Strana Le Penové po proměně slaví úspěchy. Je pro Francii i Evropu stále hrozbou?
Krajně-pravicovým stranám se podle průzkumů letos bude dařit. Příkladem je Národní sdružení kolem Marine Le Penové, které se přes antisemitskou a nenávistnou minulost poměrně úspěšně snaží prezentovat jako běžná politická strana. Tou však ani po značné personální i marketingové proměněně stále není.
Evropský parlament je takřka po desetiletí jakýmsi klidným přístavem, kde většinu vlivu drží velká koalice evropských lidovců a socialistů, přičemž ti první mají tradičně převahu. Blížící se volby však mohou Evropany z této jistoty vytrhnout. Očekává se totiž, že letošek bude rekordní pro krajně pravicové strany. Tvrdí to několik průzkumů, některé dokonce i to, že získají až čtvrtinu ze 720 křesel.
Odborníci očekávají posun doprava, což není tak úplně překvapivé, když sledujeme nedávná národní hlasování, například v závěru loňského roku v Nizozemsku, kde vyhrála Strana pro svobodu Geerta Wilderse. „Krajní pravice sehrála důležitou roli při utváření evropské politiky v roce 2023. V roce 2024 bude tento trend pravděpodobně pokračovat nejen v národní politice, ale i na evropské úrovni,“ tvrdí analýza think-tanku Evropské rady pro mezinárodní vztahy s tím, že nové rozložení europarlamentu bude určovat limity politického programu, přestože hlavní slovo mají komise a Evropská rada.
Proč se krajní pravici nyní tak daří? Možná lepším příkladem než zmiňovaná Wildersova strana, je francouzské Národní sdružení – sdružené kolem další stálice krajně pravicové scény Marine Le Penové, jehož síla se ukázala před několika týdny při jednání o ve výsledku poměrně striktním imigračním zákoně. Na dění na francouzské krajní pravici se zaměřil server Politico.
Ať už by víkendové volby ve Finsku dopadly jakkoliv, patrně by to nebyl špatný výsledek. Prezident severské země hovoří hlavně do zahraničních a bezpečnostních otázek. V tomto ohledu bude mít NATO a Evropská unie v Helsinkách spolehlivého spojence.
Karel Pučelík: Finský gentlemanský souboj vyhrál vůči Rusku ostřejší Stubb
Názory
Rasismus a popírání holokaustu
Národní sdružení je pojmem ve francouzské politice už desítky let, dosud nikdy ale nepředstavovalo relevantní politickou sílu. Přesněji řečeno, vždy bylo uskupení strašákem. Svůj podíl na tom měl Jean-Marie Le Pen, který stranu založil jako Národní frontu v roce 1972 a několikrát za ni neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách.
O post hlavy státu se pokoušel vždy neúspěšně, což bylo pochopitelné, protože pro slušného člověka bylo takřka nepředstavitelné, aby pro něj hlasoval. Dnes pětadevadesátiletý Le Pen totiž je kontroverzní figurou, jako bývalý voják obhajoval mučení praktikované francouzskou armádou v Alžírsku, ale hlavně jako relativizátor či popirač holokaustu, o kterém řekl, že se jedná jen o „vedlejší detail“ pro debaty historiků. Soud mu také přišil vyvolávání rasové nenávisti.
V roce 2011 Národní frontu převzala jeho dcera Marine, která rovněž zastávala podobné postoje, byť byly její vyjádření umírněnější. Její otec nadále zůstával čestným předsedou a ve vedení stále působilo dost jeho lidí. Postupně však bylo jasné, že role strašáka a zástupkyně rasistů Marine stačit nebude, a strana se začala měnit.
Tucker Carlson je prvním novinářem, který od začátku války na Ukrajině udělal rozhovor s Vladimirem Putinem. Není to však vyznamenáním za jeho práci, spíše jen posloužil zločinnému režimu, jako už mnozí jeho předchůdci SSSR či nacistickému Německu.
Karel Pučelík: Tucker Carlson jako užitečný idiot
Názory
Nedokonalý „rebranding“
Dnešní Národní sdružení už je něčím jiným, alespoň z vnějšího pohledu. Le Penová se snaží zapůsobit i na lidi mimo okraj politického spektra. Důležité funkce začala rozdávat vlastním lidem, například nyní oficiální šéfkou není, předsedou je její osmadvacetiletý protége Joan Bardella. V roce 2015 dokonce po veřejné rozmíšce vyloučila svého „legendárního“ otce ze strany a o tři roky později změnila její jméno. Nyní vystupuje jako mainstreamová partaj a celkem se jí to daří, v průzkumech s rezervou poráží i Renaissance prezidenta Macrona.
Je taková změna dostatečná? Francouzi jsou na vážkách (zvláště, když na „trhu“ je ještě radikálnější Reconquista). Část médií i odborníků stranu považují jen za nacionalistické populisty, někteří stále za krajní pravici. Antisemitismus dnes není z programu patrný. Například po útoku Hamásu v Izraeli Le Penová vytáhla do pro-izraelských pochodů (čímž způsobila, že se z nich někteří stáhli). Přesto se ale nikdy nedistancovala od rasismu a politiky svého otce. Naopak velmi příkrá je vůči muslimům, nebojí se islám srovnat s nacismem. Pro krajní pravici hovoří také dělení na Francouze a cizince tak, že druhá polovina by měla horší přístup třeba k pracovním příležitostem nebo sociálnímu systému. Také by mohlo být v případě vlády Národního sdružení těžší získat občanství.
Le Penová a její strana nyní působí v jiné době, než Národní fronta jejího otce. Velká část nynějších členů i voličů si tehdejší nenávistnou politiku příliš nepamatuje, takže je pro stranu snadnější setřást image politického strašáka a tvářit se jako relevantní politická síla. Pokud by se Le Penová, která bude v příštích prezidentských volbách nejspíše kandidovat naposledy, či Národní sdružení dostaly k moci, mnohé by se změnilo, zejména pro imigranty a cizince. V neposlední řadě by to byl problém i na mezinárodní scéně, Le Penová s dlouholetými sympatiemi k Rusku a antipatiemi k Unii by se spojenci v Maďarsku, v Itálii či na Slovensku mohla Evropu rozložit. Ať už se mluví o nacionálních populistech či krajní pravici, Národní sdružení je nepředvídatelná a destabilizační uskupení.
