Stanislav Šulc: Klimatickou změnu se pokusí rozlousknout Ústavní soud
Spor o klimatickou změnu se v Česku dostává na novou úroveň. Brněnský Ústavní soud se totiž rozhodl projednat stížnost spolku Klimatická žaloba požadující větší a formálnější akci státu v boji proti změně klimatu. A to nikoli v tradičním režimu tříčlenného senátu, stížnost projedná rovnou celý sbor 15 ústavních soudkyň a soudců. Výsledkem by tedy měl být nález vyšší váhy. Jde sice o záslužné gesto, které se však může nakonec otočit proti důvěryhodnosti respektované instituce.
Ústavní soud jako klíčová pojistka demokracie. Kontroluje mocné, a to na nejvyšší úrovni, protože dokáže zrušit zákon nebo politikům nařídit respektování pravidel. A to jak legislativcům (poslancům a senátorům), tak i exekutivě, tedy vládě.
V posledních letech tuzemský Ústavní soud prokázal hned několikrát, že je opravdu aktivním hráčem. A mnohá jeho rozhodnutí, která nebyla pochuti části politické reprezentace, značně zamíchala politickou hrou u nás. To platí zejména pro volební pravidla pro koalice, kdy Ústavní soud narušil podivné násobky 5 procent pro koalice podle počtu členů daného volebního uskupení. Tehdy se to nelíbilo ANO, dneska však již nikdo nenamítá, že soud tehdy poukázal na zjevnou absurditu systému šitého na míru velkých stran ODS a ČSSD, které na něj nakonec samy dojely.
Zelenou dohodu pro Evropu (Green Deal) vnímá téměř 60 procent Čechů jako ohrožení, naopak za příležitost ji považuje 27 procent lidí. Vyplývá to z průzkumu agentury STEM a Institutu pro evropskou politiku Europeum. Podle výzkumné pracovnice Europeum Rebeky Hengalové se stal Green Deal značkou pro veškerou klimatickou politiku, na kterou je poměrně jednoduché nabalit spoustu různých negativních aspektů.
Čtyřicet procent Čechů netuší, co je Green Deal
Politika
Jako kdysi chartisté
Nyní se však Ústavní soud vydává na poměrně neprobádané teritorium. Rozhodl se totiž prověřit stížnost spolku Klimatická žaloba na stát, v níž spolek poukazuje na neochotu státu dostatečně důsledně formálně reagovat na změny klimatu. Spolek požaduje, aby stát přijal konkrétní kroky ke snížení emisí skleníkových plynů. Spolek sdružuje přes 300 členů, žalobu podával spolu s obcí Svatý Jan pod Skalou na Berounsku a dalšími aktéry.
Vláda podle nich neplní ani své vlastní klimatické plány. Spolek poukazuje na to, že neaktivita státu porušuje právo na příznivé životní prostředí i další práva lidí, firem i samospráv. Bez přehánění to lze připodobnit k Chartě 77, kdy tehdejší disidenti také konfrontovali státní moc jen s jejich deklarovanými závazky, které přitom nikdo reálně neplnil.
Stížnost Klimatické žaloby již české soudy několikrát prověřovaly, jasný výsledek ohledně odpovědnosti státu však nenašly. A to ani po judikátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který dal vloni v dubnu zapravdu skupině švýcarských žen, které žalovaly švýcarskou vládu kvůli nedostatečnému úsilí v boji proti globálnímu oteplování.
Filantropický fond spolumajitele Jeffa Bezose a jeho partnerky Lauren Sanchezové přestává podporovat iniciativu pro měření klimatických cílů. 
Žádná klimatická změna není. Bezos s partnerkou zastavili penězovod
Leaders
České soudy se spokojily s tím, že Česko není Švýcarsko a že v tuzemském právním řádu, ale ani evropském neexistuje povinnost snížit emisi skleníkových plynů o 80 procent.
Složité vážení ústavních principů
Ústavní soud se ale rozhodl, že prověří otázku závazků státu v oblasti ochrany klimatu. A to nikoli standardní cestou, kdy se dané problematice věnuje senát tří soudkyň a soudců, ale rovnou celým sborem 15 členů Ústavního soudu.
To se přitom děje velmi zřídka a pouze v otázkách, které mají celospolečenský přesah. Podmínkou je, že to členové původně navrhnutého senátu plénu soudců navrhne jednomyslně.
Nejprve pochvalme Ústavní soud, že v takto závažné otázce je ochotný přijmout zodpovědnost za rozhodnutí, které bude mít dalekosáhlé dopady. Připomeňme, že tato instituce velmi často váží jednotlivé principy, na nichž naše společnost stojí. Zde půjde zejména o právo jednotlivce na zdravý život a povinnost státu mu toto zajistit. Ale na straně druhé bude zase ochrana svobody podnikání, která je v Česku od devadesátých let považována za největší (a pro mnohé jediné) právo. A podstatnou roli bude hrát také otázka mezinárodních dohod a to, jak závazné vlastně pro místní vládu (ale i legislativce a občany) jsou.
Pařížská klimatická dohoda zůstává nadále nejlepší nadějí pro celé lidstvo, uvedla na zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Nový americký prezident Donald Trump, který se ujal v pondělí funkce, oznámil, že jeho země od klimatické dohody z roku 2015, která je mezinárodním paktem o boji proti globálnímu oteplování, odstupuje.
Von der Leyenová reaguje na Trumpa: Pařížská klimatická dohoda je nejlepší nadějí pro lidstvo
Politika
Z podstaty kontroverzní výsledek
Odvrácenou stranou pak je hrozba rétorického zneužití budoucího nálezu. Ústavní soud totiž byť třeba nezáměrně definitivně a mělo by to být i závazně určí, jak to vlastně s klimatickou změnou v Česku máme. A vzhledem k tomu, že se z této otázky již dávno stala věc politiků, ideologů a emocí, výsledný nález zkrátka bude kontroverzní.
Ať tak či onak, Ústavní soud rozlítí zhruba 50 procent populace. A to v době, kdy pevnost institucí u nás i jinde ve světě není nejvyšší a dochází ke zpochybňování úplně všeho.
Jak to vymoct?
Agentura Bloomberg v polovině února vydala poměrně zásadní materiál svého reportéra Grega Stohra nazvaný Donald Trump vystaví Nejvyšší soud jeho největší obavě. V něm upozorňuje, že ani americký Nejvyšší soud, který je analogií našeho Ústavního soudu, nemá páky na amerického prezidenta, pokud by tento nerespektoval jeho rozhodnutí. A to přinejmenším z toho důvodu, že prostě neovládá ani armádu, ani policii či jiné represivní složky. Vše je postaveno na důvěře, že nikdo nechce tento systém zničit.
Donald Trump svými kroky potvrzuje, že žádný systém pro něj nic neznamená. Ale zpět do české reality. Ústavní soud je na tom podobně jako soud nejvyšší v USA. Jeho rozhodnutí například o zneplatnění zákona či jeho části mají tu výhodu, že zkrátka přestanou platit, čímžto se jimi nikdo nemusí řídit a politici musejí schválit zákon nový nebo novelizovat stávající.
Když ale Ústavní soud dospěje k závěru, že se stát musí postarat o občany snížením emisí o 80 procent. Jak donutí populisticky smýšlející politickou reprezentaci, že tak skutečně musí učinit? A nehrozí, že bude právě toto záminka pro oslabení „nikým nevoleného“ Ústavního soudu, který brání všem těm fantastickým nápadům volených politiků, tedy vlastně „lidu“?
