Stanislav Šulc: Před námi je poslední svobodná pětiletka

17. listopadem 1989 nastartovala změna, která se projevila ve všech oblastech našich životů. Přesto i 35 let komunismus ve velké části lidí stále přetrvává, a to v různých podobách. Povětšinou škodlivých. O jedné se však pohříchu téměř nemluví – je to čtyřicetiletá vláda komunismu jako výmluva, proč se celá řada věcí nedaří. Toto klišé pomáhá nám Čechům prodlužovat mýtus vlastní dokonalosti, které k prosazení se brání někdo jiný. Čas se ale krátí a před sebou máme poslední pětiletku, kdy se budeme moci vymlouvat na dávné komunisty.

Češi od listopadu 89 zbohatli. Radikálně, možná i rapidně. Ačkoli dnes možná máslo nominálně stojí výrazně víc než tehdy, za průměrný plat by si člověk koupil másel, že by si uhnal nějakou ošklivou nemoc, kdyby je chtěl všechna sníst. A kdyby je náhodou v celé zemi někdo vykoupil, může našinec sednout do auta a během dvou tří hodin dojet hned do čtyř zemí, kde másla mají dost. Bez čekání na hranicích, bez jakékoli jiné obstrukce.

Zvykli jsme si poselství Sametové revoluce definovat striktně materiálně, přes bříška. A míra naplnění našich materiálních potřeb je v porovnání s koncem osmdesátých let vlastně nepopsatelná. Dokonce tak moc, až řada lidí z bývalého východního bloku ukazuje, že ani plný žaludek nevede ke spokojenosti, štěstí, k obratu k vyšším cílům, jako jsou humanismus, altruismus, skutečná nepodmíněná pomoc bližnímu svému. Materiální dostatek z nás zkrátka lepší lidi neudělal. 

Chybí motivace ke kompromisům

Co platí na úrovni jednotlivce, mocní se na úrovni celého státu. Po završení prvních logických cílů, tedy integrace do různých nadnárodních struktur a celků, jsme ztratili směr, tah a nyní se ocitáme v určité nejistotě, co vlastně chceme, jak toho dosáhnout a kdo nás tam vlastně má dovést. Nepříliš dobrou náplastí na to je snad jen skutečnost, že v podobné deziluzorní mlze se ocitá velká část světa. Přinejmenším většina „vítězů“ té velké změny. A tak je řada lidí ochotná obracet se k tehdejším poraženým, kteří si chytře počkali a dneska říkají: Vidíte, my jsme vám to říkali.

Fotogalerie 17. listopad 1989

Zkrátka ideály velké změny na přelomu osmdesátých a devadesátých let se vyčerpaly, přestaly být motivátorem k nepříjemným kompromisům. Jen je tak nějak historicky trapné, že k revoluci vyzývají lidé, kteří jsou nasycení, nic se jim neděje, jen je děsí vlastní myšlenky smutné budoucnosti posilované algoritmy nenávisti na sociálních sítích. Důsledky jsou zřejmé – dílem pocity osamění, vydělení, dílem radikalizace u všech. Ale asi jsme to tak chtěli. Protože kdybychom to tak nechtěli, nebylo by to.

Co bude za pět let?

Jedním ze specifik české reality pak je velká lež a velká omluva zároveň, kterou se zatím stále zaštiťujeme. Když se něco nedaří, svedeme to prostě na to, že tady čtyřicet let vládli komunisté. Máme podprůměrnou železnici i zbytek dopravní infrastruktury – za to můžou komunisté. Máme zkostnatělé školství, které se snaží na novinky reagovat kosmetickými změnami a nedojde k radikální proměně – co byste chtěli v postkomunistické zemi? Lidé si stále myslí, že se o ně postará stát – no, a co by si v zemi, které vládli čtyři dekády komunisté také měli myslet?

Máme před sebou poslední pětiletku, kdy nám tato lež/omluva bude moci stačit. Za pět let se totiž přiblíží chvíle, kdy bez „komunistů“ budeme žít stejně dlouho, jako jsme jimi byli týráni. A také se statisticky obmění již dvě generace, což podle odborníků je ten bod zlomu, kdy staré přestává mít vliv.

Optimista by řekl, že si to všichni uvědomují a za pět let už bude líp. Realista ale musí optimistu mírně opravit. My Češi totiž máme zvláštní superschopnost. Při nějakém problému věnujeme cca 80 procent energie na odhalování viníka, část z těch zbylých 20 procent pak na řešení problému. Dalších pět let tak mnohem pravděpodobněji budeme hledat nové viníky jakýchkoli (třeba i chimérických) potíží, než že bychom se snažili s tím něco udělat.

Takže hezké oslavy 17. listopadu s trochou toho realismu.