Viliam Buchert: Svět by měl přitvrdit vůči mocipánovi Lukašenkovi
Je to přesně rok, co se Alexandr Lukašenko po zmanipulovaných volbách opět stal prezidentem Běloruska. V zemi pak propukly obrovské protesty, ale volání po změně zatím k ničemu nevedlo. Nepomohly ani sankce, ani diplomatický tlak EU a USA.
„Úplně nevím, co to znamená být diktátor. Na jednu stranu jsem na sebe dokonce hrdý, že jsem poslední a jediný evropský diktátor... Říká se, že i špatná reklama je reklama,“ prohlásil Alexandr Lukašenko v roce 2012, když si utahoval ze západních novinářů. Uplynula téměř jedna dekáda a diktátor zůstává dál diktátorem. Vážné u toho ale je, že Bělorusko má hranice hned se třemi zeměmi EU, a proto je pro Evropu bezpečnostním, politickým a diplomatickým problémem.
Sankce nepomohly
Po loňských prezidentských volbách konaných 9. srpna vyšli Bělorusové do ulic a mnoho lidí nadále považuje za skutečného vítěze Svjatlanu Cichanouskou (nedávno navštívila i Česko, kde jí přijali všichni vrcholní představitelé) a zdálo se, že tlak ulice pošle do politického důchodu i nabubřelého běloruského fanfaróna. Omyl.
Lukašenko naopak ještě více přitvrdil. Začal pronásledovat nejenom své politické odpůrce, ale i novináře, umělce, sportovce, všechny, kdo se postavili proti němu. Ve vězení je v současnosti kolem 600 politických vězňů. To je věc neakceptovatelná.
Západní svět mezitím neustále hovoří o přitvrzení sankcí, které se ale ve skutečnosti nijak zásadně neprojevují. Lukašenko má totiž oporu a podporu v nejsilnějších autoritářských režimech světa – v Rusku a v Číně. Slíbil sice novou ústavu, možná i nové volby, ale věřit tomu nemůžeme.
Kolik lidí je spokojených s dálnicí D1? Asi zbytečná otázka, protože to bude jen minimum jejích uživatelů. Podobně tragicky nízká je i současná spokojenost s politickou situací v zemi.
Viliam Buchert: Pořád není líp. S politiky je spokojeno jen 13 procent lidí
Názory
Sympatické, ale slabé
Bělorusové zvolili proti diktátorovi metody nenásilných protestů. Patří to k jejich povaze a současně se báli krvavé pomsty policejních a vojenských sil i tajných služeb. Je to postup velmi sympatický, ale proti hrubé síle k ničemu podle všeho nepovede. Co by měla za této situace dělat Evropa, potažmo Česká republika?
Vytrvat v tlaku na běloruský totalitní režim. Pokud možno přerušit finanční toky, které běloruští mocipáni využívají v zahraničí. Lákat k přestěhování zejména mladé Bělorusy, poskytovat tamním studentům více stipendií v Evropě, zařídit stáže pro ty odborníky, kteří se ohlížejí po lépe placené práci a hledají svobodnější vzduch. To se částečně daří Polsku či Litvě, Česko zaostává. Je to škoda, protože vzdělanou a kreativní pracovní sílu, která navíc pochází z našeho civilizačního okruhu, české firmy či akademická a vědecká půda potřebují.
Tlak na Bělorusko sice existuje, ale jde to vše ztuha, pomalu a málo organizovaně. Jako kdyby se demokratická Evropa pořád držela trochu stranou. V případě vzdálených zemí, jako jsou Sýrie, Irák či Afghánistán, to pochopit lze, ale když se diktátor roztahuje přímo na evropských hranicích, je potřeba přitvrdit.
Mám ale obavu, že se to nestane a problém bude chtít Evropa takzvaně vysedět. A to Bělorusům skutečně nepomůže.
Ministři zahraničí zemí Evropské unie dosáhli politické shody na hospodářských sankcích proti běloruskému režimu. Potvrdil to šéf české diplomacie Jakub Kulhánek. Postihy zaměřené na několik konkrétních odvětví běloruské ekonomiky podle něj citelně zasáhnou autoritářského prezidenta Alexandra Lukašenka.
EU vrací úder a rozšiřuje sankce proti Lukašenkovu režimu
Money
Chladná normálnost, minimální konkrétní výsledky a pouze mlhavé přísliby do budoucnosti. Tak se dá charakterizovat tolik očekávaný červnový summit amerického prezidenta Joe Bidena a jeho ruského protějšku Vladimira Putina. Prezidenti spolu v ženevské vile La Grange strávili čtyři hodiny. O byznysu hovořili jen okrajově.
Po summitu Biden-Putin: Pokud Západ na Rusko nezatlačí, bude Moskva vítězit
Názory
