Stanislav Šulc: Nic jako důstojná mzda neexistuje. Smiřme se konečně s tím
„Mít místo“, které vám zaručí finanční nezávislost, svobodu, krásný život a bůhvíco dalšího, je chiméra. A nic na tom nemění skutečnost, že někdo spočítal takzvanou důstojnou mzdu, jejíž měsíční pobírání vám „stačí“ pro naplnění určitých představ. I proto je důstojná mzda zcela mylný koncept, který ve společnosti nadělá víc neplechy než užitku.
Inflace, průměrná mzda, růst HDP, míra nezaměstnanosti, snad ještě kurz koruny vůči hlavním měnám. To jsou nejtypičtější ekonomické ukazatele, které se snaží postihnout, jak se v dané zemi žije. A zejména průměrná mzda je předmětem nekonečných diskusí, jak moc pokřivený ukazatel to je. Bez ohledu na to, že to je matematický (a ekonomický) fakt. Lidé ji zkrátka nepřijali, protože mají problém i s doceněním rozdílu mezi mzdou hrubou, čistou a superhrubou (ta je přitom nejpřesnější).
K tomu v posledních letech přibyla takzvaná minimální důstojná mzda, která se snaží zpřesnit to, jak se v Česku žije. Či možná přesněji: jak by se mělo žít. Protože koncept minimální důstojné mzdy nevychází z reality, ale sady předpokladů, které by (údajně) měly platit.
Patnáct let poté, co se kauza údajně odehrála, téměř deset let poté, co se o ní začala zajímat policie. A několik let poté, co žalobci nedokázali nabídnout natolik neprůstřelné důkazy, aby přesvědčili o své pravdě soud. Kauza Čapí hnízdo začíná naplňovat podstatu slov „únava materiálu“. A přesto má smysl se do ní ještě jednou ponořit. Proč? Protože stát by prostě měl umět prosadit obecnou pravdu, že lhát a podvádět se nemá. Ani když to je výhodné.
Stanislav Šulc: Existuje už jen jeden důvod, proč se máme dál šťourat v Čapím hnízdě. Ten ale stojí za to
Názory
Kolik triček měsíčně je akorát?
První mylný předpoklad zní: Mělo by platit to, že za mzdu z hlavního pracovního poměru by člověk měl žít důstojně. Tento koncept vychází odkudsi z 19., maximálně prvních dekád 20. století, kdy se začal prosazovat pracovně-právní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, a platil ještě relativně nedávno. Má ale něco takového smysl vyžadovat v současném světě? Ještě než si to dál a víc zkomplikujeme, rovnou předesílám odpověď: ne. Pro některé bohužel, pro jiné bohudík.
Ale tím mylné předpoklady nekončí. Ještě mnohem méně smysluplné jsou totiž požadavky, co vlastně v rámci oné důstojnosti má být zahrnuto. Autoři českého konceptu minimální důstojné mzdy uvádějí, že tam řadí následující věci: náklady na jídlo, bydlení, oblečení, dopravu, zdraví, vzdělání, mobil, internet i menší rezervu. A snad v tom je nějak naindexovaná také výchova potomstva.
Nic proti tomu, jíst, oblékat se a mít mobil s internetem dnes opravdu potřebujeme všichni. Nicméně jak alespoň kvazivědecky definovat minimální spotřebu těchto statků, o tom by bylo možné vést hodinové polemiky a stejně bychom se nedobrali žádného, natož relevantního, neřkuli validního výsledku. Nikdo nemá přesnou odpověď na otázku, kolik triček si průměrný člověk má za měsíc pořídit, aby to bylo „akorát“. Stejné to je s jídlem, výdaji na zdraví a samozřejmě také na způsob trávení volného času či spoření.
Konec nárokové ekonomiky
Ale diskuse o jednotlivých položkách jsou jen vějičky, nebo spíš bludičky, které nás odvádějí od reálného problému. Znovu: neexistuje nic jako jistota místa, které nám zajistí spokojený, nekomplikovaný život. Takový svět neexistuje, a pokud někdy existoval, nenávratně skončil. Ostatně „mít místo“ je přežitý koncept generací, které z pracovního trhu již odcházejí. Ty nové již přemýšlejí zcela jinak. Chtějí pracovat, ne mít místo. A chtějí za práci dostat nikoli „důstojnou mzdu“, ale co nejvíc peněz je možné. A když to tady nejde, tak vám řeknou, že vám budou prodávat jen část své kapacity a další budou zkrátka prodávat jinde.
Nebyla by to správná vláda, pokud by se nepokusila vyřešit takzvaný problém se sociálními dávkami. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka se tak pouští do zásadní reformy, která má čtyři stávající populární dávky sloučit do jedné. Přitom rovnou připouští, že může dojít k navýšení celkových sociálních výdajů. Snaha šetřit deklarovaná v letech 2022 a 2023 je pryč. Už zase se pouští žilou státu, protože zdroje nejspíš už zase jsou.
Stanislav Šulc: Konec šetření. Volby se blíží a rozdávání peněz z eráru je zpět
Názory
Snad dobré úmysly
Takže tu zbývá otázka, proč se někdo s onou minimální důstojnou mzdou vlastně počítá. Uveďme samostatná čísla: v ČR byla tato minimální důstojná mzda cca 45 500 korun. Dvě třetiny zaměstnanců na ni nedosahuje. Průměrná mzda byla o 2200 korun nižší. I tu více než polovina zaměstnanců nepobírá.
Ten rozdíl je vlastně menší, než by opodstatňovalo vznik onoho nového ukazatele. Když se vrátíme na samý začátek. Vezmeme-li dohromady inflaci, průměrnou mzdu a její růst, vyjde nám vlastně stejný obrázek. Lidé sice v posledním roce brali víc než o rok dříve, ale koupili si za to míň. Takto funguje reálná mzda.
Jediné, co by minimální důstojná mzda měla přinést, je růst potřeby vydělávat víc v lidech, kteří berou méně. K tomu ale téměř jistě nedojde. Spíše dojde k dalšímu posílení přesvědčení, že je stát zlý, lidé chudí a měl by přijít zase někdo, kdo tuto nespravedlnost napraví. Jestli to autoři mysleli jinak, budiž jim to přičteno k dobru. Na výsledku to však nic nemění.
Jak vytvářet odkaz pro příští generace? Odpovědi z byznysového světa, ale i od výrazných osobností společenského života nabízí třetí číslo magazínu newstream CLUB, který právě vychází. Na obálce je František Kinský, hvězdami čísla jsou dále mimo jiné Silke Horáková, Luděk Sekyra, Zbyněk Frolík nebo architekt Václav Aulický či umělec Milan Knížák.
Newstream vydává třetí číslo magazínu newstream CLUB. Tématem je odkaz, hvězdou František Kinský
Leaders
