoli Petra Pavla volilo 3,4 milionu lidí, oprávněných voličů je o více než pět milionů více, obyvatel České republiky o více než sedm milionů více. Tedy suma sumárum: Pavla zvolila menší část populace. A je jen otázka, co si o výsledku voleb myslí právě ta většina, která Pavla nevolila.
Pavel však bude prezidentem všech téměř 11 milionů občanů České republiky. Ačkoli nemá velké pravomoci, symbolickou moc bude mít opravdu velkou a bude moci na těchto jedenáct milionů lidí působit.
Afér je s politickým působením končícího prezidenta Miloše Zemana spojeno mnoho. Byl mistrný hráč vnitropolitických šachů. Zemanovi političtí souputníci, stejně jako političtí pozorovatelé a voliči byli buď jeho skalní fanoušci, anebo ho opravdu nemuseli. Lhostejným nechával málokoho. Provokoval, přeháněl i lhal. Hanebný byl jeho výklad Ústavy i odmítání ústavních zvyklostí. Ty nazýval idiocií. Nikdy ale – přes svoje zahraničně-politické čínské a ruské eskapády – nezpochybnil členství Česka v NATO, shrnuje dneškem končící Zemanovo působení v politice komentátorka newstream.cz Jana Havligerová.
Končící prezident Miloš Zeman: Mistr politických šachů, po kterém zůstane příliš mnoho afér
Politika
Zatím se profiluje jako kandidát, který chce spojovat. A to je dobře. Přímá volba za sebou zanechává rozježděnou zemi, zvláště v komplikovaných dobách, které nyní prožíváme. Ostatně premiér Petr Fiala to řekl poměrně jasně: Jedním z úkolů Pavla bude zahazovat příkopy, které ve společnosti v posledních patnácti dvaceti letech vznikly.
Moderátor, nikoli politik
Role prezidenta v Česku je z logiky Ústavy nadstranická. Prezident má totiž natolik podivnou roli v tuzemském ústavním pořádku, že nevládne, ale moderuje situace, které k vládnutí vedou. Vládne totiž spíše symbolickou než skutečnou mocí.
V dosavadních třech dekádách se právě nadstranickost jednotlivým prezidentům dařila přinejlepším napůl. Všichni tři prezidenti tíhli k určité části politického spektra. Snad jen Václav Havel byl větším příznivcem občanské společnosti než klasického systému politických stran. Nicméně i on preferoval menší středopravé strany.
Právě podpora menších stran, byť většinou nepřímá, pak byla pro prezidenty příznačná. Havel měl blízko k Unii svobody. Václav Klaus se ostentativně odstřihl od ODS a svou přízeň věnoval čím dál tím obskurnějším spolkům. Miloš Zeman po odklonu od sociální demokracie nejprve prosazoval „své“ Zemanovce, posléze otevřeně prosazoval projekty Tomia Okamury.
S odchodem Miloše Zemana končí v České republice éra, kdy nejméně polovina lidí při pomyšlení na hlavu státu pociťovala stud, nadcházející čtvrtek proto bude pro mnohé Čechy vysvobozením. V komentáři to napsal deník Süddeutsche Zeitung, podle kterého je nastupující prezident Petr Pavel konzervativní a otevřený diskuzím.
Češi budou mít opět seriózního prezidenta, píše Süddeutsche Zeitung
Leaders
Bývalý generál Petr Pavel sice otevřeně žádnou partaj nepodporuje, jeho příklon k současné vládní garnituře, a zejména projektu trojkoalice Spolu však je více než zřejmý.
Nebýt aktivistou
Českými prezidenty byli od roku 1990 jen tři muži. A všichni svou roli pojali velmi aktivisticky. A není se čemu divit. Václav Havel se prezidentem stal při pádu komunismu a jako klasický spasitel byl vynesen do role prvního mezi rovnými. Václav Klaus a Miloš Zeman pak zemi řídili z pozic „otců zakladatelů“, kterým sice tak trochu ujíždí vlak, ale o to vehementněji se snaží tlačit na výhybku, aby vlak jel do té stanice, kterou jim oni určí.
Mnoho dobrého z toho však nevzešlo a podepsalo se to na pozdější vlně populismu, jejímž vítězem se před deseti lety stal Andrej Babiš.
Aktivismus v roli prezidenta totiž v Česku nemá příliš smysl. Opět se musíme vrátit k podstatě politického systému, který zkrátka není prezidentský, ale parlamentní. V takovém systému vše podstatné řídí vláda a parlament, samozřejmě na základě demokratických voleb. A prezident? Ten je jen takový ouřada, který rozdává metály, republice dělá dobré jméno v zahraničí a čistě formálně jmenuje a odvolává premiéra a ministry.
Svěšením prezidentské standarty a uzavřením Brány gigantů na Pražském hradě o půlnoci symbolicky skončilo desetileté působení Miloše Zemana ve funkci prezidenta republiky. Během několikaminutového ceremoniálu zahrála hudba Hradní stráže státní hymnu. Po složení slibu vystřídá Zemana v čele státu dnes odpoledne Petr Pavel. Na Hradčanském náměstí se za deště shromáždila asi stovka lidí, mnozí si o půlnoci připíjeli šampaňským a skandovali „Konečně!".
Česko je na pár hodin bez prezidenta. Zemanův mandát skončil, brána Hradu se za volání „Konečně!“ zavřela
Politika
Bohužel Miloš Zeman se na základě přímého mandátu od občanů spletl a pojal myšlenku, že Česká republika je vlastně (polo)prezidentský systém, jako ho mají ve Francii nebo třeba v USA. Uvidíme, jak svou roli pochopí a uchopí Petr Pavel. Každopádně bude platit nepřímá úměra: čím méně Pavla bude, tím lépe.
Zvolit solidní tým
Tým je vše. A platí to také pro prezidenta. Právě jeho nejbližší spolupracovníci totiž mohou do velké míry určit, s jakým cejchem nakonec ten který prezident vstoupí do historie. Zdali jako solidní státník, nebo jako humpolácký mocipán.
Petr Pavel se zatím obklopuje osobnostmi, které lze považovat za odborníky. A kontroverze zatím budí jen mluvčí, která si část veřejnosti znepřátelila příliš euforickým projevem krátce po oznámení výsledků.
Nicméně zajímavé také bude sledovat, jak se bude vyvíjet vztah mezi Petrem Pavlem, jeho oficiálními poradci a pak také méně oficiálními figurami, které na zvolení Pavla prezidentem měly výrazný vliv. Řeč je zejména o Petru Kolářovi, který se podle zákulisních informací právě na post mluvčího prezidenta snažil prosadit již vícero kandidátů, zatím ale neúspěšně.
Každopádně sledovat tým kolem Pavla, to, jak se bude proměňovat, a jaké osobnosti budou mít na nového prezidenta hlavní vliv, bude dobré sledovat bedlivěji.
V této fázi války na Ukrajině je podle příštího českého prezidenta Petra Pavla téměř nemožné mluvit s ruským vedením. Musí nejprve projevit ochotu jednat a předložit alespoň rámec mírového návrhu, řekl v rozhovoru s francouzským listem Le Monde. Uvedl také, že je z dlouhodobého hlediska pro dodávky stíhaček Ukrajině, a vyjádřil přesvědčení, že Česko nemůže sehrávat roli mostu mezi Západem a Východem. Chce vážnou diskuzi o budoucnosti Visegrádu (V4).
Pavel pro Le Monde: S Ruskem se nyní nedá jednat, musí ustoupit. Kyjevu bych poslal stíhačky
Politika
Stát se autoritou
Generál Pavel, jak se pozdějšímu vítězi přímé volby říkalo ještě před jejím začátkem, je působivá osobnost. Fyzicky i charizmatem. A jako bývalý vysoce postavený voják má velení a autoritu v krvi.
Nicméně jak řada politiků zjistila: je něco jiného, když vás poslouchají lidé, kteří musí (tedy třeba ve firmě či armádě), a když vás neposlouchají lidé, kteří by měli. A právě do čela takových se nyní Petr Pavel postaví. Je jisté, že minimálně jeho voliči jeho charizmatu podléhají. To není výtka, je to naopak velmi dobrá vizitka. Nicméně ukazuje se, že v důsledku existence sociálních sítí tu roste počet lidí, kteří nejsou ochotni respektovat jakoukoli autoritu, o to méně tu, s níž nesouhlasí a jež na ně nemá žádné reálné páky.
Autoritou se samozřejmě člověk částečně rodí a částečně se jí stává činy, které v úřadu vykoná. Povede se Petru Pavlovi naplnit tato očekávání?
Přímou volbu prezidenta máme teprve deset let. Do té doby jí úspěšně prošel jediný muž – Miloš Zeman. A ukázal, že přímá volba hlavy státu je zakopaná mina v českém ústavním pořádku. Vydali jsme se jí do neznámého teritoria, který česká ústava nezná. A není úplně jisté, jestli je tato situace dlouhodobě udržitelná. Nebude lepší přejít k prezidentskému systému? Anebo nebylo by lepší prezidentský úřad raději zrušit? 
Stanislav Šulc: Prezidentský majestát na rozcestí. Posílit pravomoci, nebo zrušit?
Názory
Čelem k Západu
Česká republika v posledních měsících ukázala, že je pevnou součástí Evropské unie a Severoatlantické aliance. Stalo se tak po téměř deseti letech, co se vrcholoví čeští představitelé orientovali spíše na východní trhy, zejména Rusko a Čínu.
Jedním z těch skutečně podstatných, ačkoli doma nepříliš populárních, ani viditelných úkolů pro zvoleného prezidenta tak je návrat České republiky do světa. A to do celého světa, nikoli jen k sousedům, jak bývá obvyklé.
Z reakcí na Pavlovo zvolení je patrné, že by v tom nový prezident mohl uspět. Ve velké hře je vlastně nový, nezatížený řadou kontroverzí a animozit, které dosavadní prezidenty ČR zatěžovali z jejich předchozích politických angažmá. Naopak má punc úspěšného vojáka, oceněného hrdiny (nejen doma), důstojné osobnosti.
Přímá volba prezidenta je hodně ošementná záležitost. Proč? Tady jsou tři hlavní důvody, které byly zřejmě ještě před samotným uzákoněním přímé volby. Výsledkem bude vždy rozdělená společnost. 
Stanislav Šulc: Tři důvody, proč nemám rád přímou volbu
Názory
Podílet se na společné myšlence ČR
Nejdůležitější a většinově zcela ignorovaný úkol. Téměř jistě zůstane nesplněn, a nejspíš by se tak stalo i v případě, že by byl Petr Pavel zvolen dvakrát a na Hradě byl celkem deset let.
Ten úkol se těžko popisuje, přesto se o to pokusím. Češi od 17. listopadu ušli již dlouhou cestu, přesto jako by to nevěděli a neustále žijí ve světě komunismu a disentu. Tato vize Česka se vyčerpala již velmi dávno a nepřináší nic dobrého dovnitř ani ven do světa.
A je na čase přijít s myšlenkou novou. Méně revoluční, revolucionářskou, bourající. Protože ačkoli si to nechceme přiznat, většina bojů je vybojována. Je třeba stavět, upevňovat, třeba naši pozici v Evropské unii, třeba ve V4, třeba ekonomické vztahy s někým úplně jiným.
Je to těžký úkol, který se politikům velmi těžko definuje, protože jeho horizont je v nedohlednu, jeho plnění je málo viditelné a prodatelné voličům. Ale je to zcela zásadní a podstatný úkol pro veškerou top reprezentaci u nás. Jinak zůstaneme národ 21. srpna, 17. listopadu a vítězů Nagana.
