Zajímá nás
Stanislav Šulc: Odchod do důchodu v 67 letech je dobrý nápad. Má jen dvě vady na kráse
Vláda se v parlamentu snaží prosadit pozdější odchod do důchodu. Posunutí limitu na číslovku 67 není žádný výmysl ani nesmysl, ale vychází to z reality, že se lidé dožívají stále delšího věku a jsou obecně víc v kondici. Přesto ačkoli toto případné opatření skutečně vejde v platnost a žádná z dalších vlád je nezruší, nebude mít český sociální systém vyhráno ani náhodou. A to zejména kvůli dvěma důvodům – nedostatku pozic pro zkušené pracovníky a tomu, že zkrátka řízený důchod už vůbec neodpovídá demograficko-ekonomickému složení populace.
Není snad v evropské politice palčivější otázky, než v kolika letech mají lidé odcházet do starobní penze. Je to výsledek téměř dvousetleté cesty od feudalismu k sociálnímu státu, která byla plná třenic a kompromisů. A dneska umí rozhodnout volby, stejně jako nahnat miliony lidí do ulic evropských metropolí.
Nyní se tato otázka opět propírá v českém parlamentu a na konci tohoto jednání může být číslovka 67. Tedy v tolika letech by lidé mohli odcházet do starobní penze. Je to logická reakce na celou řadu vlivů. Těmi pozitivními jsou zejména kontinuální prodlužování lidského života, s nímž se sice pomaleji, ale také konzistentně pojí zvyšování věku prožitého ve zdraví.
Naopak negativním dopadem je enormní tlak na sociální systém, který již nyní tvoří největší část výdajů státu a pokud se nic nezmění, nejpozději v roce 2035 se systém s nástupem generace Husákových dětí položí.
Lidé budou v budoucnu odcházet do starobního důchodu nejpozději v 67 letech věku, řekl poslancům ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL). Horní limit má podle něj zavést poslanecká úprava vládní reformy penzí, která počítá s prodlužováním věku odchodu do penze i po 65 letech maximálně o jeden měsíc ročně v návaznosti na prodlužování průměrného věku dožití.
Jurečka: Lidé budou do důchodu odcházet nejpozději v 67 letech
Politika
Odchod do důchodu není svaté tele
Ačkoli prodloužení věku odchodu do důchodu rozhodně není samospásné a dříve či později bude muset dojít ke skutečné penzijní reformě (menší složka státu a vyšší složka příjmů ze soukromých investic), jde o krok vlastně správný. Zejména v kontextu druhé zvažované možnosti. Podle ní totiž by každý z nás měl zjistit v padesáti, v kolika letech půjdeme do důchodu na základě aktuálního průměrného věku dožití.
I tak ale celý princip penze v Česku kazí přinejmenším dva zásadní problémy. První je, řekněme filozofický, druhý ryze praktický.
První problém pramení ve všech možných změnách, kterými evropská společnost prošla od dob, kdy se systém sociální péče utvářel. Tehdy (a platilo to ještě dalších více než sto let) měla valná většina populace velmi obdobně nalajnovaný život – téměř všichni ve stejné době nastoupili do pracovního procesu, zakládali rodiny, stárli, přecházeli z produktivního do postproduktivního věku, umírali.
Poslanci se v tomto týdnu opět vrhnou na „reformu“ penzí. Čeká se „krutá řež“ mezi opozicí a koalicí. Čeká se, že opoziční poslanci budou dlouhé hodiny u pultíku řečníka spílat vládě. Argumenty si jeden ani nechce představovat, asi to bude něco ve smyslu, že vláda je asociální. V různých variacích. A čeká se, že si koalice po dlouhých řečech, které by normálního člověka unudily k smrti, nakonec protlačí svou. Takže, nač ten tyátr.
Dalibor Martínek: Důchodová reforma? Velký tyátr kvůli ničemu
Názory
To ale dnes neplatí. Čas se zejména v posledních dvou dekádách značně individualizoval. Středoškolské vzdělání lze uzavřít v osmnácti, ale také o pět šest let později. Lze pracovat na HPP, ale také na různé jiné typy úvazků. Rodiny lze zakládat do mnohem pozdějšího věku, než bylo myslitelné ještě v osmdesátých, ale i devadesátých letech. Začátek „práce“ se odkládal hodně do třetí dekády života člověka. A množství práce, kterou svět potřebuje odpracovat lidmi, se také výrazně zmenšuje.
Z toho všeho vyplývá, že jedno stejné číslo odchodu do penze je vlastně přežitek, který by se měl okamžitě zpochybnit, a ne jej naopak hýčkat a opatrně kolem něj našlapovat jako před svatým teletem.
Montovna zaměstnává hlavně mladé
Ale když to tak zatím většina pořád chce, je pochopitelné, že vlády jednotlivých států nejdou naproti mnohem větším sociálním bouřím a toto svaté tele naopak hýčkají. Nicméně i proto tu je druhý problém spojený s odchodem do penzí, který je naopak zcela praktický. A v Česku (ale třeba i na Slovensku) je palčivější než v jiných zemích.
A tím je prostý fakt, že místní ekonomika umí zcela dokonale zaměstnat úplně každého, kdo má dvě nohy a dvě ruce a je mu zhruba 17 až 49 let. Možná dneska i takových 53 let. Tomu montovna umí přidělit roli a v lepším případě mu za tu roli zaplatit i docela velké peníze.
Problém nastává nejpozději v 55 letech. Montovna sice trochu seniorních pozic generuje, ale ty si pečlivě hýčkají ti, co na nich sedí.
Samozřejmě můžeme čekat na to, že si trh poradí. Zkušenost z posledních dekád však ukazuje, že to, jak je tržní prostředí nastavené v Česku, si opravdu sofistikovaně umí poradit s lidmi do 50. Ať už to je přílišnou přeregulovaností, nebo naopak nedostatkem regulace, pozice pro zkušenější zkrátka vznikají pomaleji, než jak stárne populace. I proto vznikají nejrůznější programy na podporu zaměstnanců po 55 letech věku.
Finančně výhodné to asi je
A tak je moc pěkné, že vláda řekla, že chce řešit problém poměrně bezbolestným a realistickým opatřením. Ale je dobré si přiznat, že pokud nenastane nějaký radikální zvrat, dost možná tu budeme mít místo penzistů stejný počet nezaměstnaných. Finančně to je asi výhodnější, ale společensky to může být další polínko pod příslovečný kotel, v němž se vaří nespokojenost se stávajícím pořádkem. A ten už je natlakovaný docela dost.
Vláda vydala nařízení, že důchodcům přibude k současným penzím v průměru 355 korun měsíčně. Nechme stranou, že o důchodech rozhoduje jakýsi výnos vlády, což trošku připomíná Rakousko-Uherskou monarchii, kdy se život lidí měnil výnosem vrchnosti.
Dalibor Martínek: Čeští důchodci ani netuší, jak dobře se mají. Jejich rozmazlování by mělo skončit
Názory
