Stanislav Šulc: Tři roky války. Sedm lekcí, které jsme zatím pořád nepochopili
Tři roky války, pardon, „speciální vojenské operace,“ jsou za námi. Tedy přesněji jsou za Ukrajinci, kteří se i díky velké podpoře ze Západu nadále brání ruské agresi.
Geopolitická situace se za ty tři roky radikálně změnila, změnily se životy nás všech. Válka motivovaná velmocenskými ambicemi jedné země uvedla do pohybu celou řadu dalších dějů. Geopolitika je v pohybu. A taková situace s sebou přináší celou řadu lekcí. Umíme je správně číst? Umíme se z nich poučit? Nejednáme stále tak, jako by byl rok 2013? Tady je sedm lekcí, které jsme si za ty tři roky aktivní války (a celkem patnáct let války hybridní) mohli vzít. Jen jsme to zatím pořád neudělali.
Lekce první: Geopolitika je hra
Ruská agrese měla příčiny, průběh, bude mít dopady. Příčiny většinou měla zcela virtuální nebo smyšlené, vyhodnocování jejího průběhu je předmětem propagandy dovnitř i ven. Jediné, co bude skutečné, budou dopady. Válka na Ukrajině opět připomněla těm, kdo na to zapomnělI, že geopolitika je vysoká hra, v níž je dovoleno právě tolik, kolik vám dovolí protivník.
Že tam jsou mrtví, zranění a velké společenské i ekonomické ztráty a že je cynické redukovat globální tragédii na pojem „hra“? To si může každý stěžovat u ruského prezidenta a nově také u prezidenta amerického. Oni se rozhodli hrát. I proto jim vyhovuje oslabovaná Evropa, která tu jedná z pozice posledního, kdo to celé bere vážně.
Evropská unie navrhuje navýšit vojenskou pomoc Ukrajině, která se již tři roky brání ruské invazi.
Dalších šest miliard eur. Evropa chce zvýšit pomoc Ukrajině
Politika
Válku na Ukrajině všichni používají pro vlastní účely, což se ostatně děje také ve vnitropolitickém boji v jednotlivých státech, a to i těch evropských, jak uvidíme již o tomto víkendu v Německu, ale také při volbách českých.
Pro vnímání války to je možná příliš bolestivé, ale kdo neakceptuje, že geopolitika a všechny její projevy jsou hra, nepochopí, co se bude v dalších týdnech a měsících dít.
Lekce druhá: Česko není významný hráč
Bolestivá lekce pro národ, který sám sebe vnímá jako vrchol civilizace i potravního řetězce – ale Česko skutečně není významný hráč v geopolitických hrách. Přitom si připomeňme, že náznaky silné pozice tu byly.
Rok 2010, Praha, prezidenti USA a Ruska podepisují dohodu o snížení počtu jaderných zbraní. Byl to poslední moment, kdy svět směřoval k cíli definovaném koncem studené války, tedy k období prosperity, spolupráce.
Příklad druhý. Rok 2022, Česko se ujímá předsednictví v Radě Evropské unie. Je krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu, začínají platit sankce a bují takzvaná energetická krize. Česko je vůdčím mediátorem mezi evropskými zeměmi, a i díky umu konkrétních jedinců se daří velmi rychle transformovat celou evropskou energetiku.
Příklad třetí. Rok 2024, Česko spouští takzvanou muniční iniciativu. Jenomže už zde se ukazuje, že snaha je jedna věc, realita věc jiná. Česko jako již poněkolikáté v nedávných dějinách nezachycuje měnící se klima a setrvává na pozicích, které již nejsou validní.
Rusko během úterních úvodních rozhovorů o ukončení války na Ukrajině po americké delegaci požadovalo stažení jednotek Severoatlantické aliance z východního křídla NATO. Napsal to web listu Financial Times (FT), podle něhož Američané ruský požadavek odmítli. Někteří evropští činitelé ale dávají vzhledem k neodhadnutelnému vývoji situace okolo postojů amerického prezidenta Donalda Trumpa najevo obavy, doplnil deník.
Stáhněte NATO z Česka a dalších zemí východu Evropy, žádali Rusové. USA odmítly
Politika
Česko není Polsko se svými kontakty v USA, není Maďarskem se schopností Viktora Orbána prodat jakékoli potenciální veto za miliardu eur, není ani Slovensko se svými kontakty v Moskvě (pravděpodobně podpořené tajnými službami jistých sil). Česko totiž nechápe herní podstatu situace. A jako takové se neumí v reálných chvílích chovat tak, aby bylo vnímáno jako silný hráč. I proto Emmanuel Macron neměl potřebu pozvat Petra Fialu na první schůzku po zahájení dialogu USA-Rusko. Příspěvek Česka by byl nula. Ostatně když bylo Česko na schůzku druhou přizváno, přínos byl opět nula. A ublížené vzkazy přes mluvčí, že podobné schůzky nemají smysl, podpořené kupou floskulí, moc Česka příliš nezvýší.
Lekce třetí: Mohou mít spojenci různé cíle?
Největším hráčem na světě je samozřejmě Amerika. Jen ta dokáže odsoudit jednu válku, aby zároveň podporovala úplně stejnou válku v jiné části světa. V přímém přenosu na sociálních sítích nyní sledujeme to, co se dříve odehrávalo za zavřenými dveřmi.
Jestli jedna lekce z této celé události může mít skutečně dalekosáhlé dopady, nebudou to ani hranice mezi Ukrajinou a Ruskem, ani případný návrat ruského plynu do Evropy. Ale skutečně zásadní změna by nastala, pokud by se definitivně rozešly cíle USA a toho, co nazýváme Evropou (tedy zejména země Evropské unie a několika dalších krajin). Od konce druhé světové války tyto dvě silné geopolitické entity táhly za jeden provaz, a nakonec v té přetahované porazily východní blok.
Americký prezident Donald Trump a ruský vůdce Vladimir Putin se sejdou, až bude reálné dosažení pokroku v jednáních o míru na Ukrajině. Prohlásil to americký ministr zahraničí Marco Rubio, podle něhož taková situace zatím nenastala a na schůzku dosud nenazrál čas.
Myslí Putin mír vážně? Podmínky pro schůzku s Trumpem zatím nejsou splněny, řekl ministr zahraničí
Politika
Nyní USA ústy svých čelních představitelů říkají, že tato jednota neexistuje. Že USA se budou špičkovat s Čínou, zatímco Evropa se má špičkovat s Ruskem.
Hloupé na tom je snad jen to, že americký prezident Donald Trump a jeho suita stejným dílem posilují Rusko, jako oslabují Evropu. Když se pak od toho celého „konfliktu“ odstřihnou a půjdou si hrát s Čínou, není úplně jasné, proč by se nadále mělo předstírat, že Evropa a Amerika jsou spojenci. Přinejmenším v zájmech se výrazně vzdálí. Vzhledem k tomu, že přes všechny rozpory k sobě Evropa a Amerika mají obchodně a kulturně blíž, než k „těm druhým“, mohla by i Amerika začít chápat, že je okopávání bývalého spojence značně nevýhodné, když ne rovnou nebezpečné.
Lekce čtvrtá: Hodnoty má jen někdo. Ale všichni mají zájmy
Stejně jako v osobním životě i v geopolitice platí, že v extrémní situaci se projevují opravdové charaktery. To, co aktuální situace ukázala ve své pro mnohé až nepříjemné nahotě, je, že doba hodnot je pryč a naplno nastala doba zájmů. A v tom jsou Češi opět spíše slabí a neumí úplně v takové situaci jednat, jak ostatně ukázali již mnohokrát, například při rakousko-uherském vyrovnání, kdy si místo rovnocennosti vyhandlovali divadlo.
Přesto otevřenost, s jakou mnozí lídři aktuálně své zájmy předřazují před jakékoli dosavadní hodnoty, mnohdy šokuje. Již jsme zmiňovali Viktora Orbána, který z hlasování v EU udělal de facto návštěvu bankomatu a kvůli tomu, že Maďarsko potřebuje skutečně hodně evropských peněz, neváhá posouvat hranice extrémních pozic hodně daleko, aby z nich poté za extrémní peníze slevil.
Elon Musk je ústřední postavou administrativy Donalda Trumpa. Voliči oběma tleskají, ale i mezi republikány se začínají ozývat hlasy, že vliv technologického podnikatele sahá až moc daleko. Někteří senátoři mají obavy, že by je Musk v příštích volbách mohl stát jejich křesla. Jakou má tedy jeho angažmá budoucnost?
Karel Pučelík: Je Elon Musk pro republikány guru? Spíš koule na noze
Názory
Extrémní práci se zájmy předvádí Donald Trump, který kvůli nim neváhá zajít jakkoli daleko. A totéž činí i jeho sympatizanti v evropských zemích. Jen ti mají tu smůlu, že jsou to většinou právě oni, od nichž Trump kasíruje, jak poznala například italská premiérka Giorgia Meloniová, když si jela promluvit se svým hrdinou, který jí namísto dialogu pustil film o jakémsi útočníku na Kapitol a pak ji nechal nakoupit satelitní systém Elona Muska.
Problém Evropy je v tom, že jako starší civilizace, která si už všemi těmito hrátkami několikrát prošla, vycizelovala skutečné hodnoty, z nichž vychází aktuální funkční celek. Nepotřebuje vůdce, nepotřebuje nejrychleji rostoucí technologické firmy bez funkčních produktů, nepotřebuje extrémní nerovnost. Potřebuje funkční sociální systémy, zdravotní systémy, vzdělávací systémy. Že to mnozí Evropané neumějí docenit a požadují návrat zájmů, je trochu ve stylu "unavení sluncem."
Lekce pátá: Sociální sítě jsou zbraň
Zásadní lekce, kterou se v posledních letech učíme čím dál důsledněji. A přesto tomu neumíme čelit. Sociální sítě nahradily realitu a pomocí algoritmů v rukách velmi omezené skupiny lidí nám servírují to, co je pravda a co lež. Mocnější zbraň lidstvo pravděpodobně ještě nemělo, tedy konkrétně americké a čínské lidstvo, které tyto zbraně neváhají používat proti sobě samým i ostatním lidem na planetě.
Američané to pochopili již několikrát, a to za prvního úřadování Donalda Trumpa i Joea Bidena. Za obou prezidentů sociální sítě čelily poměrně silným tlakům, protože důkazů o jejich moci přibývalo. Ovšem Donald Trump 2.0, sám vlastník jedné (byť marginální) sociální sítě a podporovatel nejbohatšího muže planety a shodou „náhod“ také vlastníka sociální sítě Elona Muska, je naopak přítelem velkých sociálních sítí. Dokonce zakročil proti tomu, aby čínský TikTok, usvědčený z toho, že manipuluje algoritmy pro západní trhy, nemusel být v USA vypnutý. Přitom to byl sám Trump (verze 1.0), kdo s tímto nápadem přišel první.
Po kritice na adresu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se vůči americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi vymezují i někteří mediální aktéři, kteří se řadí k jeho spojencům. 
Nepřehnal to Trump? Výpady proti Zelenskému kritizují i někteří jeho mediální spojenci
Politika
Evropa zatím trpělivě snáší roli oběti. Již několikery volby byly zcela flagrantně zmanipulovány prostřednictvím sociálních sítí a nástrojů typu těch od Cambridge Analytica. Velká Británie kvůli tomu odešla z EU, Španělsko si prošlo potenciálním rozdělením země, všude roste obliba hnutí alt-right, ve volbách čím dál více procent získávají hnutí, která více či ještě více odmítají demokratické zřízení. Zatím se tak dělo jen prostřednictvím cinknutých algoritmů, nově začíná fáze ostentativního vměšování influencerů z jiných zemí.
Řešením může být to, jako v USA, kdy evropské státy nařídí provozovatelům sociálních sítí jako Facebook, Instagram, Twitter či TikTok, aby prodali své evropské společnosti místním hráčům, nebo se mohou klidně vypnout. K tomu samozřejmě nikdy nedojde, protože i ty velmi bojácné návrhy na to, že by sociální sítě byly zodpovědné za obsah jako jjiná média vždy narážejí na to, že jde o omezení svobody slova. Mimochodem: ne, nejde. Takže tento kulomet namířený na běžné lidi nejspíš jen tak střílet nepřestane,
Lekce šestá: EU je vlastně držák
Tolik útoků jako za poslední tři roky Evropská unie pravděpodobně nikdy nezažila. Snaží se opravdu téměř každý, kdo má ústa a účet na sociálních sítích. Kdyby se evropský rozpočet rozšířil o jediný cent za to, když zazní spojení „Evropa by měla…“, stala by se za poslední tři roky EU skutečným ekonomickým rájem.
Ale má to i paradoxní rozměr: zatímco ještě před pandemií všechny antisystémové strany v Evropě toužily po rozpadu EU, nyní se ten cíl již zcela vytratil. I tito obchodníci s blbou náladou pochopili, že sice je potřeba na jedné straně dusit Německo a Francii, jak jen to je možné, ale zároveň není moudré vystavit se silnějším psům. A to že se tito silnější psi v čele poměrně dost snaží.
Nicméně naneštěstí všechny tyto hry vedou také k tomu, že už i v Německu sílí síly, které tam zhruba před jedním stoletím začaly hrát docela podstatnou roli. Tehdy to vedlo k válce, která stála život miliony lidí. A že by tu byly nějaké zásadní garance, že se to opět nemůže zvrhnout, to tedy říct nelze. Ostatně vrchní fanda a marketingový konzultant AfD Elon Musk už nepokrytě hajluje. Byť zatím samozřejmě s odkazem na staré Římany.
Lekce sedmá: Kdo opraví Ukrajinu? A kdo Rusko?
Ty uplynulé tři roky byly příliš dlouhé. Pro Ukrajince, obyčejné neválčící Rusy, kteří za svého vládce opravdu nemohou, pro Evropany, kterým bují válka za dvorkem. Je však zajímavé i to, jak se z celé debaty vytratilo hned několik původních myšlenek.
Tou hlavní je rekonstrukce Ukrajiny, o níž se krátce po začátku invaze mluvilo hodně a nahlas, dneska ale o ní již nemluví téměř nikdo. A jedním dechem je potřeba mluvit i o rekonstrukci Ruska, které, až se zase stane neválčící zemí, také bude potřebovat pomoc. I to, jak začínají jednání o míru (v nikdy nevyhlášené a pro Rusko neexistující válce), lze předjímat, že oproti původním předpokladům v tom Evropa nebude hrát významnější roli. A jak ukazují časy po velkých válkách minulých, to by byl opravdu ten nejhorší scénář.
Čelíme hře dvou ješitných starců, kteří se na svá stará kolena snaží zapsat do dějin. Jejich psychopatie přitom nebere ohled na nikoho. Ani na současnou společnost, ani na životní prostředí nebo na mladou generaci, kterou oba mohou sociálně poslat o staletí zpátky, píše vyjednavač Radim Pařík. Přečtěte si, o co vy vyjednávání mezi USA, Ruskem, Evropou a Čínou nyní jde. 
Kdyby byl Trump Evropan, do týdne je hotovo, píše Pařík
Názory
